3Ö1

lesů, beze všie o-sti a odtahu. Vl. zř. 543.
A relací od úředníkuov obojích desk má
přijata býti beze vší o-sti. Zř. F. I. Tehdy
páni . . . takového z úřadu toho propustiti
mají bez o-sti. Zř. F. I. Clo bez odpornosti
dáváno býti má. Pr. měst. — O., protiven-
ství, neštěstí, ošklivosť, nechuť, Widerlich-
keit, Widerwärtigkeit, Widrigkeit, f., das
Unglück. S odporností někam jíti. Byl mu
pomocen ve všech odpornostech. V.

Odporný; odporen, rna, o., kdo rád od-
poruje, widerstrebend, widerspänstig, wider-
setzlich, sich widersetzend. V. — komu.
Pravdě odporný. V. Odporný buď světu.
Kom. Město odporné a škodlivé králům.
Br. — O., nepříjemný (zraku, chuti, mysli),
ošklivý, widrig, widerlich, widerwärtig. V.
O. lék, D., příhoda. D. Pražanům se to od-
porné zdálo. Háj. Veliké mysli jest, kdo
libé i odporné věci jednostejně snášeti může.
Kom. O. věci = neštěstí. V. O. člověk. D.
Odporné ale zdravé. Vz Mrzeti. Lb. — O.,
protivný, naproti postavený, entgegengesetzt,
gegen-. Pravému smyslu odporné. Dal. Jed
není sám sobě odporen. Bart. 296. Utéci
nemohli, protože vítr o-ný měli. Ler. Věci
sobě odporné, když sobě na odpor staveny
bývají, snadnější soud a rozeznání mezi
obojím o vlastnostech jejich učiněn bývá.
Br. O. věci v srovnalé přivésti. Apol. Kte-
rakž věci o-né spolu srovnati. Reš. O. smysl.
D. Sobě o. D. — O., nepřátelský, protivný,
gegen-, feindlich. V. Strany sobě odporné.
Druhá o. strana. D. O. strana (nepřítel, od-
bojník). V. — Br., Rad. zvíř. — komu.
Strany sobě o-né smířiti. Ml. S Portugal-
skými zpřízněni, Francouzům pak velmi od-
porní byli. Ler. — čeho. Chtěl-li by kdo
toho odporen býti. Boč. exact. sněm. 1529.
Tehdyť jsem jim toho odporen nebyl. Hl. —
od čeho. Ten odporen bude od slávy božie.
Chč. P. 130. b. Strana o. = strana druhá.
Pelikán.

Odporoměr, u, m., rheostat. O. Eisen-
lohrův, Jakobiův, Wheatstoneův. Ck. — O.,
rheochord, Poggendorffův, Wiedemannův,
Kohlrauschův, Horsfordův. Ck.

Odporoučeti, vz Odporučiti.

Odporovací, Widerstands-. Dch.

Odporovačný, odmlouvačný, widerspre-
cherisch. D.

Odporování, n., das Widerstreben. Bez
o. = trpělivě. V. — O., odpor, Einrede. A
když již původ i o. povědíno bylo. Aesop.

Odporovatel, e, m., der Widerstreber.
Us.

Odporovatelka, y, odporovatelkyně,
ě, f., die Widerstreberin. Jg.

Odporovati, odpírati, widerstehen, wider-
streben, widerstreiten. — komu, čemu.
Hospodinu. Br. O. povětří, D., hříchům a
nepravostem, Lom., nepříteli, Us., volení, V.,
sám sobě o., V., pravdě. D. Okoličnosti ča-
sové také tomu odporují. Sám však Lukáš
zřejmě takovému mínění odporuje. Sš. L. 1.
— jak. Ne s pýchou se protiviti a o. Zák.
sv. Ben. — aby ne. Zk. Vz Brániti. — se
čeho (odpírati se). To přirozeného pořádku
se odporuje. Plk. — se komu. To jídlo se
mi odporuje. D.

Odporovnosť, i, f., odpor, odporování,
die Widerspänstigkeit, Widersetzlichkeit, der
Widerstand. Nevěra pochází od urputnosti
a o-sti lidské. Sš. I. 111.

Odporučení, n., závěť; podíl, legat. —
O., poručení, schválení, přímluva, Empfeh-
lung. O. hodný. K o. něčímu něco učiniti.
Nt. Vz Odporučiti.

Odporučiti, il, en, ení; odporoučeti, el,
en, ení = odkázati, vertestiren, vermachen;
pod ochranu dáti, empfehlen. — co: statek.
D. — co komu. Komu odporučíš svou mla-
dou ženu ? Mus. — co do čeho: do spolku.
Zlob. Ve smyslu něm. testiren lépe: poručiti,
odkázati. V., Har. Vz tato slovesa. Brs. 117.
— Ve smyslu něm. empfehlen lépe: poručiti,
poručena učiniti, schváliti komu koho, co
(V.), přimlouvati se za koho ke komu (V.).
Brs. 117. Vz tato slovesa. Poroučím se přízni
svých přátel (m.: odporoučím). O. knihu,
lépe: poručiti, schváliti atd. Jg., Bs., Vst.,
Jv. Cf. Chváliti někoho někomu. V. Místo
odporučiti mohlo by se raději užívati dopo-
ručiti, jak někteří píší, aby se předešel dvoj-
smysl, ježto se nesloženého poručiti vůbec
užívá ve významě rozkazovati. Brs. 118.

Odpósobiti, vz Odpůsobiti.

Odpouštěcí list, povolení, Urlaubs-. Rk.

Odpouštěti, vz Odpustiti.

Odpouštka, y, f., odpuštění, die Verzei-
hung. Vždyť jsem tolik nezavinil, zasluhuji
snad o-ku. Us. Dch.

Odpoutati, abbinden, aufknöten. Mus.

Odpoutiti, il, ěn, ění, odpuditi, abtreiben.
Na Slov. Plk.

Odpouzeti, el, ení, vz Odpuditi.

Odpověď, i, f. = ústní n. psané ohlášení-se
tomu, kterýž se tázal. Antwort, f., Bescheid,
m. O. dáti, odpovědí spraviti; zlé a nepří-
jemné odpovědi dostati; o. pytlem vzíti. V.
Na čem ostanete, tohoť, prosím, abyste mi
o. ihned dali. Ps. o zští. Purkmistr a konšelé
i všecka obec mají o. dáti, zná-li se k tomu
obec čili nic. Vác. XXI. V odpověděch snadný.
Lom. O. na otázku. Kom., Bart. I. 31. O. na
psaní. Žer. Na to vám tu odpověď dám. Br.
O. příslušná, D., místná, Nz. O. podati. Rd.
O. od sebe dáti. V. O. písemná, ústní, J. tr.,
ukrytá a nesvětlá, Er., tuhá. Solf. O. světlou
dáti. Er. Od archy úmluvy o-di vycházely.
Sš. L. 9. O. od náhledů běžných odchodnou
dostati. Sš. L. 107. Nejedni kacíři, církvi
k o-di státi nechtěli. Sš. L. 187., Čr. Bez
krále žádné o-di dáti nechtěli. Čr. Na list o.
dostati; o. na to jest snadná. Nt. On nám
toho nikdy žádné odpovědi nedal. Gl. Pra-
žané pak i jiná města toto jim za o. dali.
Let. 268. (Břez. 178.); Mt. S., Lb. Na dobrou
otázku dobrou o.; Bláznivá řeč nemá moudré
o-di. Lb. Měj pohotově hůl na blativou cestu
a slovo k o-di; na rohatou otázku kulovatou
o. (kouli). Pk. Nejíti si daleko pro odpověď
(hned odseknouti). Jg. Jaká otázka, taková
o. Jg. O. dává o slívách, když pře jest o ja-
hodách. Na hrubou otázku o. dubová (drsná,
hrubá). Jg. — O. božská, věštba, die Weis-
sagung, Offenbarung; božské zjevení a od-
povědi. V. O. od bohyně vzal. Háj. — O.
na žalobu = odpor, die Einrede, v řízení
soudním první řeč, kterou se žalovaný hájí