939

Lojtra, y, f., šp. z něm. Leiter, řebřík,
řebřina na voze. — Lojtrovec, vce, m., ře-
břinový vůz, Leiterwagen. Na Slov. Plk.

Lok, u, loček, čku, m. = jedno polknutí,
hlt, ein Schluck. Jedním lokem to vypil. Ros.
Dva loky udělal a žejdlík vypil. Us. — L.
= co se lokem vypije, Schluck, Trunk. Lo-
ček vína nás posilnil. Vrat. — L., bavlněná
dlouhá šiška. Světoz. — L. Loky v želez-
ných hutích, das Einhänggestell. Am.

Lokáč, e, m., louže, Lacke, Pfütze. L.,
místo vymleté a prohloubené (jáma) na ce-
stách, v němž po dešti voda a bláto jest,
u Příbrami bažír. Povstavši (Magdalena)
z lokáče (bahna) viny. Sml. Ta cesta je samé
lokáče. Lokáče na poli, na louce. D. — L.
= loviště v rybníce, die Tiefe. Us.

Lokač, e, m., der Schlürfer. Lokač krve
lidské. Mus. 1852.

Lokaj, e, m., z fr. laquais, něm. Lakei,
sloužící, služebník. Rk., V. Na Slov. = piják,
Säufer. Plk.

Lokajka, y, f., žena lokajova, die Lakaiin.
— L., špatná kráva, schlechte Kuh. Us.
Lokajna, y, f., Lackeizimmer. Us.
Lokajovati, als Lackei dienen. -Us.
Lokajský- Lackei-. L. střevíce. V.
Lokajství, n., der Lackeidienst. Ros.
Lokajův, -ova, -ovo, dem Lackei gehörig.
L. žena, světnice. Us.

Lokal, u, m., z lat., pád při skloňování.
Lokal n. lokativ jmenuje se v mluvnici ten
pád, kterým se prostě 1. k vytknutí místa
na otázku kde? odpovídá. Sprosi kněžnu
utr Vyšegradě. L. S. 26. Posadi Vladiměra
Černigově. Nest. Ta se písmu čísti naučila
Frankovskej vlasti. Výb. I., 166. Hluboko
dole jest studánka čisté vody. Har. Němci
chtie doždati, by na mostě Prazě (v Praze)
nebylo viděti Čecha. Alx. Kázal jeho jíti a
žaláři (= v ž... ) zamknuti. Pass. Hrále
v krvi jakžto vodě (= ve vodě) kalie. Alx.
Že zle porobenstvě (v p... ) žíti. Kat.
139. Cf. Čtvernohých hovad a zemiplazóv
(nyní zeměplazův). Hus. U jmen vlast-
ních: Gogolicih, Vrsovicih, Suinarih, Buto-
vicih atd. Vz Er. Regesta 77. —80., Mkl.
S. 638. Rukama sě zmrzlej zemi podpierajíc
(m. o zemi). — 2. K vytknutí času, kdy
se co stalo. Létě slunce má horkosť velikú.
St. skl. Zimě dietě na led vede. Dal. Zimě
ležíš na kamnách. Výb. I., 951. Prosím vás,
abyste noci se mnú měli kvas. St. skl. Ktož
zeď kamennú dělá zimě. Bibl. (nejstarší). Jeho
rúcho i zimě i letě (m. i v zimě i v létě)
jediná žíně byla. Pass. Aby zimě i lete ovoce
na tobě bylo. Výb. I. 401. Ež máme noci
(m. v noci) na jitřní vstáti. Št. Mravenec
shromažďuje ve žni, což zimě (v zimě) jie.
Bibl. Bíle dně se ukáže klam. Jg. Něco bíle
dně povážiti. Dne ni noci přestanúce. Alx.
1081. Věnec zimě i létě vždy při své barvě
ostával. Tkadl. Střely letjé jakžto krópje
z búře létě. Alx. 161. Protož létě bude že-
brati. Bibl. Zákonníci duchovní časích bu-
dúcích býti měli. Pass. To již bude pozdě
hodě. Alx. 154. Jakž jutře bude ráno. Alx.
1076. To bylo lůni. Svěd. To se stalo loni,
Jg., v lůni, v loni. Vz Mkl. S. 651. Vz Zima,
Loni. — 3. Lokal způsobu. Jsú mnozí oby-

čeji, s nimiž nelze na dlúze čistotě býti.
Št. — Vz více v Jireč. Nákresu mluvnice
staročeské §§. 328. a 329. a v Mtc. 1870.,
43. — 44. (Brt. ) — Gb., Hš., Mkl. S. 652. —
Z těchto příkladů patrno, že lokalu se uží-
valo absolutně, t. j. bez předložek vzhledem
na prostor, způsob a zvláště vzhledem na
čas. Vz také ještě Počátky staročeské mluv-
nice P. Šafaříka (na str. 115. ) a Musejník
1847. str. 127., 135 a Bopps Vergl. Grammt.
§. 563. Lokal bez předložky kladen ještě
v 2. čtvrtině 13. stol. Tinci = v Týnci. 1228.
Šb. Tedy už záhy jen s předložkami se uží-
val. Gb. V nynějších jazycích slovanských
vyhynul až na skrovné zbytky vyjma pří-
slovce v -ě a klade se, když se mluví:
a) o místě na otázku kde: dole, vně, doma.
Všichni jsou vně. (Us. )— b) O čase na otázku
kdy? na který čas? v kterém čase?: včera,
loni, měsíčně, ročně, časně, budoucně. —
c) O jakosti na otázku, jak se co děje: dobře,
těžce, tajně. — d) Když se praví, v jakém
stavu co jest. Není to dobře. Počínali si bez-
pečně. — c) O množství na otázku: jak
mnoho, v jakém množství ? Byl drahně dní
u vězení. (Br. ) Má hojně síly. — f) Když
se vlastnosť čeho stupňuje. Seděl tuze daleko.
(Svěd). Jest náramně bohatý. Zk. Ml. II. 22.
— My nyní ovšem ani netušíme, že to jsou
lokaly. L. se udržel jakožto pád samostatný
v indoeuropských jazycích jen v skr., zend-
ském, slovan. a litevském; v jaz. lat., řec.,
něm. a celtickém splynul s příbuzným dati-
vem. Původní a dlouho zachovalá koncovka
jeho jest v sg. -i, která jest kořen náměst-
kový; k naznačení totiž rozličných pádův,
jimiž rozličné vztahy pojmové měly býti
vyjádřeny, rozličné kořeny náměstkové se
přibíraly a ku kmenům jmen připojovaly.
Původně tedy na př. od vâk, řeč, lok. vâk-i,
skr. vâč-i; v řeč. a lat. jen zbytky: otxo-i,
'/áfia-t, domi, belli, Corinthi, Romae m. Romai
zůstaly; v lit. vilke m. vilka-i. Ve starob.
zastupuje lokal skoro u všech kmenů zá-
roveň dativ: sloves-i, imen-i, mater-i; gosti
je vlastně z gosti-i, vlbcě z vlkai. Koncovka
lokalu dvojného byla původně, podlé pozděj-
ších z ní povstalých soudíc, —aus, kteráž
jest v skr. -ôs: vâčôs, v slov. -û: vlbku, rąku,
strč. rybú, dušú atd. V lokale pl. jest nej-
staršího rázu koncovka zendská -šva a skr.
-su, ve vêdách pak ještě -susu m. -susa =
su -|- sa, koncovky lokalu -su a známky pl.
-sa; v lit. -su, později se. Ve slovanských
jazycích ze skr. koncovky -su se vyvinulo
-chb., na př. původně vâk-šva, skr. vâk-su,
řec. Ô7I-6Í, lit. vlku-su neb -se, starobulh.
vltcech-B, rakacht. Slovančina zachovala však
i koncovku -sb m. skr. -su v náměstkách
násb a vásb a čeština kromě toho ještě ve
starých listinách 11. a 12. stol.: Lužás, Dol-
jás, Topolás, tvýs m. Lužách, Doljách, To-
polách, tvých; Lužás atd. jsou zase skrá-
cené tvary m. Lužanech, Dolanech, Topol-
janech, jako od nom. sg. na -anín druhá
polovice této přítvorky ve slov. jazycích ve
skloňování odpadá. Vz -janín. Gb. ve S. N.
a Hl. 101. — Lokal sg. 1. sklonění vycházel
v staročeštině pravidelně v -ě; teprv v 14.
stol. počíná se i -u objevovati; v pl. vy-