Předchozí (573)  Strana:574  Další (575) |
|
|||
574
|
|||
|
|||
-íně, přípona jmen zdrobnělých, mladé
znamenající: pradlíně, švadlíně, přadlíně, čmudlíně, Maříně, Kačíně. Dch. -inec, přípona jmen podstat. rodu muž.
označujíc místo, kde zdržuje nebo chová se, co původním jménem označeno. Bž. Němci mají složeniny. Holub — holubinec, ovce — ovčinec, hosť — hostinec. Ht. Vz Tvoření slov. -ínek, přípona jmen podstat. rodu muž.:
tatínek, hřebínek. Infallibilista, y, f., die „Despota", pří-
vrženec neomylnosti papežovy. Infallibilist. — Infallibilita, y, f., z lat., neomylnosť (papežova). Rk. Infallibilität, Unfehlbarkeit. Infam, z lat., nectný, hanebný. S. N. Ehrlos,
verrufen, schändlich. Infamní, infamský, ne- ctný, hanebný. — Infamie, e, f., pohanění, špatná pověsť, hanba. Rk. Ehrlosigkeit, Schande; Schmähung, Schimpfrede. lnfamiliarní, z lat., nedůvěrný, Rk., un-
freundlich. Infant, a, m., z lat., dítě. Titul synův
královských rodin ve Španělsku a Portugalsku. Königl. Prinz in Spanien u. Portugal. Titul dcery: infantka. S. N. Infanterie, e, f., osobní stráž infantův.
Vz Infant. Nyní pěchota. Soldaten zu Fuss. Fussvolk. I. jest nyní vedle jízdy a dělo- střelstva zbraní nejhlavnější a nejdůležitější činíc již velikým svým počtem nejpřednější bojovný šik. V pěchotě radové rakouské jest nyní 46 pluků buď z hlavní části buď veskrz slovanských (10 českých, 4 moravské, 9 slo- venských, 13 polských a rusínských, 10 slo- vinských a jihoslovanských). Čsk. I. řadová, lehká (harcovníkův. Vz Myslivci. ). — Infan- terista, y, m., dle „Despota", pěší voják, pěšák. Infanterist. Infekce, e, f., z lat., nákaza. S. N. An-
steckung, Verpestung. Infernalis, z lat., infernalní, pekelný, ďá-
belský. S. N. Unterirdisch, höllisch, abscheu- lich. — Inficirovati, z něm. a to z lat. inficere,
nemocí nakaziti. Vz Infekce. S. N. Anstecken, verpesten. Infidelis, lat., nevěrný, věrolomný, untreu,
treulos. In partibus infidelium, v krajinách nevěřících (pohanův, kde dříve křesťané byli a kde ovšem časem opět mohou býti). Rk. Infiltrace, e, f., z lat., nádor; vsrkání,
Infiltration, Einflössung. — Infiltrovati, na- pouštěti, nasakovati. Infiltren, einflössen. Rk. Infinitiv, u, m., způsob neurčitý (časo-
slova). — a) Infinitiv jest jméno, přípona jeho -ti u přirovnání s jinými jazyky svědčí, že jest to pád, nejspíše dativ kmene v -i. Gb. Tvarem jest inft. ztrnulý pád sg. sub- stantiva příponou -ti tvořeného; který však pád to jest, není rozhodnuto. Mkl. S. 844. — b) Z infinitivu nemá se i na konci vy- pouštěti. Vz Brousek infinitivný (na konci tohoto článku) a I (zaniká, f. ). Chceme-li i vynechati, musíme předcházející t změkčiti: hrabať, loviť. Os. V infinitivě začalo se od- souvati i velmi záhy; již v RZ. dlužno čísti iskať pravdu m. iskati; v Rkk. dát šíju a slyšeť znova m. dáti a slyšeti atd. a v Rukop. hra- deckém (Výb. I. 181. ) a jak zřieť na jeho těle; Lomnický píše dokonce být, rýmovat, |
dokazovat atd. Gb. Hl. 86. — V obecné mluvě
v mnohých krajinách i se vypouští, aniž se t měkčí, ale jinde zase, kupř. pod Krko- noši t se mění v ť. V již. Čech. mluví se také: dát, věřit, a kromě toho se tam a jinde klade c m. s: moct, vect, plect, máct, kláct, kráct m. mésti, vésti, plésti, másti, klásti, krásti. Kts. Což vysvětlí se tím, že vsouvá se mezi kmen a příponu -ti eufonické s: záb-s-ti, tép-s-ti; odtud tedy: plétsti čili (ts = c) plect; tím tak zvané rozlišování vysvětleno; v Čech. s se vsulo a se kmenovou zubnicí ve smíšenou hlásku c spojilo, kdežto na Mor. před vsutým s kmenová zubnice vysuta (jak výslovnosť obecná učí); odtud i v písemní řeči vysutím d, t dostáváme tvary: plésti, vésti (z pletti, vedtij. Bž. Brt. píše o této věci takto: Někteří z infinitivu i odsouvají. Proč ubohé toto i nejnovější spisovatelé čeští v takovou nenávisť vzali, jest nepochopitelno. Není snad spisovné řeči na škodu, liší-li se aspoň něčím od řeči obecné a čeština nemá těch růzností věru mnoho. Radili bychom našim novotářům, aby poslouchali řečníka, který i v infinitivu vyslovuje, a jiného, který je odsouvá. Mají-li sluch český, poznají, že jest odsouvání to velmi na ujmu rythmické lahodě řeči. Novotou takovou mizí všecek rozdíl mezi českým in- finitivem a supinem, čehož velmi želeti jest. Správná čeština činí přísný rozdíl mezi infi- nitivem a supinem, kladouc supinum na ozna- čenou účelu po slovesech pohybování. Vz Su- pinum. — c) Časoslova dvouslabičná kmene zavřeného (končí-li se kořen sou- hláskou) nekrátí dlouhé kmenové samohlásky v infinitivu, ani když inftiv složením třísla- bičným se stává: nésti — donésti, klásti — neklásti, péci — napéci. — Pozn. 1. Říká se také: Když v příčestí času min. rodu činného stojí před l souhláska, nekrátí se ani ve třísla- bičném inftvu kmenová sam.: nesl, kladl, pekl. — Pozn. 2. Po právě měli bychom i tyto tříslabičné infinitivy krátiti, než posice délku podporuje (Pk. ). — Pozn. 3. V již. Čech. se kmenová samohláska dvouslabičného infinitivu nedlouží: vest, nest, pect, tect. Kts. — Pakli kmen jest otevřen (končí-li se
samohláskou), tu se v infinitivě trojslabičném kmenová samohláska krátí, krátí-li se také v příčestí minulého času: krýti — ukryti, mýti — umyti, bíti — nabiti — zabiti, dbáti — nedbati, lháti — nalhati, znáti — poznati,
státi — dostati, víti — uviti, rýti — vyryti, býti — odbyti. — Pozn. Říká se také: Stojí-li v příčestí času minulého rodu činného před l krátká samohláska, krátí se ve tříslabičném infinitivu kmenová samohláska: šil — našiti, žil — požiti, bral — nabrati, spal — zaspati. Us. — Také mají dlouhou kmenovou samo- hlásku v trojslabičném infinitivě časoslova s kmenovou samohláskou u: plu- vyplouti, ku- okouti, tlu- natlouci a složená časoslova od mříti (mru), vříti (vřu), příti (pru), tříti (tru), mlíti (melu), jíti (jdu) a p: umříti, zavříti, otevříti, popříti, utříti, vymlíti. Po- znati je možná též dle toho, že v příčestí hlásku í mění v e: umřel, zavřel, otevřel, popřel, utřel, vymlel atd. Potom i tam zů- stává kmenová samohláska dlouhou, kde vznikla stažením se dvou samohlásek: dostáti |
||
|
|||
Předchozí (573)  Strana:574  Další (575) |