574

-íně, přípona jmen zdrobnělých, mladé
znamenající: pradlíně, švadlíně, přadlíně,
čmudlíně, Maříně, Kačíně. Dch.

-inec, přípona jmen podstat. rodu muž.
označujíc místo, kde zdržuje nebo chová se,
co původním jménem označeno. Bž. Němci
mají složeniny. Holub — holubinec, ovce —
ovčinec, hosť — hostinec. Ht. Vz Tvoření slov.

-ínek, přípona jmen podstat. rodu muž.:
tatínek, hřebínek.

Infallibilista, y, f., die „Despota", pří-
vrženec neomylnosti papežovy. Infallibilist.
— Infallibilita, y, f., z lat., neomylnosť
(papežova). Rk. Infallibilität, Unfehlbarkeit.

Infam, z lat., nectný, hanebný. S. N. Ehrlos,
verrufen, schändlich. Infamní, infamský, ne-
ctný, hanebný. — Infamie, e, f., pohanění,
špatná pověsť, hanba. Rk. Ehrlosigkeit,
Schande; Schmähung, Schimpfrede.

lnfamiliarní, z lat., nedůvěrný, Rk., un-
freundlich.

Infant, a, m., z lat., dítě. Titul synův
královských rodin ve Španělsku a Portugalsku.
Königl. Prinz in Spanien u. Portugal. Titul
dcery: infantka. S. N.

Infanterie, e, f., osobní stráž infantův.
Vz Infant. Nyní pěchota. Soldaten zu Fuss.
Fussvolk. I. jest nyní vedle jízdy a dělo-
střelstva zbraní nejhlavnější a nejdůležitější
činíc již velikým svým počtem nejpřednější
bojovný šik. V pěchotě radové rakouské jest
nyní 46 pluků buď z hlavní části buď veskrz
slovanských (10 českých, 4 moravské, 9 slo-
venských, 13 polských a rusínských, 10 slo-
vinských a jihoslovanských). Čsk. I. řadová,
lehká (harcovníkův. Vz Myslivci. ). — Infan-
terista, y, m., dle „Despota", pěší voják,
pěšák. Infanterist.

Infekce, e, f., z lat., nákaza. S. N. An-
steckung, Verpestung.

Infernalis, z lat., infernalní, pekelný, ďá-
belský. S. N. Unterirdisch, höllisch, abscheu-
lich. —

Inficirovati, z něm. a to z lat. inficere,
nemocí nakaziti. Vz Infekce. S. N. Anstecken,
verpesten.

Infidelis, lat., nevěrný, věrolomný, untreu,
treulos. In partibus infidelium, v krajinách
nevěřících (pohanův, kde dříve křesťané byli
a kde ovšem časem opět mohou býti). Rk.

Infiltrace, e, f., z lat., nádor; vsrkání,
Infiltration, Einflössung. — Infiltrovati, na-
pouštěti, nasakovati. Infiltren, einflössen. Rk.

Infinitiv, u, m., způsob neurčitý (časo-
slova). — a) Infinitiv jest jméno, přípona
jeho -ti u přirovnání s jinými jazyky svědčí,
že jest to pád, nejspíše dativ kmene v -i.
Gb. Tvarem jest inft. ztrnulý pád sg. sub-
stantiva příponou -ti tvořeného; který však
pád to jest, není rozhodnuto. Mkl. S. 844. —
b) Z infinitivu nemá se i na konci vy-
pouštěti. Vz Brousek infinitivný (na konci
tohoto článku) a I (zaniká, f. ). Chceme-li i
vynechati, musíme předcházející t změkčiti:
hrabať, loviť. Os. V infinitivě začalo se od-
souvati i velmi záhy; již v RZ. dlužno čísti
iskať pravdu m. iskati; v Rkk. dát šíju a slyšeť
znova m. dáti a slyšeti atd. a v Rukop. hra-
deckém (Výb. I. 181. ) a jak zřieť na jeho
těle; Lomnický píše dokonce být, rýmovat,

dokazovat atd. Gb. Hl. 86. — V obecné mluvě
v mnohých krajinách i se vypouští, aniž
se t měkčí, ale jinde zase, kupř. pod Krko-
noši t se mění v ť. V již. Čech. mluví se
také: dát, věřit, a kromě toho se tam a jinde
klade c m. s: moct, vect, plect, máct, kláct,
kráct m. mésti, vésti, plésti, másti, klásti, krásti.
Kts. Což vysvětlí se tím, že vsouvá se
mezi kmen a příponu -ti eufonické s: záb-s-ti,
tép-s-ti; odtud tedy: plétsti čili (ts = c)
plect; tím tak zvané rozlišování vysvětleno;
v Čech. s se vsulo a se kmenovou zubnicí
ve smíšenou hlásku c spojilo, kdežto na Mor.
před vsutým s kmenová zubnice vysuta (jak
výslovnosť obecná učí); odtud i v písemní
řeči vysutím d, t dostáváme tvary: plésti, vésti
(z pletti, vedtij. Bž. Brt. píše o této věci takto:
Někteří z infinitivu i odsouvají. Proč ubohé
toto i nejnovější spisovatelé čeští v takovou
nenávisť vzali, jest nepochopitelno. Není snad
spisovné řeči na škodu, liší-li se aspoň něčím
od řeči obecné a čeština nemá těch růzností
věru mnoho. Radili bychom našim novotářům,
aby poslouchali řečníka, který i v infinitivu
vyslovuje, a jiného, který je odsouvá. Mají-li
sluch český, poznají, že jest odsouvání to
velmi na ujmu rythmické lahodě řeči. Novotou
takovou mizí všecek rozdíl mezi českým in-
finitivem a supinem, čehož velmi želeti jest.
Správná čeština činí přísný rozdíl mezi infi-
nitivem a supinem, kladouc supinum na ozna-
čenou účelu po slovesech pohybování. Vz Su-
pinum. — c) Časoslova dvouslabičná
kmene zavřeného (končí-li se kořen sou-
hláskou) nekrátí dlouhé kmenové samohlásky
v infinitivu, ani když inftiv složením třísla-
bičným se stává: nésti — donésti, klásti —
neklásti, péci — napéci. — Pozn. 1. Říká se
také: Když v příčestí času min. rodu činného
stojí před l souhláska, nekrátí se ani ve třísla-
bičném inftvu kmenová sam.: nesl, kladl,
pekl. — Pozn. 2. Po právě měli bychom
i tyto tříslabičné infinitivy krátiti, než posice
délku podporuje (Pk. ). — Pozn. 3. V již.
Čech. se kmenová samohláska dvouslabičného
infinitivu nedlouží: vest, nest, pect, tect. Kts.

— Pakli kmen jest otevřen (končí-li se
samohláskou), tu se v infinitivě trojslabičném
kmenová samohláska krátí, krátí-li se také
v příčestí minulého času: krýti — ukryti,
mýti — umyti, bíti — nabiti — zabiti, dbáti

— nedbati, lháti — nalhati, znáti — poznati,
státi — dostati, víti — uviti, rýti — vyryti,
býti — odbyti. — Pozn. Říká se také: Stojí-li
v příčestí času minulého rodu činného před
l krátká samohláska, krátí se ve tříslabičném
infinitivu kmenová samohláska: šil — našiti,
žil — požiti, bral — nabrati, spal — zaspati.
Us. — Také mají dlouhou kmenovou samo-
hlásku v trojslabičném infinitivě časoslova
s kmenovou samohláskou u: plu- vyplouti,
ku- okouti, tlu- natlouci a složená časoslova
od mříti (mru), vříti (vřu), příti (pru), tříti
(tru), mlíti (melu), jíti (jdu) a p: umříti,
zavříti, otevříti, popříti, utříti, vymlíti. Po-
znati je možná též dle toho, že v příčestí
hlásku í mění v e: umřel, zavřel, otevřel,
popřel, utřel, vymlel atd. Potom i tam zů-
stává kmenová samohláska dlouhou, kde
vznikla stažením se dvou samohlásek: dostáti