439

na nich se otazoval. Sš. Sk. 221. — koho
dle čeho. Ugrín podlé obyčeje křesťanského
otáza Tristrama hřiechu všelikého. St. skl. —
se koho (nač, oč, o čem). Tedy otázali
jsme se těch starších. Br. Když se jich otížeš.
Mudr. Při tom otázali jsou jeho. Br. A v domě
byv otázal se jich. Br. Otázal jsem se o jeho
kravách, jsou-li jeho. Svěd. O. se o nějakou
věc, Br., o jedné věci. Luk. Otázali se jeho
o jeho bydle a stavu. Pass. 331. — Jel., Pass.,
Háj. — kde. Před soudem sám sebe otaž.
V. Otázal jeho v svém domě. BO.

Otázka, y, f., die Frage. V. O. předběžná,
D., ukrytá (pohádka), V., cenná (Preisfrage),
Pal. Rad. III. 262.,Krok., lapavá. Hš. Jest
o. D. O. jest, co v tom práva bylo. Rkp.
kut. Otázku udělati, vydati, V., na někoho
n. na někom udělati, na někoho vydati, J. tr.;
o-ky někomu o něco činiti, dělati; činiti na
někom o-ky o něco (Bart. 1. 21.), podati
na někoho o-ku o něčem; o-ky odpraviti,
odbyti; odpovídati k otázce, na otázku;
z důvodů o-ku zavírati (Kom.) Nz. Jest o.,
zdali . . .; o-ky dávati. J. tr. Činíš na mne
o-ku. MP. O-ku na někoho činiti (na obec).
Let. 294., Bart. 2. 5., 4. 5. Jest na o-ce;
není o tom o-ky, es steht ausser Frage; na-
skytuje se o.; o-ku zkoumati, probírati; o.
zůstala nerozhodnuta; o. pochybování a po-
divení. Dch. Aby aspoň jednu otázku zpra-
vili. Br. Někdy na ně jiných otázek podá-
val. Br. Činěna jest mu o. Jel. O. strany
toho rozhodnuta jest. Kram. Na každou o-ku
náležitou odpověď dáti. Kram. Ne na o-ku,
ne k o-ce odpovídati (= ne k věci). V. Bóře
se o., zdali . . . (lépe: Jest o., J. tr.). O-ku
rozluštiti, šp., neboť na otázky se odpovídá.
Jg. Pakli by se o tu o-ku v soudu páni a
vládyky dělili, tehdy na kterú stranu jich
více bude, při tom má zůstáno býti. Vl. zř.
14. Jest veliká o. = nejisto. Us. Vznikla
mezi námi o. Ler. O-ka, která se odtud plodí.
Ler. Učinil k tomu jistému rytieři o-ku o jeho
košili. GR. Tak se nejvhodněji záhadná o.
ta vyrovnává: o. ničemná, marná, všetečná;
naléhati na někoho o-kou; o. ta odpověď
svou nalézá v proslovu od nás již výše uve-
deném ; o. lapavá; můžeme o-ky té neroz-
řešené nechati; o. o Janu dokonce souvisí
s náhledem o Kristu. Sš. L. 32., 208., 3.,
190., 99., 187. Směřovala o. k tomu, aby
pronesli, co vadného v sobě mají. Sš. Mr.
47. Netázali se o tom pána, jemuž jinorodou
o-ku předložiti (lépe: učiniti) ustanovili. Sš.
Mr. 38. Přistoupili k němu a podali na něho
dvojí o-ku. Sš. Mr. 51. To v o-ce zůstává,
bleibt unentschieden. Ohláš. Položiti o-ku,
šp. m.: učiniti, podati, vydati na koho,
komu. Brs. 128. O-ku postaviti, vystaviti,
předložiti, lépe: otázku učiniti atd., vz na-
hoře. Jv., Rs. O-ku nahoditi, lépe: učiniti,
namítnouti. Jv. Nastává o., lépe: jest o. Rs.
O-ky někomu klásti není české, m.: o-ku ně-
komu o něco činiti (n. na někom), dotazo-
vati se čeho na kom. Jv. O. je na svém
místě, kde naproti stojí: odpověď, jinde po-
loženo buď na místě tohoto slovo : věc, zá-
ležitost atd., ku př. záležitosť (věc) turecká
posud není rozhodnuta. Výbor má proskou-
mati otázku, zdali by se měly otázky zjedno-

dušiti, lépe: výbor, ať uváží, zdali . . . Šles-
vická o. zajímá diplomacii, lépe: příběhy
v Šlesviku zaměsťknávají diplomacii. Šb.
Rada držena o věci polské (ne: o otázky
polské). Břez. O. není hřích. Km. Jaká o.,
taková odpověď. D., Č. Na rohatou otázku
kulovatá odpověď. Č. — Věty tázací jsou
buď slovné n. větné. a) Dotazuje-li se mlu-
vící jednotlivého slova u větě, slove otázka
slovnou a uvozuje se vždy náměstkami nebo
příslovci tázacími. Kdo to pravil ? Odkud
plovete a kam chcete V -— b) Dotazuje-li se
mluvící platnosti celé věty, t. j. žádá-li na
otázku svou odpovědi ano nebo ne, slove
otázka větnou. O. větná označuje se: a)
toliko přízvukem bez tázacího slovce, což
místo má, když s podivením a pohnutím se
tážeme, kladouce přízvuk na jistá slova:
Tak nemoudří jste? Ještě i vy bez rozumu
jste? — b) Tázacími slovci: -li, -liž, zda,
zdaž, zdali, či, což. Tito-li jsou bratři tvoji?
Zda my to napravíme ? Co je ti, můj koníčku ?
Či bys jedl, či bys pil ? Což pokoje sobě
dáti nemůžeš ? Vz ona slova a Za, Azda. —
c) Částicí že, chce-li mluvící právě opak toho,
čeho se na oko dotazuje, označiti za mínění
své. Ty že o tom nic nevíš ? — Pozn. Od
otázek skutečných, k nimž se odpověď oče-
kává, rozeznávati jest otázky řečnické,
k nimž odpovědi nečekáme, t. j. věty úsud-
kové v rouše otázky. Ale pro Bůh, což pak
to v Babyloně jsme! Může-li větší směsice
býti ? — O. rozlučovací či disjunktivná
obsahuje dva členy na vzájem sebe vyme-
zující, z nichž jeden potakávaje, druhý ne-
zbytně popírati musí otázaný. Prvý člen
o-ky rozlučovací uvádí se částicí -li, druhý
částicemi či, čili, čili nic, či ne. Ty-li jsi
ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme ?
Jsi-li náš či z nepřátel našich ? Jsi-li ty
opravdový král čili nic? Půjdeš-li pak či
ne? Vz ony částice. —- Nepřímé věty tá-
zací jsou věty substantivné podmětné nebo
předmětné, závislé na slovese věty jiné. Jako
přímé věty tázací, tak i nepřímé dělí se v
otázky slovné a větné. Uvozují se: slovné
náměstkami a příslovci tázacími, větné čá-
sticemi tázacími. Způsoby kladou se: a) in-
dikativ, když jest řeč o skutečnosti. Po-
znali, co jest ta válka. Víť Pánbůh, cí to
kozel a čí beran. Nezáleží na tom, jak kdo
dlouho nebo málo živ byl. Kdo ví, stane-li
tě do večera. Zeptej se husy, zdali ji zábne
v nohy. Kdo ví, kdy přijde. Počal mysliti,
ve sně-li se jemu děje čili na jevě. To dobře
uzříme, jsou-li tito praví bohové čili nic. —
b) Kondicional na označenou nejistoty
úsudku (za indikativ otázky přímé) anebo
rozpačitosti vůle (ve přímé otázce též kon-
dicional anebo sloveso míti s infinitivem,
aneb pouhý infinitiv). Po obědě toho pout-
níka zaklel, aby jemu pověděl, kdo by byl
a jaké by jemu jméno bylo. Když jsou přišli,
otázal jich, co by chtěli. A učil je, jak by
měli sloužiti Hospodinu. Nic se nezvěděli,
jaký by to lid byl, domácí-li čili cizí. —
Pozn. 1. Při slovesech míti a věděti bývá
trojí vazba: a) kondicional: Neměli, koho
by se báli. I měla, nač by živa byla. Syn
člověka nemá, kde by hlavu svou sklonil. —