1019

určitá jména přídavná v dativu označují
přísudek u infinitivu slovesa býti a jiných
sloves podobného významu. Mkl. Jest peně-
žito býti rozumnu v právích. Št. Tobě věk
veselu býti překáží. Mudr. Veliká jest křivda
vezmouc od Boha jeho dary a nebyti jich
vděčnu. Št. Kázal všem k boji býti hotovu.
Troj. Nelze nám býti veselu. Pánóm raziu
múdru býti. Dal. 174. Mravně živu býti.
V. (Vz Mravně v Jg.). — Vz Infinitiv (I.
577. b.) a hlavně Lze, Příčestí. — Jmen
přídavných určitých užíváme a) z pra-
vidla v poměru přívlastkovém, výjimky
vz v předcházejícím odstavci. — b) V po-
měru přísudkovém bývá, jak jsme pra-
vili, jm. příd. neurčité, ale užíváme často
i adjektiva určitého přísudkem a) obzvl.
chceme-li jím označiti stálou, trvalou,
bytnou a nikoli pomíjející, nahodilou
vlastnosť podmětu. Matka jest zdravá (stále),
zdráva (právě nyní). Tento nápoj je zdravý.
Tento žák jest pilný (stále, trvale), pilen
(nyní). Jest hodný (stálá vlastnosť). Jest
této odměny hoden. Můj bratr jest nemocný
(pořád), nemocen (právě nyní). Ovoce sladké
jest; Vzezření přísné jest. Kom. Lidské
souzení mylné jest. Mudr. Jsem já chudý
a potřebný. Svěd. Život jest krátký. Kom.
Štěstí jest nestálé. Mudr. Hvězdy jasné jsou.
Br. Slepí-li jest či vidomý ? Kat. 290. Při-
kázanie božie jsú lehká; Jho mé sladké jest
a břímě mé lehké. Hus. I.52. Havran na
umrlé lakomý jest. Pass. Časy jsou pěkné.
Lom. Vz více příkladů v Zk. S. str. 16. a násl.
Chč., St., Hus. a jiní užívají ve výroku pří-
davných jmen i určitých i neurčitých. Nohy
jsou čisté; Kterak jest milý pán Buoh; Svět
tomu se zdá sladek. Chč. 3. a, 18. a, 52. a.
Těžké jest po ledu plzkém běhati. Chč. Vz
program obec. real. gymn. malostranského
v Praze z r. 1877. str. 14. Se svatým svat
budeš a s převráceným převrácený budeš.
Dobré jest vždy slyšeti slovo boží. A bu-
deš-li muž opilý a nevěrný; Jakož ta krmě
bývá mrzká; Nemúdré jest ve mlýně hústi.
Št, N. 21., 4., 13., 41., 79. Vůle jeho jest
nezřejmá ; Bůh věrný jest. Št. V obec. mluvě
užíváme v přísudku obyč. určitých jmen
přídavných. Na Moravě jmen přídavných
neurčitých zřídka užívají, častej i jen v rodě
středním. (Brt). Vz Příčestí a také program
olom. gymn. z r. 1874. — ß) V mužském
rodě sg., není-li tvar neurčitý v obyčeji:
dobr, moudr, tepl, hořk a p. Bž. V ženském
a středním rodě sg. a v celém pluralu by-
chom i u těchto adjektiv v přísudku obyč.
adjektiv neurčitých užívati měli: Matka jest
dobra. Některé soli jsou hořky. — Pozn.
Sluší připomenouti, že kromě strslov. žádná
slovanská řeč pravidla nešetří, abychom
u výroku jen adjektiv neurčitých užívali.
Vz Mkl. 134., 139. Nyní ovšem nese se naše
snaha k tomu, abychom se jím, pokud možná,
všude řídili. — Vz Příčestí. - O shodě
jmen přídavných. Adjektiva, když se sub-
stantivu za přívlastek připojují, srovnávají
se s ním v rodě, čísle a pádě. Muž moudrý
moudrostí se spravuje. Br. Malá jiskra vel-
kým ohněm bývá. Kom. — Pozn. 1. V no-
minativě a vokativě pl. mají při sobě bez-

životná substantiva rodu muž. s příponou -y
(Stromy) nebo -e (Pláště) adjektiva formy
ženské, ale táž substantiva s širší příponou -ové
adjektiva tvaru mužského (-í): černé vlasy,
silné duby, velké pláště — černí vlasové, silní
dubové, velicí plášťové. — Pozn. 2. Jména
neutra pl. pojí se v obecné mluvě s přívlastky
rodu žen.: mladé děvčata, silné zvířata m.:
mladá, silná. — Pozn. 3. Při jménech osob:
kníže, hrabě, markrabě strojí se přívlastek
zhusta po smyslu. Kníže kouřimský. Háj.
Knížata moravští. Palacký. — Pozn. 4. Sub-
stantiva čísla dvojného pojí se nyní s ad-
jektivy čísla množného. My v tvých rukou
jsme. Háj. Černé oči. Ale v instrumentale
praví se z pravidla: očima svýma (v.:
svými). Br. Svýma křídloma. Plk. Vz Oči. —
Když se k jednomu substantivu několik pří-
vlastků připojuje, tehdy stojí přívlastky tyto:
a) v poměru přiřadění, když se na jméno
podstatné o rovné míře táhnou; i hromadí
se v té příčině podlé sebe pravidelně spoj-
kami: a, i: Veliké kolo a široké jest život
náš. Pravé a věrné přátelství pádu nezná.
Nosí se nad jiné pyšnou, nemoudrou myslí.
— b) Aneb stojí v poměru vřadění, když
přívlastek jeden s jménem podstatným v celek
sroste, kterýž se pak druhým přívlastkem,
místněji určí. Zde žádných spojek nelze
užiti. Bydlil v pěkném domě letním. Hledá
světské ješitné chvály. — Když se jméno pří-
davné dvěma n. více substantivům při-
vlastňuje, srovnává se 1. se substantivem,
ku kterému se připojuje aneb 2. opakuje se
i při druhém. Přivedu na tebe vévody
a knížata všecka. Br. Zpívali všickni zpě-
váci a zpěvkyně. Br. Synové tvoji a dcery
tvé cizímu národu vydáni budou. Br. Po
mnohých kvasích a mnohém veselí. — Když
se k substantivu dva přívlastky připojují,
jimiž se množství jednoho a téhož jména
znamená, klade se substantivum do singu-
laru n. pluralu. Tehdáž Pražské staré a nové
město jedno bylo. Voda labská a vltavská
zkazila se. Naučil se jazyku latinskému a
řeckému. Har. Na staroměstské a novo-
městské radnicích konšelé sami radu obno-
vovali. Háj. I v panském i rytířském stavích
tak se dálo. Bart. — Adjektiva mívají do
sebe povahu substantiv, Ale obyčejně při-
kládají se k nim jména: člověk, muž, lidé,
věc, věci. Mladý může a starý musí (umříti).
Moudrému napověz, hloupého trkni. Hloupý
věří každému slovu. Br. Chudý s bohatým
nehoduj. Br. Přeřídcí všecka umění prošli.
Kom. Pečuje o dobré lidu svého. Br. Duši
lačné všecko hořké sladké bývá. Br. Zlý
člověk neujde pomsty. Br. — Pozn. 1. Za
výrokové adj. rodu středního jiných jazyků
klade čeština raději substantivum věc s pří-
slušným adjektivem. Tesklivá jest věc o tom
připomínati. Bart. Divná věc, že o to stojíte.
Troj. Jistá věc, že někteří nesprávně se za-
chovávají. Žer. (Brt.). — Pozn. 2. Jména
přídavná, která na se povahu jmen pod-
statných berou, jsou 1. jména osob, jimiž se
rozličná povolání, úřady a živnosti lidské
znamenají: celný, hajný, mýtný, pocestný,
vrátný atd., k nimž se přidati může: člověk,
muž. — 2. Jména cel, daní, mýta, poplatku,