1093

se jinak přísudek s přívlastky nesrovnává,
nýbrž jenom s jmény jimi určenými a přece
čítáme: Hrad Zleby sbořen byl. Háj. Městečko
Strakonice vyhořelo. V. Jsou tedy slova hrad,
městečko spíše přístavkami. Také Brt. má
výra, štiku, hvězda, město atd. za přívlastky
ve větách : Ptáka výra nad sebou uzřel. Vy-
lovil rybu štiku. Okázala se kometa hvězda.
Bilina město od Pražan dobyto jest. Brt.
S. §. 23. Vz Přívlastek a cf. doleji pozn. 4. —
K výměru přístávky přidává Kosina ve své
Lat. mluv. str. 9.: V apposici udává přímé
substantivum a) podstatný znak příslušného
jména. V příčině té lze je, visí-li na něm ještě
jiná slova, rozvésti větou zájmenem relativným
uvedenou, v níž jméno appositionalné jest vý-
rokem a slove odtud apposici relativnou. Ku-
př. Gallos ab Aquitanis Garumna flumen di-
vidit. Caes. Cingetorigem, generum suum,
hostem judicat. Caes. b) Substantivum appo-
sitionalné udává vlastnosť nahodilou, pomíje-
jící, toliko na jistou dobu (určitým slovesem
věty vyměřenou) platnosť mající. Toho způ-
sobu apposice lze rozvésti větou adverbi-
alnou a slove odtud apposici adverbialnou.
Cato senex (starcem jsa) historias scribere in-
stituit. Furius puer (chlapcem jsa) didicit,
quod discendum fuit. Podobně praví Madvig
na str. 212.: Von der Apposition ist zu
merken, dass sie oft nicht die Beschaffenheit
der Person o. Sache überhaupt bezeichnet,
sondern den Zustand während der ausge-
sagten Handlung und die Eigenschaft, in
welcher sie dabei erscheint. Cicero praetor
legem Maniliam suasit, consul conjurationem
Catilinae oppressit. Cato senex scribere hi-
storiam instituit. Proto nalézáme také tyto
výměry apposice: P. jest dodatečné určení.
Ndr. §. 478. P. jest přívlastek dodatečný.
Brt. S. §. 24. Nebo dle jiných: P. slove
určení obyč. vedlejší k jménu přidané za
příčinou zevrubnějšího popsání nebo vy-
světlení jeho obsahu. Ku př. Zlý člověk ne-
ujde pomsty. Nechci říci, že člověk pomsty
neujde, nýbrž že zlý člověk pomsty neujde,
tedy činí slova zlý člověk jeden pojem a slovo
zlý jest zde hlavním, nutným přídavkem,
tedy přívlastkem. Taktéž otce mého ve větě:
Zahrada otce mého jest velika. Ale: Pary-
satis, matka Kyrova (= která matkou Ky-
rovou byla), Kyra více milovala než Arta-
xerxa. Zde prý matka Kyrova jest jen ve-
dlejším přídavkem; kdybych řekl: Parysatis
milovala více Kyra než Artaxerxa, věděl bych
prý zcela dobře, kdo Parysatis byla, že byla
matkou Kyrovou a Artaxerxovou, ale aby
přece nikdo dlouho o věci přemýšleti ne-
musil, tedy za příčinou určitějšího popsání,
vysvětlení přidáno prý jest matka Kyrova;
tedy jest prý tento pířdavek přístavkou. Tak-
též ve větách: Tomu mne naučil zvyk, vý-
tečný to učitel. Pochlebnictví, pomocník v ne-
pravostech, budiž odstraněno. Dějepis, vůdce
lidí, nás mnohému učí. Zahálka, matka všeho
zlého, lidem mnoho škodí. Caesar Baleařany,
lid to lehkou zbraní opatřený, k obraně jim
poslal.—Přístavka přidává se 1. k vlast-
ním jménům: Svatopluk, král moravský. Turek
pohan jim v to nesahá. Pref. Vz předcházející
a násl. příklady. — 2. K obecným jménům,

když obsah jejich obmeziti a zevrubněji
určiti se má. Okázala se kometa hvězda.
Let. Uhasil světlo svíčku. Let. Žala trávu
metlici. Stojí dřevo oliva. Er. Ani mně
nevoní rozmarýn vonička. Sš. Jest obyčej
marynářů pacholků, že vždy křičí; Koupil
svíci za mejdymnu peníz. Pref. Vz předchá-
zející a násl. příklady. -- 3. K zájmenům osob-
ným, k nimž se jak jméno obecné tak vlastní
přistaviti může: my lidé, já Brutus, oni
bohové. Zk. Skl. 295. — Shoda přístavky
s jménem, kterému se připojuje a s pří-
sudkem. 1. Je-li přístavka jméno osobné,
srovnává se v čísle, rodě a pádě. Svatopluk,
král moravský. Háj. Doubravka, dcera Bole-
slava. V. Předkům našim, původům a ochran-
cům umění, mnohou náchylností povinni jsme.
V. Šp. tedy: Josefa Novákova, rozená Čapek
m.: r. Čapková atd. Vz Jméno. Cf. Přišel do
města Upsala šp. m.: Upsaly. — 2. Je-li
jméno věcné, srovnává se v pádě a je-li pře-
chylné, i v rodě. Sodoma, město zlé. Št.
Duše, obraz nesmrtelný nesmrtelného Boha.
Kom. Zahálka, matka (nikoli: otec) všeho
zlého. — Pozn. 1. Přístavky dávají se, jak
již praveno, i k osobným zájmenům. My po-
tomkové jejich v držení jsme té krajiny. V.
Kterak ty ode mne, ženy Samaritanky, ná-
poje žádáš? Br. — Pozn. 2. Při osobě rodu
středního jest přístavka rodu muž. Kníže
korutanské, tesť bratra našeho. — Pozn. 3.
Táhne-li se přístavka k 2 jménům, klade se
v plural. Mezi Labem a Orlicí, řekami hlu-
bokými, se usadil. Háj. Knaeus a Publius
Scipionové. V. Města Stříbro a Gorlici vy-
stavěl. V. — Pozn. 4. Dá-li se k podmětu
věcnému přístavka, může se přísudek s ní
srovnati. V něm lakomství, otec hříchu, své
kořeny vtrousil (m. vtrousilo). Troj. A pra-
videlně se to činí, když se jménům míst pří-
stavky: město, ves, hrad, dvůr atd. přičiní.
Hrad Žleby sbořen byl. Háj. Toho roku
město Čáslav založeno jest. V. Kouřim město
ohněm domácím skrze neopatrnost všecko
vyhořelo. Háj. Městečko Strakonice vyhořelo.
V. Naproti tomu se praví: Strakonice vy-
hořely. V. — Pozn. 5. Když se k jménu obec-
nému přikládá jméno vlastní, může se to
i učiniti přičiněním výrazů řečený, jménem,
v kteréžto pak příčině jméno vlastní v no- ,
minativě jest, aneb činí se to větou přídav-
nou. I sešel se lid obojí na poli řečeném
Strhov m.: na poli Strhově. Háj. Odtud táhli
k hradu přetvrdému, jménem Zlonice. Háj.
I. přišli jsou k řece, jíž jméno bylo Ohře. Háj.
Činíme tak obyčejně, když obtížnému sklo-
ňování cizího jména vlastního vyhnouti se
chceme. Ku př. Hannibal položil se táborem
u města řečeného Illiberi. Cf.: Hannibal ad
oppidum Illiberi castra locat. Liv. XXIV. 1.
— Pozn. 6. P. jde aneb za jménem svým
aneb před ním. Boleslav kníže obeslal k sobě
vládyky. Kníže Boleslav svolati kázal všecky
vládyky. Háj. Tu horu Labe řeka obchází.
Háj. Řeka Vltava se nad míru vodami roz-
hojnila. Háj. Vz Zk. Skl. 295. a násl. Zk. Ml.
II. str. 42. a násl. — P., šichta přistálá, die
Uiberschicht, Uiberarbeit, v horn. Šp. —
Přístavky, pl., m, na divad. jevišti, die Ver-
setzstücke auf der Bühne. Dch.