734

čáteční sepsání něčeho. Vz S. N. Má krásný
k. = sloh. Přišel z konceptu (neví, jak dále,
kudy ven). Us. Pomátls mu k. —

Konceptní, z lat. K. úředník, praktikant,
arch. Šp. Koncepts-.

Koncert, u, m., z lat. K. = skladba,
v níž buď jeden přední hudební nástroj n.
přední hlas aneb více jich hlavní práci vy-
konávají vyznamenávajíce se bravurou a tech-
nickou obratností, při čemž ostatní nástroje
aneb úplný orchester v skrovné podřízenosti
přizvukují. Hd. K. veřejný, soukromý, dvorní,
komorní, duchovní, zahradní, veliký (sklá-
dá-li se z mnohých malých, žádného celku
nečinících skladeb), instrumentalní, vokalní
n. obojí. S. N. K. na housle, na klarinet. Jg.

Koncertace, e, f., zápas, Wettspiel, Wett-
kampf.

Koncertant, koncertník, a, koncer-
tista, y, m. Koncertist, Wett-sänger, -spieler.
Rk.

Koncertní = Koncert-.

Koncertovati = hudební skladby pro-
vozovati. Rk. Koncertiren, musikalische Kon-
positionen spielen.

Koncesse, e, f., z lat. concessio, povolení,
připuštění. Rk. Koncession, Genehmigung,
Erlaubniss. K. v mluvnici, i\ 6vyyßQr]6iq jest,
když mluvící odpor, který si činí aneb či-
niti může, připouští, aby tím mocněji pravdu
tvrzení svého na jevo postavil. Vz příklad
v ZK. Ml. II. str. 184. a KB. 241.

Koncessionář, e, m., jemuž se v něčem
povolilo. Rk. Koncessionář.

Koncil, u, m., koncili-um, a, n., lat., sbor,
sněm duchovní. Versammlung, Kirchenver-
sammlung.

Koncipient, a, m. = koncipista.

Koncipista, y, f., nižší úředník konceptní.
Koncipist. S. N.

Koncipovati = myšlénky rozvrci a potom
původně sepsati, koncipiren. Rk.

Koncovati: = ku konci vésti. — co: pře.
Br. — co jak. Podlé něčeho něco k. Br.
Čožby hlavního a znamenitějšího bylo, aby
bez vědomí a vůle jedné nekoncovali. Břez.
8. — se. Království to se koncovalo při
moři mrtvém. Plác. — Vz Končiti.

Koncovatý, -ovitý, zipfelig.

Koncoví, n. Ktož plot dělá, k. neb ra-
tolestí prutů neobracuj na dvůr sousedův.
Brikc. Die Enden.

Koncovka, y, f., die Endsilbe. Osobní
k-ky: pro 1. os. sg. jest v skr. a dílem také
v řečt. koncovka -mi; jest to seslabenina
z -ma a toto opět jest kmen zájmenný=já,
pročež bôdhä-mi = věděti já. Slovanština
-mi v -mb seslabila, skr. asmi, stb. jesmb,
anebo i zcela odsula a zbylé -m s předchá-
zející sponou v nosovku nebo střídnici její
přetvořila, nes-o-m =stb. nesa, nesu; stb.
učinila tak skoro vesměs, kdežto srbchorv.
a slovinština všude -m zachovaly. V pl. od-
vozuje se skr. koncovka -mas z téhož pů-
vodu, totiž ze zajmenného kmene ma a známky
mnohosti s, a bôdhä-ma-s, lat. sci-mu-s zna-
mená tedy věděti-my; skr. -mas jest to-
tožné s stb. -mb a s -m, -me, -my ostatních
nářečí slovanských, nese-mb, nesem, ne-
seme, nesemy. V dualu má skr. -vas, lit.

-va, což souvisí se zájmenem a-vam (= my
dva); v slovanštině jest tu koncovkou -ve
pro stb. (a někdy pro žen. rod v horno-
lužičtině) a -va pro slovinštinu, toto patrně
původnější než ono. Lužičtina horní má pra-
videlně -mój, dolní -mej, což jsou dualy
k já: njesemój, njasomej. — Přípony 2. os.
jsou v skr. sg. -si, pl. tha, dual, -thas a sou-
I visí podlé Benfeye a Boppa vesměs se zá-
jmenným kmenem tva = ty, z něhož tím
způsobem se vyvádějí, že tv tu v th se pře-
tvořuje a známku mnohosti s přibírá (dvoj.
-tha-s, mn. -tha m. -tha-s, lat. -ti-s), tu v sv
se přestrojuje a vysutím v sa a seslabením
i v si se mění. Slovanské jedn. -si, -ši, -š,
množ. -te a dvoj. -ta se s tím docela sho-
dují; -tě m. -ta jest neústrojné, jako nahoře
-ve m. -va. Tak je-si (m. jes-si), nese-ši,
nese-š, nese-te, nese-ta. Imperativ a časy
minulé mají ze -si slabou koncovku -s, kte-
| ráž nejsouc na konci slova ničím chráněna
odpadá, imper. nesi m. nesi-s, nesěaše m.
nesěaše-s. — 3. os. má v skr. koncovky
j jedn. -ti, množ. -anti, dvoj. -tas, odvozené
i vesměs od zájmenného kmene ta = ten, -ti
totiž seslabením z ta, -ta-s připojením známky
mnohosti s, a -anti rozkládá Benfey v a-
n-ti, kdež a jest sponou, n známkou pl. n.
a ti seslabenina z ta jako v sg.; tedy bodha-ti
= věděti-ten. Se skr. shodují se úplně kon-
covky stb. jedn. -ti, -te, mnoh. -ntb, dv.
-ta: se-ti nese-tb, nesąte m. neso-ntb, ne-
seta; avšak jen ruština a nová bulh. zacho-
vala -t, a sice velkoruština v sg. i v pl. a
malorušt. jen v pl., ostatní nářečí slovanská
je úplně odsula: stb. nesete, nesatb vrus.
neset, nesut, nblh. nese, nesbt, mrus. nese,
nesut, sln. nese, nesô, č. nese, nesou atd.
Vedle dvoj. -ta vyskytlo se také neústrojně
-tě: čes. vystúpis-tě (dvě věglasně děvě). Pro
imperat. a jednoduché časy minulé jest opět
v sg. slabá koncovka -t a odsouvá se tak
jako slabé -s 2. osoby, impt. nesi m. nesi-t,
impf, nesěaše m. nesěaše-t vedlé skr. abô-
dha-t. Gb. v S. N. VIII. 666. — Koncovky
přítomného času jsou tedy v sg. v 1. os.
-m, v 2. os. -si, š, v 3. os. -ti, -t; v pl. v 1.
os. -me, v 2. os. -te, v 3. os. (-nť). V 1. os.
sg. zůstává koncovka -m, když se bez spony
ku kmeni připíná (dá-m m. dad-m, jí-na, ví-m,
jse-m (m. jes-m) aneb když spona s před-
chodnou slabikou v dlouhou samohlásku
splývá: volá-m m. volaja-m. Jinak ruší se
s předchodnou sponou v u a po měkkých
souhláskách v i: vez-u m. vez-a-m, miluj-i
m. miluj-a-m. Koncovka v 2. os. sg. -si
udržela se jen v jsi m.. jes-si; u ostatních ča-
soslov jest koncovka -š: vez-e-š, volá-š,
umí-š. K. v 3. os. sg. -ti, -t zachovala se
jenom v jesti a jest; jinde všude se odsula:
veze, pije, volá. K. 1. os. pl. jest -me, vez-
e-me, volá-me, umí-me; při tvarech, kde se
spona s předchodnou samohláskou nesrazila
a tedy krátká jest, v obec. mluvě e z -me
se odsouvá: vez-e-rn, miluj-e-rn; ale: voláme,
nosíme, letíme, ne: volám, nosím, letím. K.
2. os. pl. -te: js-te, vez-e-te, volá-te, umíte.
K. 3. os. pl. bylo původně -nť, které však
s předchodnou sponou zrušilo se v -uť a to
přešlo v -ú a konečně v -ou a po měkkých