Předchozí (733)  Strana:734  Další (735) |
|
|||
734
|
|||
|
|||
čáteční sepsání něčeho. Vz S. N. Má krásný
k. = sloh. Přišel z konceptu (neví, jak dále, kudy ven). Us. Pomátls mu k. — Konceptní, z lat. K. úředník, praktikant,
arch. Šp. Koncepts-. Koncert, u, m., z lat. K. = skladba,
v níž buď jeden přední hudební nástroj n. přední hlas aneb více jich hlavní práci vy- konávají vyznamenávajíce se bravurou a tech- nickou obratností, při čemž ostatní nástroje aneb úplný orchester v skrovné podřízenosti přizvukují. Hd. K. veřejný, soukromý, dvorní, komorní, duchovní, zahradní, veliký (sklá- dá-li se z mnohých malých, žádného celku nečinících skladeb), instrumentalní, vokalní n. obojí. S. N. K. na housle, na klarinet. Jg. Koncertace, e, f., zápas, Wettspiel, Wett-
kampf. Koncertant, koncertník, a, koncer-
tista, y, m. Koncertist, Wett-sänger, -spieler. Rk. Koncertní = Koncert-.
Koncertovati = hudební skladby pro-
vozovati. Rk. Koncertiren, musikalische Kon- positionen spielen. Koncesse, e, f., z lat. concessio, povolení,
připuštění. Rk. Koncession, Genehmigung, Erlaubniss. K. v mluvnici, i\ 6vyyßQr]6iq jest, když mluvící odpor, který si činí aneb či- niti může, připouští, aby tím mocněji pravdu tvrzení svého na jevo postavil. Vz příklad v ZK. Ml. II. str. 184. a KB. 241. Koncessionář, e, m., jemuž se v něčem
povolilo. Rk. Koncessionář. Koncil, u, m., koncili-um, a, n., lat., sbor,
sněm duchovní. Versammlung, Kirchenver- sammlung. Koncipient, a, m. = koncipista.
Koncipista, y, f., nižší úředník konceptní.
Koncipist. S. N. Koncipovati = myšlénky rozvrci a potom
původně sepsati, koncipiren. Rk. Koncovati: = ku konci vésti. — co: pře.
Br. — co jak. Podlé něčeho něco k. Br. Čožby hlavního a znamenitějšího bylo, aby bez vědomí a vůle jedné nekoncovali. Břez. 8. — se. Království to se koncovalo při moři mrtvém. Plác. — Vz Končiti. Koncovatý, -ovitý, zipfelig.
Koncoví, n. Ktož plot dělá, k. neb ra-
tolestí prutů neobracuj na dvůr sousedův. Brikc. Die Enden. Koncovka, y, f., die Endsilbe. Osobní
k-ky: pro 1. os. sg. jest v skr. a dílem také v řečt. koncovka -mi; jest to seslabenina z -ma a toto opět jest kmen zájmenný=já, pročež bôdhä-mi = věděti já. Slovanština -mi v -mb seslabila, skr. asmi, stb. jesmb, anebo i zcela odsula a zbylé -m s předchá- zející sponou v nosovku nebo střídnici její přetvořila, nes-o-m =stb. nesa, nesu; stb. učinila tak skoro vesměs, kdežto srbchorv. a slovinština všude -m zachovaly. V pl. od- vozuje se skr. koncovka -mas z téhož pů- vodu, totiž ze zajmenného kmene ma a známky mnohosti s, a bôdhä-ma-s, lat. sci-mu-s zna- mená tedy věděti-my; skr. -mas jest to- tožné s stb. -mb a s -m, -me, -my ostatních nářečí slovanských, nese-mb, nesem, ne- seme, nesemy. V dualu má skr. -vas, lit. |
-va, což souvisí se zájmenem a-vam (= my
dva); v slovanštině jest tu koncovkou -ve pro stb. (a někdy pro žen. rod v horno- lužičtině) a -va pro slovinštinu, toto patrně původnější než ono. Lužičtina horní má pra- videlně -mój, dolní -mej, což jsou dualy k já: njesemój, njasomej. — Přípony 2. os. jsou v skr. sg. -si, pl. tha, dual, -thas a sou- I visí podlé Benfeye a Boppa vesměs se zá- jmenným kmenem tva = ty, z něhož tím způsobem se vyvádějí, že tv tu v th se pře- tvořuje a známku mnohosti s přibírá (dvoj. -tha-s, mn. -tha m. -tha-s, lat. -ti-s), tu v sv se přestrojuje a vysutím v sa a seslabením i v si se mění. Slovanské jedn. -si, -ši, -š, množ. -te a dvoj. -ta se s tím docela sho- dují; -tě m. -ta jest neústrojné, jako nahoře -ve m. -va. Tak je-si (m. jes-si), nese-ši, nese-š, nese-te, nese-ta. Imperativ a časy minulé mají ze -si slabou koncovku -s, kte- | ráž nejsouc na konci slova ničím chráněna odpadá, imper. nesi m. nesi-s, nesěaše m. nesěaše-s. — 3. os. má v skr. koncovky j jedn. -ti, množ. -anti, dvoj. -tas, odvozené i vesměs od zájmenného kmene ta = ten, -ti totiž seslabením z ta, -ta-s připojením známky mnohosti s, a -anti rozkládá Benfey v a- n-ti, kdež a jest sponou, n známkou pl. n. a ti seslabenina z ta jako v sg.; tedy bodha-ti = věděti-ten. Se skr. shodují se úplně kon- covky stb. jedn. -ti, -te, mnoh. -ntb, dv. -ta: se-ti nese-tb, nesąte m. neso-ntb, ne- seta; avšak jen ruština a nová bulh. zacho- vala -t, a sice velkoruština v sg. i v pl. a malorušt. jen v pl., ostatní nářečí slovanská je úplně odsula: stb. nesete, nesatb vrus. neset, nesut, nblh. nese, nesbt, mrus. nese, nesut, sln. nese, nesô, č. nese, nesou atd. Vedle dvoj. -ta vyskytlo se také neústrojně -tě: čes. vystúpis-tě (dvě věglasně děvě). Pro imperat. a jednoduché časy minulé jest opět v sg. slabá koncovka -t a odsouvá se tak jako slabé -s 2. osoby, impt. nesi m. nesi-t, impf, nesěaše m. nesěaše-t vedlé skr. abô- dha-t. Gb. v S. N. VIII. 666. — Koncovky přítomného času jsou tedy v sg. v 1. os. -m, v 2. os. -si, š, v 3. os. -ti, -t; v pl. v 1. os. -me, v 2. os. -te, v 3. os. (-nť). V 1. os. sg. zůstává koncovka -m, když se bez spony ku kmeni připíná (dá-m m. dad-m, jí-na, ví-m, jse-m (m. jes-m) aneb když spona s před- chodnou slabikou v dlouhou samohlásku splývá: volá-m m. volaja-m. Jinak ruší se s předchodnou sponou v u a po měkkých souhláskách v i: vez-u m. vez-a-m, miluj-i m. miluj-a-m. Koncovka v 2. os. sg. -si udržela se jen v jsi m.. jes-si; u ostatních ča- soslov jest koncovka -š: vez-e-š, volá-š, umí-š. K. v 3. os. sg. -ti, -t zachovala se jenom v jesti a jest; jinde všude se odsula: veze, pije, volá. K. 1. os. pl. jest -me, vez- e-me, volá-me, umí-me; při tvarech, kde se spona s předchodnou samohláskou nesrazila a tedy krátká jest, v obec. mluvě e z -me se odsouvá: vez-e-rn, miluj-e-rn; ale: voláme, nosíme, letíme, ne: volám, nosím, letím. K. 2. os. pl. -te: js-te, vez-e-te, volá-te, umíte. K. 3. os. pl. bylo původně -nť, které však s předchodnou sponou zrušilo se v -uť a to přešlo v -ú a konečně v -ou a po měkkých |
||
|
|||
Předchozí (733)  Strana:734  Další (735) |