735

souhláskách v -í: vez-ou, miluj-í, uměj-í,
volaj-í. — K. odvodicí, vz Přípony. — K. pá-
dové, vz Skloňování a tam jednotlivé vzorce.
— Vz ještě Gb. Uv. 38.

Koncový, End-. K. šroub, Schwanz-
schraube (u ručnice). Rk.

Konča = konec, na konci, am Ende. K.
mostu. Na Slov. Plk.

Končalka, y, f. — kolčava. Us. Jilem.

Končavka = kolčava.

Končel, lépe: konšel.

Končetina, y, f. K. jsou: ruce, nohy,
křídla, ploutve, klepeta a chapadla. Jhl. 254.
Extremität. Vz Končina.

Končicí slovesa. Vz Časoslovo končicí.
Jaký význam mají slovesa končicí? Známo
jest, že každý slovesný tvar vyvíjecí (ať pak
k trvacím, opětovacím a počínavým náleží)
složením s předložkou pravidelně se stává
končicím, ježto sloveso vícedobé ve spojení
s předložkou významu končicího nenabývá:
vy-jdu, vy-vzdoruji, vy-trhám, vy-blednu,
vyčítávám. Avšak co jest vlastně tvar kon-
čicí, co vyznamenává a co nevyznamenává?
Otázka tato jest velmi důležita. Ale posud
se zřídka činila, odpovědi na ni jsme se
vyhýbali a proto ponětí o významu sloves
končicích nejasna byla. Tvar končicí vy-
jadřuje ukončení čili ukončenosť děje. Tak
posud — a sice vším právem — vysvětlováno.
Avšak mnozí příkladů Němců, v jejich ře-
ckých grammatikách uložených, následujíce
jiného vysvětlení užívali aneb aspoň k onomu
připojovali pravíce, že tvar končicí vstou-
pení děje ve skutečnost označuje. Ani proti
tomuto vysvětlení nedá se se stanoviska
vědeckého ničehož namítati. Ačkoliv obé
vysvětlení dobré jest, dokazuje přece vznik-
nutí druhého, že se první často méně po-
hodlným býti zdálo. Předně zajisté výrazu
ukončení neb ukončenosti děje raději o dě-
jích již minulých užíváme než o dějích těch,
které teprv v budoucnosti ukončeny býti
mají. Za druhé pak jsou všelijaké tvary kon-
čičí, jako: naříznouti, nakrojiti, naseknouti,
zaboleti, doříznouti, dokrojiti, doseknouti,
doboleti, avšak ukončení děje, předložkou
do označované jest zcela jiného způsobu než
ono, jež předložky na a za v uvedených
slovesech vyjadřují. Takováto a jim podobná
uvažování mohla mnohé k tomu přijměti,
aby vlastní význam končicích sloves v tom
hledali, v čemž němečtí grammatikové vý-
znam aoristu hledají. Než jako první vy-
světlení významu tvaru končicího ne vždy
dosti pohodlno jest, tak i druhé často nám
vadí, že totiž sloveso končicí vstoupení děje
ve skutečnost označuje. O vstoupení děje ve
skutečnost' mluvíváme nejraději tehdy, když
se nám děj tvarem končicím vyjádřený tak-
řka ve svých počátcích aneb když se ve svém
plném rozvinu nenadále objevuje. Avšak
tím, co posud podotknuto, nechtěl jsem ani
jednomu ani druhému z oněch vysvětlení
oprávněnosti upírati, nýbrž toliko na jiný
důležitý význam tvaru končicího ukázati.
Nuže přikročme blíže k odpovědi na otázku,
jaký význam má sloveso končicí, co vyzna-
menává a co nevyznamenává. Pohleďme na
slovesa neskonalá a vizme, co vyznamená-

vají. Vyznačují: 1. druh děje čili to, co se
děje. Tak na př. sedím vyjadřuje jiný děj
než kouřím, toto jiný než čtu atd.; 2. způsob
spojitosti a přirozenou míru děje. Jeti za-
jisté vyznačuje takový děj nepřetržitý, v němž
jednotlivých částek, z nichž složen jest, ne-
rozeznáváme. Hoblovati značí děj, jehož
prvky nepřetrženě po sobě následují. Spolu
pak jedu i hobluji ukazují k ději, který ne
okamžení, nýbrž déle trval, a sekati k opě-
tovanému vstupování jednotlivého děje; 3.
vyvinování-se děje v jisté přítomnosti, buďto
neprostředeční, prosté, neb minulé, neb i bu-
doucí. Ptáme-li se nyní, co ze všeho toho
ve významu končících přejeti, přehoblovati,
přesekati zůstává, zajisté že odpovíme:
Všecko, jediné že končicí tvary tyto žád-
ného vyvinování se děje v jisté přítomnosti
nevyznačují, nýbrž toliko děj sám v přiro-
zené jeho míře a způsobě. Jako se co do
délky čili míry děje jeti od skočiti, hoblo-
vati od říznouti, sekati od seknouti roze-
znává, tak se rozeznává přejeti od přesko-
čiti, přehoblovati od přeříznouti a přesekati
od přeseknouti, a jako se co do spojitosti
dějů jeti, hoblovati a sekati od sebe liší,
tak se liší přejeti, přehoblovati a přesekati
mezi sebou. Přirozená míra a zvláštnosť děje
se tedy po spojení slovesa s předložkou
pravidelně ještě netratí, jakož to v slože-
ných vykleknouti, vyklekati a vyklečeti ještě
zřejměji vidíme. Ponětí přirozené míry děje
a jeho spojitosti jest od významu děje v každé
řeči zcela nerozlučné, ježto ponětí jeho vy-
vinování-se k významu jeho nepatří. — Je-li
však tomu tak, jsou slovesa končicí ona
slovesa, která pouhý význam děje (s ohle-
dem na přirozenou míru a spojení jeho, ježto
od významu děje odloučiti se nedají) bez
ohledu na vyvinování jeho zahrnují. Kz.
v Besedě učitelské. IV. 376.

Končík, u, m., das Ende der Peitsche.
Rk.

Končina, y, f. K. = kraj, meze, hranice,
das Ende, die Granze. V. Končiny světa. Jg.
Od končin do končin. Kom. Aby řeka kon-
činy a meze dělila. V. — K. = krajina země,
Land, Gegend. Z dalekých končin. Kom. Ze
všech končin se sběhli. V. — K. Končiny
těla: paže a nohy. Paže: plece, rámě, loket,
ruka, podpaží, příhbí, loktové, zápěstí, zá-
prstí, prsty (bříško, špička, kotníky), dlaň,
pěsť, hrsť. Vz Ruka, Prst. Nohy. Vz Nohy
a kromě toho Kosť, Kostra, Končetina. —
K. = skonání, smrť, Lebensende, Tod. Vidúc
života k-nu. 1395. Mus. 1840. 295.

Končinský, kdo má své obydlí v kon-
činách, na pomezí. Gränz-.

Končíř, e, m., špičaté kopíčko, jímž bodmo
bojovali, burdíř, cilník, sudlice, šafelín. V.
— K. = úzký špičatý kord, Stecher, Dolch,
Fechtdegen. V. — K. = meč, Schwert.

Končiti, 3. pl. -čí, či, če(íc), il, en, ení,
končívati, enden. — co. Smrť všecko končí.
Kom. K. kul = špičatiti. Na Slov. — co
čím: vyučování modlitbou, Ml., školní rok
slavnou mší k. Us. — se. Háj se počíná,
kde louka se končí. Gníd. Se může se i vypu-
stiti, vz Se a str. 164. a. ř. s h. 10. Ale Brs.
vypouštění zájmena se neschvaluje. Cf. před-