Předchozí (865)  Strana:866  Další (867) |
|
|||
866
|
|||
|
|||
Kyvor, u, m., ceterach. K. obecný, c.
officinarum. FB. I. Kývoš, e, m., arthrocephalus. Krok.
Kyvot, u, m. Schwingung (des Perpen-
dikels). Rk. Kyvotati, oscilliren. Rk.
Kyz, u, m., něm. Kies, Eisenkies, Schwefel-
kies, dvésirník železnatý, Fe S2... Štk. 241. Kyzy jsou nerosty vidu kovového rozličných barev mimo tmavošedou a černou; vryp mají vždy tmavý, černý; tvrdosť značnou; jsou křehké. Obsahují rozličné kovy sloučené s arsenem a sirou, a) Kyz železný. (Pyrit, Schwefelkies). Žlutý jako mosaz, lesklý, kruchý, zapáchá po síře. Obsahuje 47% železa a 53% síry. Ve vlhku rozpadává se tvoře skalici zelenou. Odrůdka: markasit, kyz magnetový. b) Kyz měděný n. mesec (Chalcopyrit, Kupfer-
kies), žlutý jako mosaz, vryp zelenavě černý. Obsahuje 35% mědi, 30% železa a 35% síry. Sem patří: Pestrý kyz měděný n. pestřenec. c) Spížový n. buřinec (Smaltit, Speiskobalt),
bílý jako cín n. ocel. Obsahuje kobalt a arsen. d) Kobaltovec (Glanzkobalt), bílý, načerve-
nalý, lesklý. Obsahuje kobalt, arsen a síru. e) Kyz niklový (Nickelkies, Kupfernickel),
červený jako měď. Obsahuje nikl a arsen. |
(Cf. Sfk. 267. ) f) Kyz arsenový n. arsenovec
(Arsenikkies, Mispickel), bílý, lesklý, na po- vrchu šedě naběhlý. Obsahuje 47% arsenu, 20% síry a 33% železa. Bř. K. hrotnatý. S. N. — K. hranolový, markasit, Strahlkies, tvoří krystaly rhombické. Šfk. 241. — K. magnetový, Magnetkies, činí krystaly rhom- boëdrické a přitahuje se magnetem. Šfk. 242. — K. kobaltový, Kobaltkies, =Co3S4= Co S. Co2S3, sirník kobaltnatokobaltitý. Šfk. 263. Vz více o kyzech v S. N. IV. 1119. Kyzák, a, m., vz Horník.
Kyzik - os, a, m., ostrov a mě. v Pro-
pontidě. Kyzla, y, f., z Gisela. Gl. 114.
Kyzová žíla. Kiesader. D.
Kyž mrkvička = har hár mrkvička! V Přer.
Kd. Kýž, vz Kéž.
Kyžba, y, f., žádosť, přání. Pohl. Dle Jg. šp.
Kyždo = každý, zastr.
Kýžený, lépe: žádoucí. Vz Kýžiti. Také
v Brs. 98. toto nové slovo se nedoporučuje. Kýžiti, slovo nové (od Pohla utvořené)
místo starého, želeti', přáti si, bažiti, žádati, wünschen. — po čem. Po tom mé srdce nekýží. MM. |
||
|
|||
L.
|
|||
|
|||
L je 14. písmě v abecedě české a jedno
z jazyčných plynných. Vz Hláska. Stará bul- harština neměla samohlásek l, r; kde by- chom jich podlé obdob novočeských hledali, tam nalezneme souhlásky l, r s jerem, tedy lt, li>, rb, rt. Čeština má v nejstarších pa- mátkách místo strb. 1t>, lr>, rt, ri> též sou- hlásku l, r s nějakou průvodnou samohláskou, která za l (r), později i před nimi stála (le, re, li, ri, il, ir, lu, er). V Ruk. Zel. stojí l, r s průvodným e: Vłetavo, Krekonoši. V latinských rukopisech 11., 12. a 13. stol. stojí pravidelně i (někdy e): Plizen (Plzeň), Vlitava (Vltava), Brenne (Brno); i před l, r: vilk, vilna, chirt, tirlice (vlk, vlna, chrt, trlice). U po l: člunek, klubko, kteréžto u podnes se udrželo: člun, dluh, chlup, hlu- boký, slunce, tlustý. Později, zajisté již v 13. století čeština tuto průvodnou samo- hlásku ve mnohých případech odsula a z 1, r sámohlásky učinila. (Co nalezáme psáno místo novočeského l ve spisech rozličných století, o tom vz Gb. Příspěvky k historii čes. pravopisu str. 16., 34., 113., 129., 186., 198., 215., 225., 240. a hl. 265., 270. ) Mají pak se za samohlásky, stojí-li v slovostředí mezi dvěma jinými souhláskami aneb v kon- covce po jiných souhláskách, vůbec kdekoli slabika samohlásky jiné kromě nich by ne- měla; i mohou se nazývati na rozdíl od samohlásek vlastních samohláskami nevlast- ními. (Gb. Hl. 18. ): blbý, vlhký, padl (blkavka, blvati v. blivati, hltati, klnouti, klvati v. kli- vati, mlha m. mhla, mlčeti, mlsný, plchnouti, |
plsť, plť, plvati v. plivati, plzký, plž, Plzeň,
slza, vlk, vlna, Vltava. Bž. Ml. 32. ) A mají se tedy za samohlásky proto, že jimi slabiky vznikají a že ve slovenčině jako jiné samo- hlásky někdy se dlouží. Ht. (Sl. ml. 34. ), Gb., Kz. (Vz více v Gb. Historii českých samohlásek, str. 71. a v jeho Příspěvcích k historii českého pravopisu 16. ) Ale 1 je ve slovanských jazycích samohláskou jen v českoslovenčině; v starobulharštině má l, jakož i r, za samohlásku jen Miklošič, kdežto jiní ku př. Hattala a Schleicher je tam za souhlásky pokládají, ukazujíce k 'b n. b, které co samohláska vedlé obou buď stává, buď státi má, na př. přilbpnati, rbděti. Gb. Vz Gb. Hl. 31. Jinde praví Mkl.: l jest ve fy- siologickém smyslu jen souhláskou, polo- samohláskou není, ale přes to můžeme je na- zývati vokalním l. —Ostatní slovanské jazyky mívají místo českých samohlásek l, r sku- peninu ze souhlásek l, r a některé samo- hlásky ku př. plný — polnyj. Gb. Vz Jer a o vývinu písmene l v Gt. Fonologii 89. — Kdykoli k l a r jiná samohláska přistupuje, úkol jejich samohláskový se ztrácí, a jsou souhláskami: vlhnu — vlahý, vrtnu — vrata. Gb. Hl. 18. — L jest měkké (jemné), střední a tvrdé {hrubé). Střední 1 béřeme za nor- malní, jakkoli, aspoň v řečech slovanských, není původní, nýbrž pozdější útvar a tako- řka výslednice tvrdého a měkkého l. Utvo- řuje se tím, že při vypouštění hlaholu l ko- nec jazyka zpředu spodního kraje hořejší dásně se dotýka. (Při středním l opírá se |
||
|
|||
Předchozí (865)  Strana:866  Další (867) |