| Předchozí (439) Strana:440 Další (441) |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
440
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
b) Infinitiv. Nemáme se čím odměniti. S kým
se o to poraditi, nevedel jsem. Vz Míti, vě- děti. — c) Přechodník. Obešel se jak moha. Jak moha král se bránil (= jak mohl). Kam kde věda utíkal. — Pozn. 2. Otázka slovná může ke dvěma nebo více členům směřo- vati, což nazýváme vřaďováním otázek. Zvě- děli, kdo chce s kým býti. Já všecko, co jak jest, vyložím. Poručníci dědicům činí ze všeho počet, co nač nakládali. — Pozn. 3. Někdy bývá, že slovo tázací neobjímá celé otázky, nýbrž jen z části ji podjímá, nále- žejíc k větě vedlejší, což slove podjímáním. Uvažujete, co myslíte, že by Činiti bylo. (Oboje i vřaďování i podjímání, též v otáz- kách přímých se vyskytuje). — Pozn. 4. Při slovese čekati splývá výpustková věta ča- sová (s až) s nepřímou otázkou. Čekám, až jak to dopadne (t. j. až uvidím, jak . . .), Počkám, až bude-li pěkně. Počkej, až co nám zbude. Brt. S. §§. 463., 466., 490. O. nepřímá, vz také Věta tázací. O. počínající se s že bych, vz Zvolání. Vz o otázkách S. N., Konditional X., Interrogace, -li. K otázkám přisvědčují na mor. Zlínsku: toť vím, to sa ví, to je jak živo, to ináč není, větším dí- lem (možná, snad), bez toho. (Tak sa ešče uvidíme? Bez toho.) Zapírá se: nepovím vám (nevím), na peci (ne), ale co by (ne). Je tam pěkně ? Co by bylo, prší. Je tam ? Ja co by býl. Ale: A tobě je zle? Co by nebylo (=ba je). To nemele (das geht nicht). Jak se tam odpovídá k otázkám všetečným? O tom vz Dáti, Odkud, Klepeto, Proč. Brt. — O.= rozepře, hádka, Streitfrage, Aufgabe. O o-kách pochybných na obě strany s dů- vodním prokazováním hádá se. Kom. J. 750. Otazník, u, m., Fragezeichen, n. Šml.
Otazný článek, Fragartikel, m. Jg. O.
bičování, peinliches Geissein, k vyzvědění pravdy. Aniž o. bičovaní se tuto rozuměti může. Sš. Mt. 362. Otazovací, Frage-. O., tázací zájmeno,
fragendes Fürwort. Otazování, n., das Befragen. O-ním vy-
zvídati. D. Otboj, zastr., vz Odboj.
Otcobijce, e, m., otcevrah, a, m., der
Vatermörder. Nej. Otcovský (otcovsky, po otcovsku), Vater, -
väterlich. O. děd, statek, dědictví, dům, ochrana a péče, V., město, jméno, srdce, D., podíl, Jg., osoba, Kom., díl, povinnosť. J. tr. O. moc, patria potestas, slovou práva, která příslušejí otci jakožto hlavě rodiny. S. N. O. poručník (tutor testamentarius, der te- stamentarisch ernannte Vormund) má moc závady vyvázeti. Vl. zř. 105. b. Nejíti po šlepějích otcovských. V. Nezpívati otcovské písničky (nejednati dle otcovy vůle). V., č. O-sky někoho napomínati; o. se starati. Us. Vz -ský. Otcovství, n., stav otce, vlastnosť některé
osoby jakožto otce. (S. N.), die Vaterschaft. Žalovati někoho z o. J. tr. Vz více v S. N. — O., láska otcovská, die Väterlichkeit. V. Nebo Boha a mnohého jeho otcovství sobě nevá- žili. Br. Otcovstvo, a, n., die Vaterschaft. Z ně-
hož všeliké o. se jmenuje (paternitas). ZN. |
Otcův, otcova, otcovo, což otce jest,
des Vaters. Skloňuje se takto : |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Pozn. 1. ad 1.) Při životných. — Ad 2.)
Při neživotných. — Ad 3.) Bž. a Mkl. mají -u za Špatné, ale čteme: o Janovu vězenie, o dědictvie Kristovu. Chč. P. 16. a., 32. b. —- Ad 4) Původně -em (podlé ; Páv, Slovo): domem Davidovem. Cf. Málem. — Pozn. 2. Pády samohláskou ukončené mají koncovky substantiv (Páv, Ryba, Slovo), pády pak souhláskou ukončené mají koncovky jmen přídavných (dle: Nový). V instr. sg. m. a n. a v gt., dat., lok. a instr. plur. přestupuje tedy do sklonění jmen přídavných určitých. — Poz. 3. V obecné mluvě skloňují se pří- davná přisvojovací jména dle vzoru Nový, jen lok. fem. vyskýtá se někdy pravidelně: v Drbalově stodole, vedlé : v Drbalovej sto- dole. Tedy: Otcův, gt. otcového, dat. otco- vému atd. Mk., Jir. — Pozn. 4. Místo -ův, -ova, -ovo užívá se v některých krajích pro všecky pády a pro všecky tři rody přípony -ovic, která nic jiného není než množný, nominativu jednot. čísla rovnající se genitiv podstatného jména; jinde -oic, -ojc atd. Vz •ovic. Kz., Zk. Vz více v: -ův, -ova, -ovo.— Pozn. 5. V nom. sg. mas. a fem. zhusta slý- cháme nesprávné tvary jako : tatínkovo (ma- minčino) synáček, dceruška, jichž jest se varovati. Bž. — Pozn. 6. Kde se místo adj. přisvojovacího klade genitiv ? Vz -ův, -ova, -ovo. — Dle tohoto vzoru skloňujeme: a) přídavná jména přisvojovací vyzvukující v -ův, -ova, -ovo a v -in, -ina, -ino. — b) Vlastní jména v -u ukončená. Vz -ů. — c) Ostatní jména přídavná neurčitá vytvořují jen některé pády dle vzorů svrchu vytče- ných a to 1. nom. sing. a plur., jsou-li pří- sudkem: otec je zdráv, matka je vesela, děvče je pilno, otcové jsou zdrávi atd.; 2. akkus. sing. a plur., jsou-li doplňkem sloves: učiň |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Předchozí (439) Strana:440 Další (441) |