866

Kyvor, u, m., ceterach. K. obecný, c.
officinarum. FB. I.

Kývoš, e, m., arthrocephalus. Krok.

Kyvot, u, m. Schwingung (des Perpen-
dikels). Rk.

Kyvotati, oscilliren. Rk.

Kyz, u, m., něm. Kies, Eisenkies, Schwefel-
kies, dvésirník železnatý, Fe S2... Štk. 241.
Kyzy jsou nerosty vidu kovového rozličných
barev mimo tmavošedou a černou; vryp mají
vždy tmavý, černý; tvrdosť značnou; jsou
křehké. Obsahují rozličné kovy sloučené
s arsenem a sirou, a) Kyz železný. (Pyrit,
Schwefelkies). Žlutý jako mosaz, lesklý, kruchý,
zapáchá po síře. Obsahuje 47% železa a 53%
síry. Ve vlhku rozpadává se tvoře skalici
zelenou. Odrůdka: markasit, kyz magnetový.

b) Kyz měděný n. mesec (Chalcopyrit, Kupfer-
kies), žlutý jako mosaz, vryp zelenavě černý.
Obsahuje 35% mědi, 30% železa a 35% síry.
Sem patří: Pestrý kyz měděný n. pestřenec.

c) Spížový n. buřinec (Smaltit, Speiskobalt),
bílý jako cín n. ocel. Obsahuje kobalt a arsen.

d) Kobaltovec (Glanzkobalt), bílý, načerve-
nalý, lesklý. Obsahuje kobalt, arsen a síru.

e) Kyz niklový (Nickelkies, Kupfernickel),
červený jako měď. Obsahuje nikl a arsen.

(Cf. Sfk. 267. ) f) Kyz arsenový n. arsenovec
(Arsenikkies, Mispickel), bílý, lesklý, na po-
vrchu šedě naběhlý. Obsahuje 47% arsenu,
20% síry a 33% železa. Bř. K. hrotnatý. S.
N. — K. hranolový, markasit, Strahlkies,
tvoří krystaly rhombické. Šfk. 241. — K.
magnetový, Magnetkies, činí krystaly rhom-
boëdrické a přitahuje se magnetem. Šfk.
242. — K. kobaltový, Kobaltkies, =Co₃S₄=
Co S. Co₂S₃, sirník kobaltnatokobaltitý. Šfk.
263. Vz více o kyzech v S. N. IV. 1119.

Kyzák, a, m., vz Horník.

Kyzik - os, a, m., ostrov a mě. v Pro-
pontidě.

Kyzla, y, f., z Gisela. Gl. 114.

Kyzová žíla. Kiesader. D.

Kyž mrkvička = har hár mrkvička! V Přer.
Kd.

Kýž, vz Kéž.

Kyžba, y, f., žádosť, přání. Pohl. Dle Jg. šp.

Kyždo = každý, zastr.

Kýžený, lépe: žádoucí. Vz Kýžiti. Také
v Brs. 98. toto nové slovo se nedoporučuje.

Kýžiti, slovo nové (od Pohla utvořené)
místo starého, želeti', přáti si, bažiti, žádati,
wünschen. — po čem. Po tom mé srdce
nekýží. MM.

L je 14. písmě v abecedě české a jedno
z jazyčných plynných. Vz Hláska. Stará bul-
harština neměla samohlásek l, r; kde by-
chom jich podlé obdob novočeských hledali,
tam nalezneme souhlásky l, r s jerem, tedy
lt, li>, rb, rt. Čeština má v nejstarších pa-
mátkách místo strb. 1t>, lr>, rt, ri> též sou-
hlásku l, r s nějakou průvodnou samohláskou,
která za l (r), později i před nimi stála (le,
re, li, ri, il, ir, lu, er). V Ruk. Zel. stojí
l, r s průvodným e: Vłetavo, Krekonoši.
V latinských rukopisech 11., 12. a 13. stol.
stojí pravidelně i (někdy e): Plizen (Plzeň),
Vlitava (Vltava), Brenne (Brno); i před l, r:
vilk, vilna, chirt, tirlice (vlk, vlna, chrt,
trlice). U po l: člunek, klubko, kteréžto u
podnes se udrželo: člun, dluh, chlup, hlu-
boký, slunce, tlustý. Později, zajisté již
v 13. století čeština tuto průvodnou samo-
hlásku ve mnohých případech odsula a z 1,
r sámohlásky učinila. (Co nalezáme psáno
místo novočeského l ve spisech rozličných
století, o tom vz Gb. Příspěvky k historii
čes. pravopisu str. 16., 34., 113., 129., 186.,
198., 215., 225., 240. a hl. 265., 270. ) Mají
pak se za samohlásky, stojí-li v slovostředí
mezi dvěma jinými souhláskami aneb v kon-
covce po jiných souhláskách, vůbec kdekoli
slabika samohlásky jiné kromě nich by ne-
měla; i mohou se nazývati na rozdíl od
samohlásek vlastních samohláskami nevlast-
ními. (Gb. Hl. 18. ): blbý, vlhký, padl (blkavka,
blvati v. blivati, hltati, klnouti, klvati v. kli-
vati, mlha m. mhla, mlčeti, mlsný, plchnouti,

plsť, plť, plvati v. plivati, plzký, plž, Plzeň,
slza, vlk, vlna, Vltava. Bž. Ml. 32. ) A mají
se tedy za samohlásky proto, že jimi slabiky
vznikají a že ve slovenčině jako jiné samo-
hlásky někdy se dlouží. Ht. (Sl. ml. 34. ),
Gb., Kz. (Vz více v Gb. Historii českých
samohlásek, str. 71. a v jeho Příspěvcích
k historii českého pravopisu 16. ) Ale 1
je ve slovanských jazycích samohláskou jen
v českoslovenčině; v starobulharštině má l,
jakož i r, za samohlásku jen Miklošič, kdežto
jiní ku př. Hattala a Schleicher je tam za
souhlásky pokládají, ukazujíce k 'b n. b, které
co samohláska vedlé obou buď stává, buď
státi má, na př. přilbpnati, rbděti. Gb. Vz
Gb. Hl. 31. Jinde praví Mkl.: l jest ve fy-
siologickém smyslu jen souhláskou, polo-
samohláskou není, ale přes to můžeme je na-
zývati vokalním l. —Ostatní slovanské jazyky
mívají místo českých samohlásek l, r sku-
peninu ze souhlásek l, r a některé samo-
hlásky ku př. plný — polnyj. Gb. Vz Jer
a o vývinu písmene l v Gt. Fonologii 89. —
Kdykoli k l a r jiná samohláska přistupuje,
úkol jejich samohláskový se ztrácí, a jsou
souhláskami: vlhnu — vlahý, vrtnu — vrata.
Gb. Hl. 18. — L jest měkké (jemné), střední
a tvrdé {hrubé). Střední 1 béřeme za nor-
malní, jakkoli, aspoň v řečech slovanských,
není původní, nýbrž pozdější útvar a tako-
řka výslednice tvrdého a měkkého l. Utvo-
řuje se tím, že při vypouštění hlaholu l ko-
nec jazyka zpředu spodního kraje hořejší
dásně se dotýka. (Při středním l opírá se