Předchozí (734)  Strana:735  Další (736) |
|
|||
735
|
|||
|
|||
souhláskách v -í: vez-ou, miluj-í, uměj-í,
volaj-í. — K. odvodicí, vz Přípony. — K. pá- dové, vz Skloňování a tam jednotlivé vzorce. — Vz ještě Gb. Uv. 38. Koncový, End-. K. šroub, Schwanz-
schraube (u ručnice). Rk. Konča = konec, na konci, am Ende. K.
mostu. Na Slov. Plk. Končalka, y, f. — kolčava. Us. Jilem.
Končavka = kolčava.
Končel, lépe: konšel.
Končetina, y, f. K. jsou: ruce, nohy,
křídla, ploutve, klepeta a chapadla. Jhl. 254. Extremität. Vz Končina. Končicí slovesa. Vz Časoslovo končicí.
Jaký význam mají slovesa končicí? Známo jest, že každý slovesný tvar vyvíjecí (ať pak k trvacím, opětovacím a počínavým náleží) složením s předložkou pravidelně se stává končicím, ježto sloveso vícedobé ve spojení s předložkou významu končicího nenabývá: vy-jdu, vy-vzdoruji, vy-trhám, vy-blednu, vyčítávám. Avšak co jest vlastně tvar kon- čicí, co vyznamenává a co nevyznamenává? Otázka tato jest velmi důležita. Ale posud se zřídka činila, odpovědi na ni jsme se vyhýbali a proto ponětí o významu sloves končicích nejasna byla. Tvar končicí vy- jadřuje ukončení čili ukončenosť děje. Tak posud — a sice vším právem — vysvětlováno. Avšak mnozí příkladů Němců, v jejich ře- ckých grammatikách uložených, následujíce jiného vysvětlení užívali aneb aspoň k onomu připojovali pravíce, že tvar končicí vstou- pení děje ve skutečnost označuje. Ani proti tomuto vysvětlení nedá se se stanoviska vědeckého ničehož namítati. Ačkoliv obé vysvětlení dobré jest, dokazuje přece vznik- nutí druhého, že se první často méně po- hodlným býti zdálo. Předně zajisté výrazu ukončení neb ukončenosti děje raději o dě- jích již minulých užíváme než o dějích těch, které teprv v budoucnosti ukončeny býti mají. Za druhé pak jsou všelijaké tvary kon- čičí, jako: naříznouti, nakrojiti, naseknouti, zaboleti, doříznouti, dokrojiti, doseknouti, doboleti, avšak ukončení děje, předložkou do označované jest zcela jiného způsobu než ono, jež předložky na a za v uvedených slovesech vyjadřují. Takováto a jim podobná uvažování mohla mnohé k tomu přijměti, aby vlastní význam končicích sloves v tom hledali, v čemž němečtí grammatikové vý- znam aoristu hledají. Než jako první vy- světlení významu tvaru končicího ne vždy dosti pohodlno jest, tak i druhé často nám vadí, že totiž sloveso končicí vstoupení děje ve skutečnost označuje. O vstoupení děje ve skutečnost' mluvíváme nejraději tehdy, když se nám děj tvarem končicím vyjádřený tak- řka ve svých počátcích aneb když se ve svém plném rozvinu nenadále objevuje. Avšak tím, co posud podotknuto, nechtěl jsem ani jednomu ani druhému z oněch vysvětlení oprávněnosti upírati, nýbrž toliko na jiný důležitý význam tvaru končicího ukázati. Nuže přikročme blíže k odpovědi na otázku, jaký význam má sloveso končicí, co vyzna- menává a co nevyznamenává. Pohleďme na slovesa neskonalá a vizme, co vyznamená- |
vají. Vyznačují: 1. druh děje čili to, co se
děje. Tak na př. sedím vyjadřuje jiný děj než kouřím, toto jiný než čtu atd.; 2. způsob spojitosti a přirozenou míru děje. Jeti za- jisté vyznačuje takový děj nepřetržitý, v němž jednotlivých částek, z nichž složen jest, ne- rozeznáváme. Hoblovati značí děj, jehož prvky nepřetrženě po sobě následují. Spolu pak jedu i hobluji ukazují k ději, který ne okamžení, nýbrž déle trval, a sekati k opě- tovanému vstupování jednotlivého děje; 3. vyvinování-se děje v jisté přítomnosti, buďto neprostředeční, prosté, neb minulé, neb i bu- doucí. Ptáme-li se nyní, co ze všeho toho ve významu končících přejeti, přehoblovati, přesekati zůstává, zajisté že odpovíme: Všecko, jediné že končicí tvary tyto žád- ného vyvinování se děje v jisté přítomnosti nevyznačují, nýbrž toliko děj sám v přiro- zené jeho míře a způsobě. Jako se co do délky čili míry děje jeti od skočiti, hoblo- vati od říznouti, sekati od seknouti roze- znává, tak se rozeznává přejeti od přesko- čiti, přehoblovati od přeříznouti a přesekati od přeseknouti, a jako se co do spojitosti dějů jeti, hoblovati a sekati od sebe liší, tak se liší přejeti, přehoblovati a přesekati mezi sebou. Přirozená míra a zvláštnosť děje se tedy po spojení slovesa s předložkou pravidelně ještě netratí, jakož to v slože- ných vykleknouti, vyklekati a vyklečeti ještě zřejměji vidíme. Ponětí přirozené míry děje a jeho spojitosti jest od významu děje v každé řeči zcela nerozlučné, ježto ponětí jeho vy- vinování-se k významu jeho nepatří. — Je-li však tomu tak, jsou slovesa končicí ona slovesa, která pouhý význam děje (s ohle- dem na přirozenou míru a spojení jeho, ježto od významu děje odloučiti se nedají) bez ohledu na vyvinování jeho zahrnují. Kz. v Besedě učitelské. IV. 376. Končík, u, m., das Ende der Peitsche.
Rk. Končina, y, f. K. = kraj, meze, hranice,
das Ende, die Granze. V. Končiny světa. Jg. Od končin do končin. Kom. Aby řeka kon- činy a meze dělila. V. — K. = krajina země, Land, Gegend. Z dalekých končin. Kom. Ze všech končin se sběhli. V. — K. Končiny těla: paže a nohy. Paže: plece, rámě, loket, ruka, podpaží, příhbí, loktové, zápěstí, zá- prstí, prsty (bříško, špička, kotníky), dlaň, pěsť, hrsť. Vz Ruka, Prst. Nohy. Vz Nohy a kromě toho Kosť, Kostra, Končetina. — K. = skonání, smrť, Lebensende, Tod. Vidúc života k-nu. 1395. Mus. 1840. 295. Končinský, kdo má své obydlí v kon-
činách, na pomezí. Gränz-. Končíř, e, m., špičaté kopíčko, jímž bodmo
bojovali, burdíř, cilník, sudlice, šafelín. V. — K. = úzký špičatý kord, Stecher, Dolch, Fechtdegen. V. — K. = meč, Schwert. Končiti, 3. pl. -čí, či, če(íc), il, en, ení,
končívati, enden. — co. Smrť všecko končí. Kom. K. kul = špičatiti. Na Slov. — co čím: vyučování modlitbou, Ml., školní rok slavnou mší k. Us. — se. Háj se počíná, kde louka se končí. Gníd. Se může se i vypu- stiti, vz Se a str. 164. a. ř. s h. 10. Ale Brs. vypouštění zájmena se neschvaluje. Cf. před- |
||
|
|||
Předchozí (734)  Strana:735  Další (736) |