Předchozí (449)  Strana:450  Další (451) |
|
|||
450
|
|||
|
|||
Bohusov, vz nahoře. Co do času vyvíjejí se
tyto proměny v jazyce spisovném takto: do sklonku 14. stol. panuje ú: od konce 14. stol. vyskytuje se au nejprve porůznu а čím dále hojněji až v 2. pol. 16. stol. pravidlem se stává a zůstává až do pol. 19. stol.; od r. 1849. píše se všeobecně ou; toto vyskytuje se po- různu již v 2. pol. 15 stol. (u písařů ne- cvičených) a to je důkazem, že psané au již tenkráte se vyslovovalo ou, že tedy au velmi brzo po svém vyskytnutí seslabilo se v ou. — Pozn. V nářečích zůstalo namnoze ú neroz- šířené, zejména v domažlickém v Čech., va- lašském a slováckém na Mor., opavskoostra- vickém ve Slezsku a v trnavském a východním slovenském v Uhrách; spisovná slovenština má ou jen v, instr.: ženou a p. Jinde (a to většinou v Čechách) je zase ou pravidlem i na začátku slov, kde jazyk spisovný dává přednost' nerozšířenému ú. na př. ouřad, oukol a p. Vz Au. Gb. Hl. 73., 74. — Gt. pl. masc. u subst. v střed. Slovensku končí se v -ou: pánou. Šb. V Domažlicku zachovalo se ú v koncovkách: rukú m. rukou. Šm. V Pře- rovsku místo -ou v koncovkách vždy -ú: vodú, nesú a p., ve kmeni zhusta: kút, súd. Kd. Ou z oju, ojú, uju: čistuju — čistou, moju — mou, s mojů — mou. — Náleží-li ou ve slo- žených slovech ke dvěma částem řeči, tu není dvojhláskou: do-učiti, samo-uk, po-ulevuji. — Ou jest nyní koncovkou instr. sg. fem. vzorů Žena, Nová, Otcova: vodou, novou, otcovou. Jg. — Ou se skracuje v u 1. ve III. sklonění (vzorec: Žena) jmen dvouslabičných v instr. sg., v gt., dat., lok. a instr. pl.: moucha, muchou, much, muchám, muchách, muchami. Ale v obecné řeči (a někdy i ve spisech) mimo genitiv se neskracuje: mouchou, mouchám, mouchách, mouchami. Ale v gt. se krátí: much, struh, hub, luk, leč stojí-li za ou dvě souhlásky: hloubka, hloubek. Šm., T. Vz Skracovaní samohlásek. — 2. V odvozených zdrobnělých: houba — hubka, strouha — stružka, Mk. — 3. U časoslov dvouslabičných, tvoří-li se z nich adjektiva příponou -cí: mnouti — mnucí; u tříslabičných zůstává nebo se krátí: soukati — soukací — sukací. T. Vz -cí. — 4. Ve dvouslabičných ženských jménech, tvoří-li se z nich adjektiva: moucha — mušní, louka — luční; ale: houba — hou-
bovatý, mouka — moučný. T. — Pozn. Ou v supině se nekrátí: šel sloužit mše.Bž. 23. — Ou se střídá: a) s í v 3. os. pl. časoslov
I. (vzorec: Bíti) a VI. (vzorec: Milovati) třídy: bijí — bijou, milují — milujou, kryjí — kryjou. -ou je starší; původní koncovka byla -ntb (ante) -ątb, -ú, -ou. (Cf. Bž. 173., Zk.Ml. I. 94., Ht. Ml. sr. 262.) V obec. mluvě užívá se vý- hradně koncovky -ou, také někteří novější spisovatelé jí přednosť dávají. Vz í. Šm., Schl., Hš. — b) S ú v násloví: ouřad — úřad, outraty — útraty (cf. začátek článku). — c) S ej v obec. mluvě východ. Čech.: ko-
noušeti m. konejšiti, vz -ej. Šb. — d) S u v obec. řeči jihozápad. Čech a vých. Moravy v minulém čase: kleknoul m. kleknul, ohnoul m. ohnul, prasknoul, také: kleknúl atd. Šb.; pod Krkonoš.: k večerou, tou knihu m. tu a ve spisovné řeči: ploul — plul, sloul — slul. Vz U. — e) S ó na Hané: Dobró došo |
sem to poznal = dobrou duši jsem tu po-
znal; lóka == louka, hlópá = hloupá. Šb. V 3. os. pl. praes.: nesó (nesou), vinó (vinou), milujó (milujou). Mřk. Vz ó. — f) S o, v Krkonoš.: kanoun, patroun, citroun, mi- lioun, kalhouty m. kanon, patron, citron, milion, kalhoty. Kb. Vz O. -g) S ů na Mor. mezi Hranicemi a Frenštátem; zemjákou, vouz m. zemjáků, vůz, Šb. — Ou, výraz po- hnuté mysli, ha, ah! Ou, nech toho. Us. — Ou, pokřik na dobytek, aby stál. Jg. Ouba = ano, jistě, opravdu, ja, ja wohl,
zastr. V. Oubenice, Aubenitz, ves u Dobříše. PL.
Ouběnice, ves u Votic. PL.
Oubislav, i, f., Aubislau, ves u Volyně.
PL. Oubislavice, dle Budějovice, Auslauf, ves
u Jičína. PL. Ouboch, u, m., šp. z něm. Hauptwache,
hlavní stráž. Ve vých. Čech. Jir. Ouborky, vz Pucher. Us. u Písku., Šg.,
u Bech, Mý., u Č. Budějovic. Bž. -ouc, přípona přechodníku času přítom-
ného rodu zen. a střed.: nesa, nesouc, ne- souc, nesouce. — 2. Místo: -ův, -оvа, -ovo. Vz A., -ův, -ovic, Přechodník. -ouce, přípona přechodníku času přitom.
všech rodů: nesouce (muži, ženy, děvčata). Vz A, -ouc, Přechodník. -ouč, přípona jmen podst. rodu muž.:
kotouč. D., Mkl. B. 336. Vz -áč. -oučký, -oučičký, -oučinký, přípony
adj. zdrobnělých: hezoučký, běloučký. D. Odsujeme-li ý a zůstane-li na konci adjek- tiva d nebo t, mění se před -oučký a -ounký v ď a ť: bledý — bleďounký — bleďoučký, žlutý — žluťoučký; po h a ch stojí jen -oučký, nebo -ounký a ne: -ičký, -inký: snchounký, suchoučký. T. Vz -ičký. Ouditi, il, zen, zení, abräuchern, etwas
räuchern. — co kde: maso v komíně. Ouhlý, accliyis. Sš. Ovid. 64.
Ouhor, vz Úhor.
Ouhoř, vz Úhoř.
Ouhrabečnice, vz Úhrabečnice.
Ouhrabky, vz Úhrabky.
-ouch, přípona jmen podst. rodu muž.:
kalouch, padouch, sopouch, lancouch, cf. ra- noušek, zlatoušek. Mkl. B. 290. Vz -cha. Ouchcapky, pl., m. = úsměšky. Us. Slm.
Oujeď, i, f. Přivésti lišku na újeď, den
Fuchs anludern, zur Lockspeise bringen. Šp. Vz Újeď. Oujezd, vz Újezd.
Ouklej, vz Úklej.
Oul, e, m., v obecné mluvě: oul, u. Vz
Úl. Oulička = ulička. Us. u Bydž. Nk.
Oumrť, vz Odmrť, Úmrť.
-oun, přípona jmen podstatných rodu
muž.: běhoun, tahoun. D. Vz -en. -ounký, přípona jmen přídavných zdrob-
nělých. Taková jména přídavná tvoří se od jmen přidav. neurčitého zakončení: běl, a, o, bělounký, měk, a, o, měkounký (ne měk- kounký od měkký), slabounký, nahounký. Mnohá v -ký ukončená netvoří této formy: trpký, horký, hořký, břitký, vazký, vrátký. Ch. Před -ounký mění se d a t v ď a ŕ a |
||
|
|||
Předchozí (449)  Strana:450  Další (451) |