Souhláska n náleží dle proudu ku plyn-
ným, dle učlánkování ústního k zubným
(vz doleji. Gb. Hl. 98.), dle zvučnosti k no-
sovým, dle jakosti zvuku k tvrdým (ň
k měkkým) hláskám. Bž. Ml. 13. Ještě více
nežli nosovka m jest n nakloněno k tomu,
spodobniti se souhlásce následující a tím
způsobem vyvinuly se již v sanskrtském ja-
zyku, který jest prajazyku indoeuropskmu
nejbližší, vedlé prvotního zubního n hrdelné
(asi ng), podnebné (ň), a lingualní či cere-
bralní. Tytéž druhy zvuku n i v jiných ja-
zycích se vyvinuly, hrdelné totiž před hrdel-
nicemi. na př. v něm. enge, v řečt. uyyú.oq,
v lat. angustus, ve franc. nosové n v point,
v angl. king atd.; podnebné ň ovšem vedlé
zubného n jest nejobecnější na př. ve
slovanštině všude před praejerovanou samo-
hláskou stojíc a buď diakritickým znamén-
kem, na př. špan. n, buď složeninami se
naznačuje, na př. pol. ni, jihosl. nj, rus. nь,
it. a franc. gn, portug. nh, maď. ny, aneb
dle obvyklého pravopisu bez zvláštního ozna-
čení zůstává, na př. angl. new; cerebralní či
lingualní n nejméně jest rozšířeno a lze nám
je pouze písmem naznačiti, nikoli vysloviti.
V jazyku starosl. n jakož i m před souhlás-
kou aneb na konci slova se samohláskou
předcházející v nosovky se slévají. Vz No-
sovky. Gb. S. N. V. 598, 882. — Jak se vy-
slovují n a ň dle mluvidel ústních. Při n
vzepře se přední čásť a celý okraj jazyka
k přednímu patru, zatarasuje úplně a pevně
průlinu ústní a proud zvuku musí vyjíti z hrdla
dutinami nosovými. Gb. Cf. Gb. Uv. str. 17.
Při ň jest průlina zatarasena jako při ď a ť
(vz ď, ť), ale neprotrhuje se a proud neu-
chází ústy, nýbrž nosem. Gb. Uv. 16. Vz
Hláska, Gb. Hl. 20. a násl. Hrdelné n máme
na př. ve slově tenký, když tu nk tak vy-
slovíme, jako v něm. denken; ale to jest
jen výjimkou odchylka od obyčejného předo-
patrového n. Gb. Hl. 7., 22., 21. V nářečí
slováckém na Moravě mívá také n a n úkol
samohláskový, na př. sedn (m. sedm, dvoj-
slabičné), osn m. osm, kňže (dvojslabičné
s první slabikou dlouhou, m. kníže), kňžky (též)
atd., Gb. Hl. 12., sednnactý, sňdaní, chasňk.
Brt. Mtc. 1878. 2. — N se měkčí v podnebné
ň před měkkými samohláskami (Gb. Hl. 97.):
i, í, ě(vz nahoře); před e a é zůstává tvrdým.
Ku př. měniti, haněti, jelení, nebudu. Mění
se tedy n v ň ku př. u příslovek: pěkný—
pěkně, silný—silně; v komparativu před pří-
ponou -ějsí: silný-silnější, pěkný- pěknější;
v nom. а vokativě pl. před í а i: den—dni.

černý—černí (orlové). — Pozn. 1. Co se týče
měkčení n v ň., shoduje se tedy v češtině spi-
sovné se zubnými а odchyluje se od plyn-
ných; zůstává zejména před původním e ne-
změkčeno. Tak např. vok.pane (vedlé bratře)
vinu — vineš atd. (vedlé mru — mřeš) atd.

V uherské slovenštině však i zde n se mění
v ň a podobno v některých nářečích mo-
ravských: sedneš, slyně (Sš. 97. 28.); tu také
v přechodní ku přitom, totéž změkčení se
naskýtá: sedna—sedňa a p. Vz ostatně tytéž
proměny u zubnic d, t. Gl. Hl. 98. — Pozn. 2.

V obecné mluvě v nom. a vok. pl. u jmen pří-
davných n v ú se neměkčí: černý orlové. 8b.
Někdy se i zamlčuje, ale ň zůstává, ku př.
v imperativech: hoň m. lioni. V dialektech
se někdy i í vynechává. Na Zbiroze ku př.
říká se: psaň, znameň, snídaň, penze m.
psaní, znamení, snídaní, peníze. Hš. Když
tedy po n následují ě, i, í (i a í se někdy
zamlčují), zní n měkce, jakoby po něm bylo
j (nj = ň): něco, nic, nyní, zvoň (m. zvoni,
impert.), psaň (m. psaní). Slováci pak dle
Bernoláka měkké n proužkují vždycky: ňikdo;
my n před i a před ě neproužkujeme, nýbrž
jen na konci slova a před ostatními praeje-
rovanými hláskami: nijak, někdo, ale: ňádra,
ňuchám, zaň, dlaň, proň. Dle Jg. N na konci
slova n. na počátku skupeniny souhláskové
s předcházející samohláskou v nosovka ę se
mouti: seme m. semen (lat. semen), pěti
z pbnti. Ht. Vz M (před souhláskami), Bž. Ml.
§§. 14., 17., 339. II. a Nosovka, — N se buď
střídá (s: d, m, ň) aneb přestrojuje (s:
j, l, v, h). Vz Střídání a Přestrojování. Tedy:
1. s j: Jinonice (Ninonici,r. 1088.), Jenkovice
(Něnkovici, 1227.), Majdalena (Mandalene).
Jir. Ve vých. Čech., na Mor. a na Slov. ním
m. jím, níma m. jimi (i kromě předložek; po
předložkách mánie ovšem: s ním, s nimi).
Jir., Ht. Zv. 96. V Krkonoších: nim m.
jim. Kb. Po různu na východní, ale hlavně
na západní Moravě v časoslovech před d:
přindo, nando, vyndo, vodendo, Nende, donde
m. přijdu, najdu, vyjdu, odejdu, nejde, dojde.
8b., Hš. Nandu, přindu, vvndu, odendu. Mtc.
1878. 9. Brt. Vz J. — 2. S 1. Pod Krkonoš.
Limburk m. Nymburk, Kb., a vůbec ve vých.
Čech.: lumero, milistrant, podlebí m. numero,ministrant, podnebí. Jir. Raděj bych umřela,
lež (m. než) bych sa vdala. Sš. 94. 27G. (Gb.
Hl. 98). Lebo, nedakdo v. ledakdo. Mtc. 1878.
9. Brt. Lundvář ni. nunvář. Us. na Plašte. Prk.
Arch. f. slav. Phil. II. 705. -- 3. S r. V Krkonš.
desentýr ni. desertýr. Kb. Místo n, slýchají-li
se dvě n, klade se r: dřevěrnej. Tamtéž,