Předchozí (851)  Strana:852  Další (853) |
|
|||
852
|
|||
|
|||
koňů, barvy kaštanové s černými pruhy;
žije v Africe. S N. Kváka, y, f., kváka = hák, ein Haken.
Na Slov. Kváka, v, f., burák, Runkel-, Zuckerrübe.
Na Slov. Kvákati, kvákám a kváči, kvákávám;
kváknouti, knul a kl, utí, krächzen; žváti, tlampati, schreien, zanken, schelten. — abs. Vrána kváká, kváče. Us. Ani kvokati, ani kvákati (neumí; nic neumí). Jg. — kde. Žáby v rybníce, na břehu kvákají. — na koho. Každý na mne kváče (= křičí, laje = každému jsem nemil). Č. Komuž odpu- stenie ode dvora, dadie, na toho vrány kváčí. Prov. Mus. II. 69. — jak. Klevetnice bez přestání kváče. Rad. zvíř. — kam. Kvakne ďábel do horoucího pekla. Rokyc. — nad kým. Nad ním i hned vrána kváče. Dal. — koho za co: za vlasy (krákati, tahati). Koll. Plk. Kvákavý, krächzend, lv. havran. Jel.
Kvákev, kve, f., burgundská řepa,. Jg.
Kvákot, u, m., das Gekrächze. Us.
Kvalifikace, e, f., z lat., Qualifikation,
Befähigung; Tauglichkeit, Geschicklichkeit, způsobilosť. Kvalita, y, f., jakosť, Qualität, Beschaf-
fenheit, Güte, Werth, Rang, Würde. Víno rozeznává se kvalitou (=dobrotou). Kvalitativní, qualitativ, dem Werthe
nach. Us. Kvakva, y, f., druh volavek, ardea ny-
cticorax. Presl. Kvalt, u, m., šp. z něm. Gewalt, moc, ná-
silí. Moc a k. provésti; kvaltu se dopustiti; kvaltem na lidi sáhl. V. Ten má k. (ten po- spíchá), v obec. mluvě ku př. u Roudnice. Špd. Kvaltovati (vz Kvalt) = usilovati, sich
Mühe geben, Kräfte aufbieten. V. — na koho (pospíchati, naléhati naň). Kvaltovný, násilný. Vz Kvalt.
Kvanda, y, m. a f. = žvastoun. Plauderer.
Us. Ptr. — K., y, f., der Wirrwarr. Rostl. Kvandati. — co = plácati, daremně mlu-
viti, schwätzen, plaudern. Jg., Rk. Kvantita, y, f., kolikosť, velikosť, Quan-
tität, Menge, Grösse, Gewicht, Mass. — K., míra slabik, časomíra, časoměrnosť, Silben- mass, Zeitmass. Délku nebo krátkosť slabiky zoveme měrou čili kvantitou. Bř. Podlé k-ty (čili kolikosti, t. j. kolik času vyslovení trvá) rozeznávají se samohlásky krátké: a, e, i, o, u, y a dlouhé: á, é, í, ó, ú, ů, ý. — Pozn. 1. Dle pravopisu českého znamená se samo- hláska dlouhá literou čárkovanou a trvá vůbec déle než krátká. — Rozeznáváme dvojí: k-tu: grammatickou a metrickou. O gramma- tické k-tě slabik rozhodují jen samohlásky (n. dvojhlásky) jejich, souhlásky nic; a jsou slabiky s krátkou samohláskou krátky, sla- biky pak se samohláskou dlouhou n. s dvoj- hláskou dlouhy: i, sto, msta, kosť, ctnosť, pomsta (u u), nectnosť (krátké); mé, kůl, dál, soudí, moudrý (dlouhé). O k-tě metrické rozhodují samohlásky i souhlásky; ale sla- biky veršovním rhythmem jinak se oddělují nežli ve mluvnici a počítá se každá, od samo- hlásky (n. dvojhlásky) až do poslední sou- hlásky před samohláskou nejblíže příští, na |
př, otc-ovsk-ý. Za dlouhé berou se slabiky,
které mají dvojhlásku nebo dlouhou samo- hlásku (= slabiky přirozeně dlouhé) aneb i slabiky se samohláskou krátkou ale v po- ložení (positio) takovém, že odtud do samo- hlásky nejbližší dvě nebo více souhlásek následuje (slab. dlouhé posicí či položením), na př. soudím (— — ), nectnosť (— — ); slabiky
ostatní jsou krátky, na př. nebe (u u), msta(u),
strach (u), vrahy (u u). — Pozn. Některé slabiky dle potřeby tu za krátké tu za dlouhé se berou; o tom nauka o verších metrických jedná, Gb. Hl. 14., 46. — 47. Cf. Bž. Ml. jaz. čes. 55.; Ht. Sr. ml. 112.; Zk. Ml. I. 2.; Kz. — Proměny ve kvantitě. K. slabiky se
změní, když samohláska její krátká promění se ve svou dlouhou nebo naopak; tedy když se promění a v á, e v é (zúž. í n. ý), i v í, o v ó (uo, ů) neb ou, u v ú (au, ou), y v ý (aj, ej) a krátké střídnice za ê, e, a ve své dlouhé nebo naopak. Proměny ve k-tě jsou dílem etymologické, dílem fonetické. Proměny etymologické jsou, které za příčinami ety- mologickými s nějakou pravidelnosti se dějí, které tedy na vlastním původu slabiky se zakládají. Naproti tomu jsou proměny fone- tické čili pouze blahozvučné, při kterých pří- činy etymologické nevidíme. Na př. ve vla- jati — vláti jest etymologická proměna a v á, poněvadž nastala stažením dvou slabik
vlaja- v jedinou vlá-; naproti tomu je změna k-ty ve slovích sova — sůva, struha, — strouha, atd. jenom fonetická. — Ku promě- nám k-ty etymologickým patří zejména dlou- žení kořenných slabik při stupňování a dlou- žení náhradou. a) Při stupňování. Vz Stup- ňování. — b) Dloužení náhradné vykonává se často při stahování slabik a někdy při odsouvání hlásek. 1. Při stahování slabik stává se ze dvou ano i ze tří slabik jedna, a ta bývá náhradou dlouhá třeba ne vždycky. Zejména bývají náhradou dlouhy z pravidla nebo zhusta: a) koncovky ve skloňovacím vzoru paní a sudí: nom. panija, staž. pania, přehlas. panie, zúž. paní; sudija — sudia — sudie — sudí; gt. panije — panie — paní; dat. paniji — panii — paní; akkus. paniju — paniu — paní. — ß) Koncovky ve sklo- ňovacím vzoru znamení: znamenije, znamenie, znamení; gt, g-nija, -nia, -nie, -ní. — y) Kon- covky ve skloňovacím vzoru mój: gt. mo- jeho — mého; dat. mojemu — mému. — ')') Koncovky ve skloňovacím vzoru nový a dnešní. Vz Nový. — s) Koncovky praes. mnohých vzorů časovacích na př. strb. u- ješi strč. umieš — umíš; dêlaješi — dělaješ — děláš. — i') Imperfekta. Vz Imperfektum.
— ; /) Mnohé infinitivy III., IV. a V. třídy:
háděti — bdieti — bdíti, i"£. déti — rdieti — rdíti, gramu; ti — hřmieti — hřmíti, lpíti, chtíti, míti, mníti, mstíti, křtíti, ctíti, psáti, ptáti, vláti, díti se atd. Ale zde dlužno při- pomenouti, že dvojslabičné infinitivy vůbec mívají prvou slabiku dlouhou a že tedy zde 2 příčiny délky se setkávají, náhrada za sta- žení a dvojslabičnosť. Když složením o sla- biku vzrostou, zůstavají některé dlouhými a některé se krátí: zavláti, ohřáti, popřáti, nemíti, ale: nechtěti, poměti se, pomstiti, pokřtiti, zapsati. Ve složených infinitivech |
||
|
|||
Předchozí (851)  Strana:852  Další (853) |