928

bichu. St. skl. Jest pak v postupu, jakým
se predložky vyvíjely, rozeznávati tri sta-
dia, totiž: původně naznačoval se vztah
pouhým pádem a nebylo třeba předložek ;
stopy toho uchovaly se v češtině ve slovech
doma, domů (dat. m. domovi), dole, dolů a
v podobných. Druhé pak stadium bylo to,
že k pádu přidalo se adverbium místné pro
zevrubnější určení, neboť pouhý pád nevy-
stihoval všelikých poměrů místních, i bylo
potřebí, aby se přibírala jiná slova, která
by pomery ty určitej i vyznačovala na př.:
položil šat na stůl, pod stůl, přes stůl atd.
V tomto stadiu zůstával pád od předložky
nezávislým. Teprve v třetím stadiu stalo se
adv. předložkou, na níž pád visel. Poněvadž
předložky byly původně adverbia, mohly
státi buď před pádem neho za ním, později
ovšem ustálil se obyčej klásti je před ním.
Nicméně však máme i v češtině příklady,
kde p-ky stojí za pádem: Prokní stúpi ro-
zenia-dlě svégo (Lib. S. 46.): Vstáše dceře-
dle tatarska cháma (Rkk. 45.). Sebe-dlě,
dceřě-dlě (Bž. 218.). Podobně v řečtině: <*>v
пцч a v latině mecum (srv. mnedle.). V tomto
případu přestávají p-ky býti p-kami a stá
vají se záložkami (postpositiones). Připome-
nouti také sluší, že táž předložka se dosti
často opakuje u každého slova, které řídí,
hlavně když náleží k substantivu, které spo-
jeno jest s přívlastkem. Jenže pride s plky
s (/echovými. Lib. S. v. 16. Od miery od
té. BO. Na hoře na vysoké. B(). An otpovie,
že sě pozná v nivčem. Kn. rož. 113. Posaď
ji na stolici na, vysokej. M. Již jsem svému
synu o tom o všem poručil. Arch. I. 84.
Lúpili na silnici na svinnické. Pč. 28. (Tam
často). Vpadla v dvór, v lesy i rybníky;
Vpadla v jeho zboží, v pásv. v odění, v nad-
byt, Půh. III. 111. 43., 68. Za, kráie za JMti i za
nás za všecky i za všecky jeho i za naše
i za jeho. Jir. Anth. I. 63. Pošlu ti má milá
malé psaní po vodě po moři po Dunaji. Sš.
P. 578. Čemu ty svietíš na ny, na bídné
ludi? Rkk. 35. Se vším se svým ludem; na
jich vrcholí na vysokej; u hrad u tvrdý; k vrchu
ku hradovu: k hradu ku tvrdu. Rkk Dal
v učení u vysoké; za tu tvú za těžkú vinu;
na tu horu na Sion. Kat. Za dřevní za své
předky. Výb. I. 462. Ze psa nehda z kakého.
Kn. rož. čl. 17G. Do města do panského;
na tom zboží na Sternbergském; s mých se
všech zámkóv. Arch. I. 61., 139., 151. Včase
v nevelikém. Kat. 112. Vtom ve všem já tobě
povolím. Smil. Vz Mkl. S. 253. a mnoho pří-
kladů v Bdl. Obr. L. S. G5. a 66. (V již.
(Čech. se často opakují: v tom ve fšom, přes
to přeze fšechno, k tomu ke fšemu. Kts.).
— Rozeznávají se pak p-ky vlastní, kterých
se vždy jen jako předložek užívá na př. do,
na, o, po atd., a p. nevlastní, které stojí
k pádu v poměru rekce, nikoli však v po-
měru určení t, j. pád ten na nich už pů-
vodně visel, kdežto u vlastních předložek
byl původně samostatný (jich užíváme také
ve platnosti příslovek: blíže, dříve, kromě,
mimo, místo, naproti, okolo, prostřed, se
strany, uprostřed, vedlé, vně a p. Bž. 217.)
P-ky vlastní mají z větší části za základ
kořeny zájmenné a byly prvotně lokativy

n. akkusativy (ku př. pro, starší pra, lat.
pro a prae, jest lokativ z prai, napřed, po-
vstalý); nevlastní pak p-ky jsou nepřímé
pády jmen podstatných n. slovesných, jako
kromě jest lokal příčestí trpného praes. od
kr (odděliti), mimo od minu atd. P-ky vlastní
dělí se též na oddělené (dílné, Nz., odluči-
telné, Bž.), a neoddělené, (neoddělitelné, ne-
dílné, Nz., neodlučitelné. Bž.). P-ky oddělené
sbíhají se jak ve složení se slovesy a jmény,
tak i kromě složení s pády jmen jako: do-
mluviti, do města; p-ky neoddělené, sbíhají
se jen ve složeninách jako: pa-měť, pama-
tovati, pra-děd, pře-chod, roz-dělení, sou-
sed, sou-hlas, vy-brati. vý-klad, vz-hlédám,
vzdélí (někdy náslovné v bývá sesouváno:
zvýší m. vzvýší: před následující sykavkou
vysouváme z: vstanu m. vzstanu. Bž. 217.),
u v ubohý. (Bž. 217.). P-ky spojují se s ji-
stými pády a to některé p-ky jenom s jed-
ním, jiné s více pády. Genitiv řídí: bez,
beze, do, dle, podlé, vedlé, krom, kromě, od,
ode, u, z, ze a předložkové příslovky: kol
(kolem, okolo, vůkol), kraj, blízko, daleko,
drahně, místo, prostřed, vně, vnitř, strany,
níž. výš; dativ: k. ke, ku. proti a předlož-
kové příslovky: vzdor, k vůli, vstříc (Bž.
218.); akkusativ: mimo. ob, přes, prese,
pro, skrz. skrze: lokal: při: akkus. a
lokal: na, o, v, ve: akkus. a instrum.:
mezi, nad, pod, pode, před. přede; dativ,
akkus. a lokal: po; akkus., genit. a
instr.: s (se), za. Jiné staročes. předložky
jsou: iz (=z), pře (=pro), utr (= v, vnitř.
Bž. 218.). Mnohdy slučují se dvě předložky
v jediné slovo: na-skrz, kol-kol, na-proti.
V slovanštině a latině jsou předložky se slo-
vesy spojeny nerozlučitelně, kdežto v řečtině
a v germanských jazycích od nich se mohou
odloučiti (tmesis). Skládají-li se předložky
s časoslovy, naznačují určitej i směr, kterým
se činnost podmětu řídí, (směr děje v pro-
stoře. Ht.Obr. 22.) Vz jednotlivé předložky,
Týnovo Časoslovo a Praskův článek v olom.
programmu z r. 1875. — Někdy se více před-
ložek se slovesem pojí. Význam takové dvojí,
trojí předpony plyne z významu jednotlivých
předpon: napřinášeti, napřebírati, naodmý-
kati. poulétati, poukládali, zotvírati, poz-
obchoditi. Mkl. S. 249., Pk. Hradu i městu
Budeč převzděli. Háj. Já jsem ty peníze již
dvakráte přepočítal. Jg. já to ještě jednou
přepodsívám. Jg. Na mnoha místech ta práva
přiopravili. V. Knížectví kouřimské k praž-
skému přispojil. Háj. Jiného mocného kní-
žete k sobě přizavolal. Pass. Tělo sv. Voj-
těcha vzpodjali a, domův jej vzali. Dal. (Zk.
Skl. 88. Pozn.) Vz Časoslovo I. 162. b.
(konec). Na označenou vícenásobného po-
měru místního užívají jazyky slovanské slo-
ženin dvou i tří předložek. Byl-li na př.
někdo pod stolem a chceme-li označiti, že
z tohoto úkrytu svého vylezl, pravíme: Vy-
lezl z pod stolu. Byl-li kdo za horou a přišel
odtamtud : přišel ze za hory nebo z poza hory.
V češtině spisovné velmi zřídka takových
složenin se dočítáme, nářečí však valašské
a slovenské hojně užívají složenin předlož-
kových: Utíkal pryč z pod toho stromu.
Vytáhl truhlu z pod lůžka. Kdybych to měl