650

Jurista, y, m., dle, Despota', z lat., práv-
ník. Jurist.

Jurský. Vz Jura. J. útvar, soustava. Nz.
Jura-. J. pohorí, vápno. Vz S. N. IV. 461.

Jus, lat., právo. Študuje jus (práva). Vz
Právo.

Justice, e, f., z lat., spravedlnost'; soud-
nictví, soudní správa, Justiz, Gerechtigkeit;
Rechtspflege, Gerichtsverwaltung.

Justiciar, a, m., z lat., soudní úředník.
Rk. Justiziár, Gerichtshalter, Richter.

Justifikace, e, f., z lat., ospravedlnění. Rk.
Justiťikation, Rechtfertigung, Verantwortung.

Juta, Jutka, y, f., Judith. Gl., Mus.

Jutland, a, n., Juty, něm. Jiittland, se-
verní časť pulostrova dánskeho. Vz S. N.
IV. 464.

Jutro, zastr. =jitro.

Jutroboh, a, m., slovan. bůh svítání, Gott
der Morgendämmerung. Dle D. pouhý vý-
mysl. Jg.

Juvenali-a, í, pl., n., dle, Gymnasium'
(v pl. ), hry v Římě Neronem zařízené. Ju-
venalien.

Juvenal-is, a, m., římský básník. Vz
S. N. IV.

Juwel, u, m., z hol., drahý kámen brou-
šený, klenot. Rk. Geschliffener Edelstein,
Kleinod.

Juwelier, a, m., juvelíř, jubilíř, D., kle-
notník.

Jux, u, m., z lat., jocus = žert, junda,
švanda. Rk. Jux, Spass.

Juxta, lat. Eine Schrift, welche neben
einer Verschreibung, die in die Landtafel
eingetragen war, gesetzt wurde, um entweder
dieselbe zu quittiren, zu löschen oder auch
zu prolongiren. Gl. 84. Kromě těch trhóv,
kteříž se při zápisích píší, kterýmž juxty
říkají. Vš. 397. Juxtou kvitováno. Arch. III.
478. Smazáno juxtou. Arch. III. 565. Vz Gl. 84.

Juž, zastr. = již. Jg.

Slova zde nezaznamenaná viz pod písmenem C.

K jest hrdelní hláska. Vz Hláska, Jak
se vyslovuje, o tom vz G. a sr. Gb. Hl.
19., 20., 22. — Po k následuje v českém
jazyku vždy y, nikdy i (mimo cizí slova;
u Poláků píše se naopak i). K před e, i,
y (psaným i) psávali, jinde místo něho c:
camena (kamena), cmete (kmetie), cral (král),
nicakégo (nikakégo), ve spřežení s následu-
jící hláskou v literou qu: quazz (kvas); někdy
spřežkou kc: kclada (kláda). Vz Gb. Příspěvky
k historii čes. pravopisu str. 29., 122., 194.,
218., 237., 266. — Jména v -k ukončená jsou
rodu muž. a skloňují se dle prvého sklonění
(Páv, Strom); jaké koncovky mají v lokalu
sg., o tom vz Lokal. K se mění na prvém
stupni v c, na druhém stupni v č. Gb. Ale
tato změna je z pozdější doby, neb litv. jí
nezná. Vznikla tedy, když slovan. a litv. již
se rozdělily. Schl. Vz C, č, Rozlišování. —
K se rozlišuje v kořenech a pnech v c a c.
Sr. kaditi — čaditi, kavka a strč. čavka,
konati — činiti, kvíčala vedle cvíčala, xaídac

— císař, maknouti — macati. Vz Ht. Zv. 100.

— Před samohláskami jotovanými a úzkými
mění se k v sykavku podnebnou řidší a hustší:
c a č. Zejména děje se proměna v č před
samohláskami e, i a před střídnicemi za б
(= i): a c; před studnicemi za é bývá proměna
v c i v č a taktéž před samohláskou joto-
vanou pojí se hrdelnice k s j a dává č, někdy
také c. Gb. III. 108. — Před e původním v č:

1. ve vokat. sg. masc. I. sklonění: člověk —
člověče, sedlák — sedláče. Vz Vokativ. —

2. V časování před příponami: -eš, -e, -eme,
-ete, -en (v příčestí rodu trp. ). Tedy u ča-
soslov 1. třídy mimo 1. os. sg. a 3. os. pl.
praes. Tluku, tlučeš, tluče, tlučeme, tlučete,
tlukou, tlučen (pečen, zamčen, dotčen). —

3. Před příponou -ek (před e m. cyr. b):

ptak — ptáček, slavík — slavíček. — 4. Před
e m. slov. a a cyr. ę: vlče, ptáče. Ht., Gb.

— Pozn. K se nemění před e v instr. (bok —
bokem), poněvadž zde e z o vzniklo (Mkl. ),
během, na Slov. behom. Ht. Taktéž se ne-
mění před vkladným e: oken. Gb. Hl. 109. —
Před i, í 1. v ohýbání slov v c a v nom.
pl. mužských podstatných a přídavných jmen
živé bytosti značících: kluk — kluci, býk —
býci, prudký — prudcí, tenký — tencí. Ale
v obec. mluve se k neměnivá: tenký dubové;
to jsou raky; — ale místy se k přece, rozli-
šuje, jako ku př. v Krkonoších. (Šb. ). —
b) V lok. pl. podstatných jmen: vlcích (m.
vlciech), ptácích, počátcích. — c) V imperat.
časoslov. 1. třídy na k se končících: peku —
pec, řku — rci (ale v obec. mluvě, kdykoliv
po c i se vynechává, mění se k v č: peku —
pec — peč). — d) v 1. os. sg. časoslov: ská-
kati — skáči. — 2. Ve tvoření slov v č:
matka — matčin, člověk — člověčí, drak —
dračí, tok — točiti, oko — očitý, vlk —
vlčice, ruka — ručiti, muka — mučiti atd. —
Na Slov.: matkin. (Ht. ml. sr. 51. ). — Před
ě 1. ve skloňování a tvoření příslovcí od jmen
přídavných v c: v roce, v mléce, v ruce (m.
rucě), vlce (m. vlcě), veliký — velice, krátký

— krátce; ale na Slovensku se obyčejně ne-
mění: v ruke (m. v ruce), řidčeji s proměnou:
v ruce (Šf. ). — 2. Ve stupňování jmen pří-
davných a příslovcí v č: krotký —krotčeji,
hořký — hořčejší, hezky — hezčeji. — Před
příponami: -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník,
-ský, -stvo, -ství (m. -бba, -бda atd. ) v č
(končí-li se slovo samohláskou, tato odpadává:
mouka — moučný), řečský — řecký, znak —
značný, rok — roční, bok — boční, pták —
ptáčník, ruka — ručník — ručka. Ale: prokní
(Gb. Hl. 110. ). Vz Tvoření slov, Odvozování