869

30. — 2. V ěl: ml — mělký, Ht., Gb., mě-
lím. Bž. — 3. V iel (íl): ml — vymílati, stl-,
ustílati, Ht., Kz. — 4. V ol: kl (v kláti) —
rozkol — skoliti; stl — stól (stůl); ml —
mol — mo(d)liti; pl — zapolěti, Rkk. —
opoleti, Kat., — poleno; vl — volím — vólě —
vůle, Gb, Bž., ml — podmol. Mkl. — 5. V al,
la: ml — malý — mlat; vlh — vlažiti, Ht.; gld

— glad — hlad: tk — tlak — tlačiti; vlk

— vlak, žlab, Mkl. B. 30.; plz — plaz —
plaziti se, Gb.; hl — hlahol; pl — plamen,
tl — talov. Bž. Ml. 31. — 6. V ál, lá: pl
(v pláti) — páliti — plápol; vl (vlna) — vá-
leti, Ht., vlg — vláha; mlz — pomlázka,
Gb.; kl (v kláti) — kálati. — 7. V lu, lou
v Doudlebsku (v jižních Čechách) sluzička,
slouze (m. slzička, slza); u Opav. słuza. Kts.

— Pozn. Tak se tomu z pravidla posud učí;
Gb. Hl. 146. a Mkl. jsou posud tohoto mí-
nění; vz Mkl. Stammbildungslehre, Einlei-
tung. Ht. však své dřívější učení zavrhl
a učí nyní, že vlastně i> a b se stupňují píše
ve svém Bruse str. 50. takto:, V §. 62. Zvu-
kosloví a v §. 116., 144. a 171. Srovn. ml.,
kde se však ještě mylně znám s Miklosičem
k tomu, že i posvátná slovanština užívala
samohlásek l a r. Teprva na str. 50. a 51.
lat. práce své odporuji již i tomu ve-
řejně, s kathedry však o mnoho dříve.
Pročež neučím už ode dávna stupňování
hlásek l a r, než slabých samohlásek b
a b čili jeru tvrdého a měkkého, které
vedlé l a r zcela tak zněly jako vedlé ji-
ných souhlásek, ale tu poněkud jináče byly
stupňovány než onde. ' A Bž. ve své Mluv.
jazyka čes. 1877. str. 31. píše:, Hlásky l a r
měly tam, kde nyní jsou samohláskami, pů-
vodně slabé samohlásky b neb b při sobě;
kde za změnou významu třeba, stupňují se
b a b ve hlásky plné, jež nezřídka za l a r
se přesmykují. Tím l a r pozbývají své po-
vahy samohláskové (zdánlivě tedy stupňují
se předrážkou). Cf. také Gb. Hl. 31., 4. ř.
zdola. — Před ł zůstává d, t v řečech slo-
vanských západních: oradło, padł, pletł;
v jihovýchodních vypadává: oralo, patb,
pletb. Schl. — L jest přípona jmen pod-
statných, přídavných a příčestí: uhel, uzel,
čechel, čilý, pohořelý, oblezlý, umrlý, vřelý,
jedlý, ospalý, padl; substantivně: chvátal,
stýskal, kvapil, rýpal, nedbal atd., Mkl. B.
96.; housle, jesle, mysl. Mkl. 104. — Jména
podstatná na tvrdé 1 ukončená jsou rodu
mužského. Žens. r. ĺ jsou: dél, koudel, ma-
štal. mysl, petržel, postel, půl. Kz. Jména
muž. skloňují se dle prvého sklonění (Páv,
Strom); ale: cíl, král, motýl, koukol, chra-
mostejl, rýl (rejč), topol dle druhého (Hráč,
Plášť). Po l stává v lokale raději e než u:
v kole, ve stole. Jména žen. rodu na 1 ukon-
čená skloňují se dle: Kosť a Daň. —-1, -la,
-lo, — přípona příčestí činného času mi-
nulého: padl, padla, padlo; pekl, vedl, mi-
loval; voněl, a, o; honil, a o atd. Vz Pří-
čestí, Prk. k nauce u tvoření kmenův, str.

31. Ale po souhláskách l v muž. rodě
v obecné mluvě odpadává: pad, nes, utek
m. padl, nesl, utekl. Vz o tom: L. se vy-
souvá. — I jinde tyto přípony ku př: shnilý
(shnil, a, o) od koř. hni (hníti); dí-lo od dě

(dě-ji, díti); mh-la od koř. migh. Schl. —
Komparativ jmen přídavných na 1 ukon
čených dostává příponu: -ější: smělý—smě-
lejší, veselý — veselejší. Kz. — Po l na
místě ě píše se pouhé e: na skále, vesele,
smělejší m. na skále, veselě, smělejší. Jg. —
Po l piš y ve slovech: lysý (lysina, lysák),
lyska, lýko (lýčí), mlýn, (mlynář, mlýti, mlý-
nice), plynu (plyn, vyplývání), slynu, slyším
(slýchám), blýskati se. Kz.

-la. Přípona jmen podst.: metla, berla,
jehla, mhla. Č., D., Mkl. B. 103. — Přípona
příčestí činného času minulého rodu žen.:
nesla, vezla, honila, volala atd.; — tak zvané
stupňované l, vz L se stupňuje a ku konci.

La, zastr. = lál. D.

Laa, Lava, Hlava v Doln. Rakousku. —
L., Hloh, řeka tamtéž.

Laas, Lazec u Budějovic na Mor.

Laaz, Ledec, Ledce u Židlichovic na
Moravě.

Laba, vz Tlapa.

Lábati, labávati = píti, trinken. — co:
vodu. Jg.

Labe, e, n., V., z lat. Albis, l se pře-
smyklo. Vz L. Elbe. Strč. Labie = Labí, n.
K Labi, na Labi, za Labem. Us. — L. =
řeka, povodeň, voda. Všecka luka jsou jedno
Labe. Us. (Turn. )., Labe', zní odpověď, když
se nejmenšího potůčku na jméno ptáš (každý
se rád vypíná). Hnš. — Vz S. N.; Tk. I.
615., II. 399.

Labeo, gt. Labeona, jm. římské.

Laberdan, laprdon, laprdoun, a, m., na-
solená a sušená treska, od skotského města:
Aberdeen. Jg., Gl. 114. Stockfisch, Dorsch,
Kabeljau.

Laberi-us, a, m., Dec. L., skladatel her
mimických za Caesara. Vj.

Labet, u, m., labeta, y, f., z fr. la bête,
v kartách ztracená hra bez štichu; též sázka,
již platí hráč, který před tím prohrál. S. N.

Labialní, z lat., retní. Rk.

Labiatae, pyskokvěté n. ožankovité, řád
rostlin z oddílu srostloplatečných dikotyle-
donův. Vz více v S. N.

Labien-us, a, m. L. Titus Atius, vůdce
řím. za Caesara. V z S. N.

Labín, u, m., druch vína dolno-beřkov-
ského. Dch.

Labodovec, vce, m., Schwanberg, město
v Štýrsku. Vz S. N.

Laborant, a, m., z lat., pracovník, zvl.
v chemické dílně, v lékárně. S. N.

Laboratori-um, a, n., dle, Gymnasium',
pracovna, dílna (hlavně: lučebnická, lékár-
nická, Werkstube). S. N., Rk. Dělostřelci
dělají v l-u náboje, prach a jiné střelivo.
S. N.

Labrador, a, m., nejseverovýchodnější
kraj pevniny americké. Vz S. N. — L., u,
m., mineral, obsahuje kyselinu křemičitou
a kysličníky hlinitý, vápenitý a sodnatý. Vz
Tvrdokam. Bř. 39.

Labradorec, rce, m., nerost, Labrador-
stein. Presl.

Labský. Elbe-. L. ryba, clo, kachna, kra-
jina, Us., jetel. Labští Slované. Jg. L. Ko-
stelec atd. Vz Kostelec.

Labuď, ě, f. = labuť. V Chrud. Kd.