682

Kde-koli, -koliv, -kolivěk; kdež-koli, -koliv,
-kolivěk, wo immer, gleich viel wo. V. Rybář
v potoce vrší loví, udicí kdekolivěk. Kom.

— K. = kamkoli, wohin nur immer. Do Be-
nátek i kdekoli jinam. Har. Vz Kde, Indikativ.

Kder, u, kderec, rce, m., u vozu dřevo
rozdvojené a k zadní nápravě upevněné,
k Rozvoře kruhem připojené, které drží zadní
díl vozu s předním do rovnosti. Die Schere,
der Spriet, der Schnabel. Dech.

Kdes, kdesi, irgend, irgend wo. Jestliže
k.; kdesi cosi vzav ukazoval. Us. Byl jsem
včera kdes. Us.

Kdeže, vz Kde.

Kdežkoli, vz Kdekoli.

Kdo, str. kto. Ve kto — kdo (vyslov gdo,
dialekticky ku př. v již. Čech. hdo) a někto

— někdo změnila se celá temná skupenina
kt v jasnou gd a jest v písemných památ-
kách z pravidla kto až do konce 15. stol.,
načež ještě nedlouho vedlé kdo se drží; ve
2. čtvrti a v polovici 16. stol. je již novo-
české kdo pravidlem. (íb. Hl. 105. Vz Ht.
Sr. ml. 240. K., gt. koho, dat. komu, akk.
koho, lok. v kom., instr. kým. Kdo má jen
sg., ale nom. sg. kdo užívají také. v pl, Ti,
kdo dobří býti chtějí. I). 1 ti, kdož jiných
vůdcové býti mají, zle vedou. Kom. 1 po-
tupují vás ti, kdož se vás prvé strachovali.
V. Ale. lépe. v těchto případech užíváme:
kteří, jíž. Zájmenem kdo tážeme se po oso-
bách a jich jménech, zájmenem co po věcech
a zájmenem který po obou. Kdo jest to?
Nevím, kdo jest byl, ona-li či jiná. Svěd.

— Místo gt. přivlastňovacího koho klade se
forma přídavná čí. čí jest dcera V Br. Čí
jsou tito hrobové? Háj. Vz Já. Kdo je 1.
tázací a) přímě, wer? Kdo jest to? kdo by
neplakal? Us. Koho honíš? Br. Komu běda?
Br. Kým mne býti praví? Br. Kdo tu? Kdo
tu mezi nimi víc byli? Kdo jsou při tom
byli? Kdo jsou to psaní ku králi ode vší
jednoty činili? Aug. 80. Kdo za to může?
šp. prý m. kdo tím vinen? Kdo je toho pří-
čina? Vz Vinný a více v Ht. Br. 272. Ale
viz naproti tomu také: Moci. — b) Nepřímě.
Nepatr, kdo mluví, ale co. Jg. Člověk neví,
komu zašívá a mlátí. L. —2. Vztažné s, ten'
nebo bez něho; strslov. zřídka kdo za rela-
tivum se kladlo, poněvadž bylo pravidlem
vztažným zájmenem jenž. Vz Jenž. Wer-der.
Kdo lip krmen, ten líp táhne. Us. Kdo slíbil,
ten dej. Kdo neseje, ten nevěje. Us. Kdo
žádá, chápá všecko. Kom. Kdo s koho, ten
toho. Vz Moc. Lb. Kdo oře, v naději orati
má. lír. Ten, kdož jazyky cizími mluví. Br.
Káza všem, ktož by mohli jíti. Kat. 1138.
(Mkl. S. 92. ). Kdo chce kam, pomozme mu
tam. Kdo se ptá, nerad dá. V Praze blaze
(tomu), kdo má peníze. — 3. Neurčité zájmeno

někdo, kdos, nějaký, kdokolivěk, man,
jemand, einer, ein. Kdo nabývá významu
neurčitého zájmena tím, že se stává bezpří-
zvučným, v kterémžto případě z pravidla na
prvním místě věty se neklade. Měl-libý kdo
proti komu žalobu. Br. Více nevím, abych
koho jiného křtil. Br. By na krašší sieni byla,
než ji vídal kdy kto živý. Kat. 968., Mkl. S. 87.
Přidali se ku kdo si, stane se kdo neurči-
tým zájmenem: kdo si, aliquis. Zavolavše

koho si, tázali se. Br. Leda kdos. Vz Si. Mkl.
S. 89. Čím více kdo má, tím více žádá. Tím
tížeji padá, čím kdo výš leze. Čím kdo
zachází, tím také schází. Us. Ušel pryč, než
kdo zvěděl. Us. Co koho do toho ? Was geht
das Jemanden an? Dch. — Ve spojený s jiný,
jinší', wer anders, jemand anders. O kom
jinším mluví a o sobě myslí. L. Znám svou
dcerku lépeji jako kdo (jiný). L. — Ve spo-
jení s řídký = málo kdo. Řídko kdo vnitrní
povahu examinoval. Vz Málo. Kom. — Kdo
s přechodníkem, vz Přechodník. — Ve spojení
s by. Kdožby otce neb matku ubil, smrtí ať
umře. Br. Kdo by si to pomyslil? Us. Kdo
ve větách konditionalních se i vypouští, vz
Konditional XIV. 4. Pozn. 1.

Kdokoli, kdokoliv, kdokolivěk, kdož-
koli, kdožkoliv, kdožkolivěk(kdo + koli;
tedy gt.: koho-koli, dat. komu-koli atd. ), wer
immer. V. Komukoliv v hod učiniti můžeš
čímkoliv, nezbraňuj se. Kom. Vz Indikativ.

— S konditionalem. Kdožbykoli vylil krev
člověka, vylita bude krev jeho. Br. — koli
od kdo často se odděluje. Kdož ho koli viděl.
Kdo jsi koli. Kdo jest koli atd. Us.

Kdosi, kdos, gt. koho si, kohos etc. =
nějakýs, einer, Jemand. V. Přišel kdosi ke
mně. Ros. V tom mi kdos pobral peníze.
Svěd.

Kdoule, z řec.. luUór/ov. Ht. K., cydonia.
K. obecná (c. vulgaris), FB. 98., japanská
(c. japonica), Quitte, Kk. 248.

Kdož, vz Kdo.

Kdulině, ě, f., Quittenapfel. Um. les. Vz
Gdoule.

Kdy, když; v již. Čechách a u Domažlic
m. kdy: hda, nehda (někdy), ňihda (nikdy),
Kts.; na Slov. keď, kedy. Dobu na otázku
kdy znamenáme. 1. příslovkami času: nyní,
teď', někdy, nikdy, vždycky, dnes atd. —
2. Genitivem s přívlastkem. Roku toho byla
zima. Stalo se do pátého dne. — 3. Akkus-
sativem. Narodil se tu středu před sv. Mar-
tinem. Us. Minulou neděli byli u nás. Us. —
4. Instrument. Přemýšlel dnem i nocí. Us.

— 5. S předložkami d) s s gt. S neděle po-
jedeme do Prahy, b) K s dat. Umřel k ránu.
c) Na, v, ob s aklcus. Na určitý den zaplatil.
Zaplatil na hodinu. Bylo to v pátek. Chodil
tam ob den. d) O, po, při, v, s lok. Slunce
při vycházení (vycházejíc) se zatmělo. O po-
lednách se to stalo. Po bitvě šel domů. Skonal
v pátém roce věku svého. Mk., T. Vz násl.
kdy ve větách časových. — Kdy klade
se: o čase = v který čas, po kterém čase,
wann? V. Kdy pak já své hospodářství opa-
trovati budu? Kdy pak se opět uvidíme? Us.
Vz Genitiv času. — S konditionalem. Pověz,
kdy bych měl to učiniti. A kdy by to bylo ?

— K. = někdy, je, jemal, irgend einmal.
Slýchals kdy o tom? Kom. Jako kdy prvé.
Br. Byl-li kdy zde. Us. Jestli kdy dlouho
nepršelo. Har. — K. - kdykoli, wann immer.
Kdy která může. Kom. Šlo to lépe, než kdy
jindy. Us. — K. =dávno, lange, langst. Do-
psal již kdy. Jg. — K. =čas, na Slov.:
stih, dostih, Zeit, Müsse. V. Neměli kdy pro
práce. V. Navštívím vás, až budu míti kdy.
Nemám kdy to udělati. Kom. — Kdy ve
větách přání, o dass, utinam. Kdybych ho