311

ho odsmyčili. V. — Odsmýčiti = smýkáním
otříti, abwischen. — co s čeho čím: pavu-
činy a prach se stěny smetákem. Us.

Odsmyk, u, m., v tělocviku, vz KP. I. 554,
564.

Odsnídati, posnídati, abfrühstücken. Ros.

Odsobný, naprostý, absolutní, absolut. O.
život, bytosť, bytnosť. Syn boží vzal z otce
od věčnosti bytí a božství a ovšem tedy
i o. a úsobný život. Sš. J. 90. Každý člo-
věk, nejsa bytosť (či bytnosť. Sš. I. 73.) o-ná,
někomu slouží. Sš. I. 19.

Odsot, u, m., v tělocviku, vz KP. I. 531.

Odsotiti, il, cen, ení; odsáceti, el, en,
ení, odstrčiti, ab-, wegstossen. Plk.

Odsouditi, suď, il, zen, ení; odsuzovati —
za vinného a trestu hodného uznati, ab-,
verurtheilen, verdammen; odříci, odmrštiti,
absprechen, verlustig erklären, aberkennen.
V. — abs. Kdo kvapně odsuzuje, obyčejně
po účinku lituje. Pr. Bude toho potom lito-
vati, kdo brzce bude odsuzovati. Pr. Ne hned
odsuzuj, dříve pilně posuzuj (rozvažuj). Br. —
co. Odsuzují život můj. Br. Má čekati, až
páni všecky pře i s odpory odsoudí. Vl. zř.
37. Boha výpověď ne jenom tělo, ale i duši
odsuzuje. V. — co, koho za co (čím).
Někoho za nehodného odsouditi (vybrati,
vyloučiti). V. Tu povídačku pravým soudem
za báseň odsoudili. Dal. Za zločince, J. tr.,
za haeretiky je odsuzují. Kom. Lab. 44. Za
bloudného jeho odsoudili. Let. 470.,Husa za
kacíře odsoudili. Kom. Lab. 61. Úhlavním
ji súdem odsúdil. GR. Odsoudiv jich učenie
za bludné. Ep. Pog. 31. Ty všecky věci za
blud odsuzuje. Chč. P. 181. a. Za chyby to
odsoudili. Bl. Křivými svědky někoho o.
Žal. 63. — koho oč: o otroctví (k otroctví).
D. — koho čeho : hrdla (na smrť). V. Je-
stliže on to na mne prokáže, odsuzuji se
cti, hrdla i statku. Svěd. O. koho škod. Vl.
zř. 267. O. koho práva všeho i cti. O. z D.,
Zř. F. I. Odsoudil ho knížectví jeho (für
verlustig erklären). Háj. O. koho všeho do-
brého. Kat. 2020. O. koho hlavy. BO. Adam
byl odsouzen těch peněz. Žer. Záp. II. 156.
O. koho cti, viery a zbožie. Arch. I. 66.
Statky, jichž odbojná strana ho odsoudila.
Anth. Jir. Kdo je proto můž o. života věč-
ného ? Pref. 418. Nemůže nás toho o. Bl.
114. — Pass., J. tr. — koho k čemu, na
co: k smrti, V., na smrť, Pass. 650., V., Smil
v. 208., na oheň. Chč. 304., Žalan. 15., Bart.;
na zatracení. Anth. I. 106., k vězení, Kram.,
na provaz, Pr., na šibenici, Ros., k těžkým
pracem, Us., na meč. 1618. O. koho k za-
tracení. Chč. 383. O. koho k smrti upálením,
lépe: o. koho na hranici. Km., Brs. 119. O.
koho k pokutě pěti zlatých. — koho pro
co : pro zločin, pro krádež. Nt. Věrné ka-
zatele pro něco na oheň o. Chč. 624 — koho
jak: bez pořádného vyslyšení, Pr. měst.,
bez řádu práva. Rkp. pr. horn. — koho
čemu: žaláři pekelnému odsúdil. Příkl.
z kron. 126. — do čeho: do pytle (1618.),
do pekla, Chč. 383., do vyhnanství. Pr. —
koho kdy jak. Někoho v hněviech křivě
o. Smil v. 1068. Máť prositi soudce, aby jej
podlé spravedlnosti odsoudil pravým nálezem
ve vší při, pro kterouž pohnán bieše, zur

Gänze. CJB. 383. — koho od čeho. Od-
suzujíc od království božího ty dítky, kte-
réžby u stolu Páně nebyly. Štelc. — koho
v čem: v nákladích (k nahražení škod). J. tr.
Vz O. koho kdy jak.

Odsoustruhovati, odsoustrovati, ab-
drechseln. Jg.

Odsouti, suji, ul, ut, utí = odhoditi, od-
straniti, wegräumen. — co: meze. Boč. z rkp.
půh. 1485.

Odsouvání, n. Ustálené vypouštění hlásek
k podstatě slov náležejících zoveme vůbec
odsouváním. Vymizela-li hláska na počátku
slova čili v násloví, jmenujeme vymizení to
sesutím, sesuvkou (vz Sesouvání), z prostřed
slova či ze středosloví vysutím, výsuvkou
(vz Vysouvání), na konci slova či v zásloví
odsutím, odsuvkou ve smyslu užším. I. Od-
souvání samohlásek. Odsouváním mizí sa-
mohlásky: 1. u v odkud, odtud, odsud, ďo-
dud m.: od-kadu, -sadu atd.; 2. y seslabivši
se v e vymizelo ze slov: nesemy — neseme
— nesem, opěty — opěte — opět, obaky —
obake — obak, paky — pake — pak, dva-
kráty — dvakráte — dvakrát; 3. o sesla-
bivši se v e vymizelo v : sem, tam a p., vz
O; 4. e a ě a) ve jménech ženského rodu:
zem, houšť, hráz m. země, houště, hráze;
b) v adverbiích : snáz, dřív, míň, hloub a p.;
e seslabené z o : seme, tarne, kame atd. ;
jeno — jene — jen, přec = před se, zas
= zase, zvlášť = zvláště; c) v 1. os. množ.
(sr. nahoře y): budem, mužem a p.; ve 3.
os. sing. jen při: můž m. může a nenůž;
ve přechod. přít. vyjmouc m. vyjmouce; d)
v če: nic, nač, proč, zač, oč, v ni več m.:
na če, pro če; e) ve příklonném ž = že :
když, jenž, týž, kterýž, tolikéž, tehdáž a p.;
f) ve včil m. v čulě; 5. i a) v substantivech
pův. na i vyzvukujících, jako hosť, kosť
a p., kdež i nejprve seslabeno v ь, nyní pak
ztvrdnutím koncového ť úplně vymizelo; b)
v náměstce ji v akkusativu sing. ve slože-
ných : skrzeň, zaň, proň, mimoň a p., vz
On; c) v akkus. sing. jmen některých dle
Růže: hráz, tvrz a p.; d) v instrum. sing.:
hadem m. hademi; e) ve příponách osobních,
vyjma jsi, jako : jsem = jesmi, jest =jesti;
f) s imperat. a infinit.: seber m. seberi, se-
brať m. a v. sebrati; podobně i ve přechod.
ženském: jsouc m. jsouci; g) ve slovech : as
m. a v. asi, cos m. cosi, jakýs m. jakýsi a p.;
též v ať m. а ti; h) v liomparativech : snad-
něj, raděj, m. snadněji, raději (-ěji je oslabeno
z -ěje. Prk. Vz Komparativ); 6. í v obecné
mluvě u sloves ve 3. osobě plur.: uměj m.
umějí, volaj m. volají, házej m. házejí. Vz
Srážení, Odrážení, U, Y, O, E, Ě, I; S. N.
VIII. 655. — II. Odsouvání souhlásek.
Žádné slovo kdysi nekončilo se souhláskou;
proto všecky souhlásky, kterými by slova
končiti se měla, odsouvaly se (vyjmouc m
a n, kteréž měněny v ą. a ę; vz Nosovky).
Srov. nom. nebe se skr. näbhas, dřevo se
strslov. genit. dřevese, kolo a koleso, slovo
a sloveso, tělo a těleso a p. Pravidlo toto
dotýká se hlavně souhlásek s a t, kteréž
nejčastěji na konci slov se vyskýtají. Od-
souváme рak 1. s ve sklonění jmen střed.
rodu, jichž kmeny končí se v s: kolo —