852

koňů, barvy kaštanové s černými pruhy;
žije v Africe. S N.

Kváka, y, f., kváka = hák, ein Haken.
Na Slov.

Kváka, v, f., burák, Runkel-, Zuckerrübe.
Na Slov.

Kvákati, kvákám a kváči, kvákávám;
kváknouti, knul a kl, utí, krächzen; žváti,
tlampati, schreien, zanken, schelten. — abs.
Vrána kváká, kváče. Us. Ani kvokati, ani
kvákati (neumí; nic neumí). Jg. — kde.
Žáby v rybníce, na břehu kvákají. — na
koho. Každý na mne kváče (= křičí, laje
= každému jsem nemil). Č. Komuž odpu-
stenie ode dvora, dadie, na toho vrány kváčí.
Prov. Mus. II. 69. — jak. Klevetnice bez
přestání kváče. Rad. zvíř. — kam. Kvakne
ďábel do horoucího pekla. Rokyc. — nad
kým. Nad ním i hned vrána kváče. Dal. —
koho za co: za vlasy (krákati, tahati). Koll.
Plk.

Kvákavý, krächzend, lv. havran. Jel.

Kvákev, kve, f., burgundská řepa,. Jg.

Kvákot, u, m., das Gekrächze. Us.

Kvalifikace, e, f., z lat., Qualifikation,
Befähigung; Tauglichkeit, Geschicklichkeit,
způsobilosť.

Kvalita, y, f., jakosť, Qualität, Beschaf-
fenheit, Güte, Werth, Rang, Würde. Víno
rozeznává se kvalitou (=dobrotou).

Kvalitativní, qualitativ, dem Werthe
nach. Us.

Kvakva, y, f., druh volavek, ardea ny-
cticorax. Presl.

Kvalt, u, m., šp. z něm. Gewalt, moc, ná-
silí. Moc a k. provésti; kvaltu se dopustiti;
kvaltem na lidi sáhl. V. Ten má k. (ten po-
spíchá), v obec. mluvě ku př. u Roudnice. Špd.

Kvaltovati (vz Kvalt) = usilovati, sich
Mühe geben, Kräfte aufbieten. V. — na
koho (pospíchati, naléhati naň).

Kvaltovný, násilný. Vz Kvalt.

Kvanda, y, m. a f. = žvastoun. Plauderer.
Us. Ptr. — K., y, f., der Wirrwarr. Rostl.

Kvandati. — co = plácati, daremně mlu-
viti, schwätzen, plaudern. Jg., Rk.

Kvantita, y, f., kolikosť, velikosť, Quan-
tität, Menge, Grösse, Gewicht, Mass. — K.,
míra slabik, časomíra, časoměrnosť, Silben-
mass, Zeitmass. Délku nebo krátkosť slabiky
zoveme měrou čili kvantitou. Bř. Podlé k-ty
(čili kolikosti, t. j. kolik času vyslovení trvá)
rozeznávají se samohlásky krátké: a, e, i,
o, u, y a dlouhé: á, é, í, ó, ú, ů, ý. — Pozn. 1.
Dle pravopisu českého znamená se samo-
hláska dlouhá literou čárkovanou a trvá
vůbec déle než krátká. — Rozeznáváme dvojí:
k-tu: grammatickou a metrickou. O gramma-
tické k-tě slabik rozhodují jen samohlásky
(n. dvojhlásky) jejich, souhlásky nic; a jsou
slabiky s krátkou samohláskou krátky, sla-
biky pak se samohláskou dlouhou n. s dvoj-
hláskou dlouhy: i, sto, msta, kosť, ctnosť,
pomsta (u u), nectnosť (krátké); mé, kůl,
dál, soudí, moudrý (dlouhé). O k-tě metrické
rozhodují samohlásky i souhlásky; ale sla-
biky veršovním rhythmem jinak se oddělují
nežli ve mluvnici a počítá se každá, od samo-
hlásky (n. dvojhlásky) až do poslední sou-
hlásky před samohláskou nejblíže příští, na

př, otc-ovsk-ý. Za dlouhé berou se slabiky,
které mají dvojhlásku nebo dlouhou samo-
hlásku (= slabiky přirozeně dlouhé) aneb
i slabiky se samohláskou krátkou ale v po-
ložení (positio) takovém, že odtud do samo-
hlásky nejbližší dvě nebo více souhlásek
následuje (slab. dlouhé posicí či položením),

na př. soudím (— — ), nectnosť (— — ); slabiky

ostatní jsou krátky, na př. nebe (u u), msta(u),
strach (u), vrahy (u u). — Pozn. Některé
slabiky dle potřeby tu za krátké tu za dlouhé
se berou; o tom nauka o verších metrických
jedná, Gb. Hl. 14., 46. — 47. Cf. Bž. Ml. jaz.
čes. 55.; Ht. Sr. ml. 112.; Zk. Ml. I. 2.; Kz.

— Proměny ve kvantitě. K. slabiky se
změní, když samohláska její krátká promění
se ve svou dlouhou nebo naopak; tedy když
se promění a v á, e v é (zúž. í n. ý), i v í,
o v ó (uo, ů) neb ou, u v ú (au, ou), y v ý
(aj, ej) a krátké střídnice za ê, e, a ve své
dlouhé nebo naopak. Proměny ve k-tě jsou
dílem etymologické, dílem fonetické. Proměny
etymologické jsou, které za příčinami ety-
mologickými s nějakou pravidelnosti se dějí,
které tedy na vlastním původu slabiky se
zakládají. Naproti tomu jsou proměny fone-
tické čili pouze blahozvučné, při kterých pří-
činy etymologické nevidíme. Na př. ve vla-
jati — vláti jest etymologická proměna a

v á, poněvadž nastala stažením dvou slabik
vlaja- v jedinou vlá-; naproti tomu je změna
k-ty ve slovích sova — sůva, struha, —
strouha, atd. jenom fonetická. — Ku promě-
nám k-ty etymologickým patří zejména dlou-
žení kořenných slabik při stupňování a dlou-
žení náhradou. a) Při stupňování. Vz Stup-
ňování. — b) Dloužení náhradné vykonává
se často při stahování slabik a někdy při
odsouvání hlásek. 1. Při stahování slabik
stává se ze dvou ano i ze tří slabik jedna,
a ta bývá náhradou dlouhá třeba ne vždycky.
Zejména bývají náhradou dlouhy z pravidla
nebo zhusta: a) koncovky ve skloňovacím
vzoru paní a sudí: nom. panija, staž. pania,
přehlas. panie, zúž. paní; sudija — sudia —
sudie — sudí; gt. panije — panie — paní;
dat. paniji — panii — paní; akkus. paniju
— paniu — paní. — ß) Koncovky ve sklo-
ňovacím vzoru znamení: znamenije, znamenie,
znamení; gt, g-nija, -nia, -nie, -ní. — y) Kon-
covky ve skloňovacím vzoru mój: gt. mo-
jeho — mého; dat. mojemu — mému. —
')') Koncovky ve skloňovacím vzoru nový a
dnešní. Vz Nový. — s) Koncovky praes.
mnohých vzorů časovacích na př. strb. u-
ješi strč. umieš — umíš; dêlaješi — dělaješ

— děláš. — i') Imperfekta. Vz Imperfektum.

— ; /) Mnohé infinitivy III., IV. a V. třídy:
háděti — bdieti — bdíti, i"£. déti — rdieti —
rdíti, gramu; ti — hřmieti — hřmíti, lpíti,
chtíti, míti, mníti, mstíti, křtíti, ctíti, psáti,
ptáti, vláti, díti se atd. Ale zde dlužno při-
pomenouti, že dvojslabičné infinitivy vůbec
mívají prvou slabiku dlouhou a že tedy zde
2 příčiny délky se setkávají, náhrada za sta-
žení a dvojslabičnosť. Když složením o sla-
biku vzrostou, zůstavají některé dlouhými
a některé se krátí: zavláti, ohřáti, popřáti,
nemíti, ale: nechtěti, poměti se, pomstiti,
pokřtiti, zapsati. Ve složených infinitivech