961

Lžinůška, y, m. a f., lživý, Lügenkrä-
mer. Reš.

Lžiprorok, vz Lžeprorok.

Lživě, lügenhaft, lügnerisch, falsch. V.
Lživosť, i, f., die Lügenhaftigkeit. Us.

Lživý, kdo lže, od lh (lhu), vz -avý,

lügnerisch, lügenhaft. L. člověk, ústa. V. —
L. = nepravý, smyšlený, erdichtet, erlogen,
falsch. L. věc, V., bůh, D., noviny, Dal.,
kosť (n. spánková n. skranní, z každé strany
jedna). Krok.
Lžu, vz Lháti.

M jest podlé mluvidla či podlé učlán-
kování jedna z retných souhlásek. Při m
jest průlina na témž místě a týmž způsobem
zavřena jako u: b, p, ale zatarasení toto
neprotrhuje se, nýbrž proud vychází duti-
nami nosovými. Gb. Filolog. listy II. 159.,
Úvod do ml. 18. Vz Hláska. Dle zvučnosti
jest m hláska nosová; podlé stupně zvuku
čili dle toho, jakým proudem dechu sou-
hlásky se článkují, jest m hláska plynná a
podlé jakosti zvuku obojetná. Bž. Ml. 13.
Ve slovanských jazycích je m dvojího pů-
vodu, jednak m prvotní na př. v prajazyku
indoevropském v koř. ma = mysliti; skr.
man-as, řec. /«vo?, lat. mens, mysl; celt. menme
duše, lit. isz-man-yti, rozuměti; got. munan,
něm. meinen, strbulh. nitněti, mníti; jednak
z bh povstává, na př. vh-k"b-mi> n. vltko-mi»,
dat. pl. od vtakt, čes. vlkům, instrum. sg.
vh>k~b-m5, čes. vlkem, tu povstalo z pův.
varka-bhjams a varka-bhi. — Souhláska m,
zbytek ukazovací náměstky ama (skr. nom.
sg. amas ten), tvoří akkusativy, na př. pův.
vâk-am, skr. vâč-am, lat. voc-em, řec. tnno-v,
pl. pův. vâk-ams, skr. vâč-as m. vâč-ams,
řec. ön -ai-m. ön-avc, lat. voc-esm. voc-ens, litev.
sunus m. sununs atd., kde m před známkou
pluralu v n přechází, pak vypadá a slabika
za to se dlouží. V strb. vypouští se při
kmenech samohláskou zakončených v sg. ak-
kusativním (aneb z tohoto pocházejícín) a
dalšími zvukoslovnými změnami, totiž stí-
ráním koncové samohlásky, stal se akkusativ
rovným nominativu, na př. synb, akkusativ
opět synt m. synu-n n. synu-m, kostb m.
kosti-m; u kmenů na -â splývá m s touto
samohláskou v ą, na př. žena; v akkusativu
množném z pův. sununs povstalo sunûs a
slovanské syny, opět odvržením obou zná-
mek, akkusativní n i pluralní s. V číslov-
kách sedm, osm zastupuje m úkol samo-
hlásky, jestliže je vyslovujeme dvojslabičně;
ale vlastně mají se obě tato slova vyslovo-
vati slabikou jednou (na př. v 8slabičném
verši: s možem sedm let byla bieše. St. skl.
3. 30. ) a když se vyslovují dialekticky dvěma
slabikama, bývá před m jiná samohláska vlo-
žena: sedem, sedum, sedym (Šb. ) a sedom
(Sš. ). — Kromě toho jest m tvořicím slo-
hem v 1. os. slovesa a příčestí. Gb. v S. N.
V. 1. Vz Gb. Hl. 20. —22. V 1. os. sg. ind.
udržuje se u sloves 3., 4. a 5. třídy. V trp-
ném příčestí praesentu: lakom, pitom, znám,
vědom, Šf., vidom; v adj. přímý, střídmý.
Mkl. B. 232., 233. — Kterak vůbec ve slo-

vanštině m se kazí, kdyžby s předcházející
samohláskou slabiku tvořiti mělo, o tom vz
článek: Nosovky. V článku L zase již po-
věděno, proč po retných souhláskách a tu-
díž i po m, které k nim náleží, se klade
v již. a východ. jazycích slovanských epen-
thetické 1, když následuje praejerovaná samo-
hláska. Gb. v S. N. V. 1. — M se v dia-
lektech střídá a přestrojuje (vz Střídání
a Přestrojování): 1. s b, v obecné mluvě:
darebný, brabenec, písební m. daremný, mra-
venec, písemní, Ht. Zv. 83., pod Krkonoši,
Kb., v již. Čech., Kts., upříbně, v Krkonoš.,
bramor — mramor. Sš. Vz Gb. Hl. 94. Vz
B. — 2. S n: kam — kan, tam — tan,
vezmu — veznu (u Domažlic, na Hané, ve
Valašsku), písmička m. písnička, nyň m. míň
(u Boleslavi, pod Krkonoši, u Vys. Mýta);
ve vých. Čech. parjam m. parkán, Jir., Šb.,
mjimrat m. nimrat, Kts.; u Litomyšle: nesto
m. město; v obec. mluvě: pámbu, hamba,
homba, pámpater m. Pán Bůh, hanba, honba,
pan pater atd. Jak vidíme, bývá někdy spo-
dobování příčinou tohoto střídání. Medvěd

— nedvěd, mravenec — strč. nravisko, strč.
mešpor (z vesper) — nešpor. Gb. Hl. 94. Cf.
Bž. Ml. §. 104. Vz N. — 3. S p. Vz P.

— 4. S v: v obec. mluvě: vochomůrka m.
muchomůrka; ve vých. Čech. a pod Krko-
noši: mňuk, smětev, upřivný m. vnuk, vě-
tev, upřímný, Jir., Kb.; v již. Čech. mzdo-
rovat m. vzdorovati (na mzdory co dělati).
Kts. Na vnaditi — namnaditi = namladiti,
teprv — teprem (Sš. ), škvor — škmor. Gb.
Hl. 93. Prvý — lat. primus. Bž. Ml. 51. Vz
V. — 5. S f, vz F. — S h: V již. Čechách
kotrhelec m. kotrmelec. Kts. Vz H. — 7.
S 1: ve vých., již. Čech. a jinde: vembloud,
Špimberg (Spielberg). Jir., Šb., Kts. Vz L.

— Mezi měkkým a tvrdým m Čechové ve
psaní nešetří rozdílu, ačkoliv u vyslovení
dobrý sluch obojí rozeznává, lom, u a lom
m. lomi, lomiž. Jg. V Budějovsku a Opavsku
je po m slyšeti j; ve východ. Čechách a na
Slov. naopak vlastní ě vyslovuje se jako e:
mesto. — Jak se vyjadřovalo písmem m:
m´a = ma; mě = me, mie, mye, mije, m'e,
mě; mie — mě, mie, mye. Vz Gb. Příspěv-
ky k historii českého pravopisu, str. 70.,
160., 211. a hl. 247. — M se vysouvá v slovo-
středí v již. Čechách: bubat vedlé bumbat.
Kts. Ve vých. a již. Čech. v: sednáct, osnáct.
Jir. Kafr z camphora. Ht. Zv. 84., Gb. Hl.
112. Ochrnout m. ochrmnouti. Bž. Ml. 47.
Vz Nosovky, Ht. Zv. 83. — M se vsouvá: