450

Bohusov, vz nahoře. Co do času vyvíjejí se
tyto proměny v jazyce spisovném takto: do
sklonku 14. stol. panuje ú: od konce 14. stol.
vyskytuje se au nejprve porůznu а čím dále
hojněji až v 2. pol. 16. stol. pravidlem se
stává a zůstává až do pol. 19. stol.; od r. 1849.
píše se všeobecně ou; toto vyskytuje se po-
různu již v 2. pol. 15 stol. (u písařů ne-
cvičených) a to je důkazem, že psané au již
tenkráte se vyslovovalo ou, že tedy au velmi
brzo po svém vyskytnutí seslabilo se v ou. —
Pozn. V nářečích zůstalo namnoze ú neroz-
šířené, zejména v domažlickém v Čech., va-
lašském a slováckém na Mor., opavskoostra-
vickém ve Slezsku a v trnavském a východním
slovenském v Uhrách; spisovná slovenština
má ou jen v, instr.: ženou a p. Jinde (a to
většinou v Čechách) je zase ou pravidlem
i na začátku slov, kde jazyk spisovný dává
přednost' nerozšířenému ú. na př. ouřad, oukol
a p. Vz Au. Gb. Hl. 73., 74. — Gt. pl. masc.
u subst. v střed. Slovensku končí se v -ou:
pánou. Šb. V Domažlicku zachovalo se ú
v koncovkách: rukú m. rukou. Šm. V Pře-
rovsku místo -ou v koncovkách vždy -ú: vodú,
nesú a p., ve kmeni zhusta: kút, súd. Kd.
Ou z oju, ojú, uju: čistuju — čistou, moju —
mou, s mojů — mou. — Náleží-li ou ve slo-
žených slovech ke dvěma částem řeči, tu není
dvojhláskou: do-učiti, samo-uk, po-ulevuji. —
Ou jest nyní koncovkou instr. sg. fem. vzorů
Žena, Nová, Otcova: vodou, novou, otcovou.
Jg. — Ou se skracuje v u 1. ve III. sklonění
(vzorec: Žena) jmen dvouslabičných v instr.
sg., v gt., dat., lok. a instr. pl.: moucha,
muchou, much, muchám, muchách, muchami.
Ale v obecné řeči (a někdy i ve spisech) mimo
genitiv se neskracuje: mouchou, mouchám,
mouchách, mouchami. Ale v gt. se krátí:
much, struh, hub, luk, leč stojí-li za ou dvě
souhlásky: hloubka, hloubek. Šm., T. Vz
Skracovaní samohlásek. — 2. V odvozených
zdrobnělých: houba — hubka, strouha —
stružka, Mk. — 3. U časoslov dvouslabičných,
tvoří-li se z nich adjektiva příponou -cí:
mnouti — mnucí; u tříslabičných zůstává
nebo se krátí: soukati — soukací — sukací.
T. Vz -cí. — 4. Ve dvouslabičných ženských
jménech, tvoří-li se z nich adjektiva: moucha

— mušní, louka — luční; ale: houba — hou-
bovatý, mouka — moučný. T. — Pozn. Ou
v supině se nekrátí: šel sloužit mše.Bž. 23.

— Ou se střídá: a) s í v 3. os. pl. časoslov
I. (vzorec: Bíti) a VI. (vzorec: Milovati) třídy:
bijí — bijou, milují — milujou, kryjí — kryjou.
-ou je starší; původní koncovka byla -ntb
(ante) -ątb, -ú, -ou. (Cf. Bž. 173., Zk.Ml. I. 94.,
Ht. Ml. sr. 262.) V obec. mluvě užívá se vý-
hradně koncovky -ou, také někteří novější
spisovatelé jí přednosť dávají. Vz í. Šm.,
Schl., Hš. — b) S ú v násloví: ouřad —
úřad, outraty — útraty (cf. začátek článku).

— c) S ej v obec. mluvě východ. Čech.: ko-
noušeti m. konejšiti, vz -ej. Šb. — d) S u
v obec. řeči jihozápad. Čech a vých. Moravy
v minulém čase: kleknoul m. kleknul, ohnoul
m. ohnul, prasknoul, také: kleknúl atd. Šb.;
pod Krkonoš.: k večerou, tou knihu m. tu
a ve spisovné řeči: ploul — plul, sloul —
slul. Vz U. — e) S ó na Hané: Dobró došo

sem to poznal = dobrou duši jsem tu po-
znal; lóka == louka, hlópá = hloupá. Šb. V 3.
os. pl. praes.: nesó (nesou), vinó (vinou),
milujó (milujou). Mřk. Vz ó. — f) S o,
v Krkonoš.: kanoun, patroun, citroun, mi-
lioun, kalhouty m. kanon, patron, citron,
milion, kalhoty. Kb. Vz O. -g) S ů na Mor.
mezi Hranicemi a Frenštátem; zemjákou,
vouz m. zemjáků, vůz, Šb. — Ou, výraz po-
hnuté mysli, ha, ah! Ou, nech toho. Us. —
Ou, pokřik na dobytek, aby stál. Jg.

Ouba = ano, jistě, opravdu, ja, ja wohl,
zastr. V.

Oubenice, Aubenitz, ves u Dobříše. PL.

Ouběnice, ves u Votic. PL.

Oubislav, i, f., Aubislau, ves u Volyně.
PL.

Oubislavice, dle Budějovice, Auslauf, ves
u Jičína. PL.

Ouboch, u, m., šp. z něm. Hauptwache,
hlavní stráž. Ve vých. Čech. Jir.

Ouborky, vz Pucher. Us. u Písku., Šg.,
u Bech, Mý., u Č. Budějovic. Bž.

-ouc, přípona přechodníku času přítom-
ného rodu zen. a střed.: nesa, nesouc, ne-
souc, nesouce. — 2. Místo: -ův, -оvа, -ovo.
Vz A., -ův, -ovic, Přechodník.

-ouce, přípona přechodníku času přitom.
všech rodů: nesouce (muži, ženy, děvčata).
Vz A, -ouc, Přechodník.

-ouč, přípona jmen podst. rodu muž.:
kotouč. D., Mkl. B. 336. Vz -áč.

-oučký, -oučičký, -oučinký, přípony
adj. zdrobnělých: hezoučký, běloučký. D.
Odsujeme-li ý a zůstane-li na konci adjek-
tiva d nebo t, mění se před -oučký a -ounký
v ď a ť: bledý — bleďounký — bleďoučký,
žlutý — žluťoučký; po h a ch stojí jen
-oučký, nebo -ounký a ne: -ičký, -inký:
snchounký, suchoučký. T. Vz -ičký.

Ouditi, il, zen, zení, abräuchern, etwas
räuchern. — co kde: maso v komíně.

Ouhlý, accliyis. Sš. Ovid. 64.

Ouhor, vz Úhor.

Ouhoř, vz Úhoř.

Ouhrabečnice, vz Úhrabečnice.

Ouhrabky, vz Úhrabky.

-ouch, přípona jmen podst. rodu muž.:
kalouch, padouch, sopouch, lancouch, cf. ra-
noušek, zlatoušek. Mkl. B. 290. Vz -cha.

Ouchcapky, pl., m. = úsměšky. Us. Slm.

Oujeď, i, f. Přivésti lišku na újeď, den
Fuchs anludern, zur Lockspeise bringen. Šp.
Vz Újeď.

Oujezd, vz Újezd.

Ouklej, vz Úklej.

Oul, e, m., v obecné mluvě: oul, u. Vz
Úl.

Oulička = ulička. Us. u Bydž. Nk.

Oumrť, vz Odmrť, Úmrť.

-oun, přípona jmen podstatných rodu
muž.: běhoun, tahoun. D. Vz -en.

-ounký, přípona jmen přídavných zdrob-
nělých. Taková jména přídavná tvoří se od
jmen přidav. neurčitého zakončení: běl, a, o,
bělounký, měk, a, o, měkounký (ne měk-
kounký od měkký), slabounký, nahounký.
Mnohá v -ký ukončená netvoří této formy:
trpký, horký, hořký, břitký, vazký, vrátký.
Ch. Před -ounký mění se d a t v ď a ŕ a