454

Ovesniště, ě, n., na Slov. ovseniště. Vz
Ovesnisko.

Ovesný, ovesní, co z ovsa, na oves n.
v ovse jest, Haber-. O. mouka, V., kaše, role
(ovesniště), strniště, červ, myš, sláma, kroupy,
plat, chléb, Jg., Us., žně. Mřk.

Ověsný, Umhäng-. O. taška. Us. N1.

Ovětralý, na větru uschlý, windtrocken.
O. brambory.

Ovětrati, ovětrávati, an der Luft trocknen.
Seno ovětralo (uschlo). Us.

Ovětřiti, il, en, ení = zvětřiti, erwittern,
na Mor. — koho. Pes srnku ovětřil. Chmela.

Ovetšeti m. obvetšeti, vetchým se státi.
Bž. 47.

Ovětvený; -ven, a, o, beastet. Dch.

Ovětví, n., pericladium, das Stiefelchen
(v bot). Rostl.

Ověžiti, il, en, ení, mit einem Thurm ver-
sehen. — co: hrad. Us.

-ovi, přípona ohýbací dat. a lok. sg. při
jménech rodu muž. (tedy v I. a II. sklonění;
při mužských ukončených v -a: sluha, voj-
voda, vozka a v o: Sluníčko, Vrťátko), zna-
menají-li životné bytosti a jsou-li bez pří-
vlastku: Havlovi, kmotrovi, mužovi, Janovi.
Bůh, duch, pán, Kristus a člověk mají jen
-u (ne: -ovi): Bohu, duchu atd. V druhé
dekl. nejvíce jen u jmen vlastních, jsou-li bez
přívlastku: Tomášovi, ale: svatému Janu,
svatému Vavřinci. Jména muž. rodu v -a
nebo v -o ukončená mají v dat. a lok. sg.
vždy -ovi: sluhovi (ne: sluzě dle Žena), Slu-
níčkoví (ne: Sluníčku dle Slovo. Cf. Brs. 9)
Us. Jména vlastní muž. rodu mají -ovi;jsou-li
s nimi spojena jména obecná a křestná, mají
tato -u a jména vlastní -ovi: urozenému
pánu panu Josefu Baudišovi. Mk. Koncovka
-ovi jest pozdější. Kt. U jmen muž. v -a
ukončených (sluha) vznikla na začátku 16. stol.
na místě -ě (vojvodě). Šb. II. 24. — Koncovka
-ovi dat. sg. u jmen podst. mění se ve vých.
a již. Čechách v -oj: mužovi — mužoj, holuboj,
koňoj. Jir. Husaroj se dám. Us. v Hradecku.
Er. P. 270. Cf. Bž. 47.

-oví, přípona jmen podst. hromadných
rodu středn.: listoví, vrboví, stromoví, věch-
toví, křoví. D., T.

-ovic, dříve: -evic, přípona jmen podstat.
označujících původ, nomen patronymicum:
královic, císařovic (dříve: králevic, císařevic),
cf. rus. carevič. Jg. — 2. Označuje přídavná
jména přisvojovací. Místo -ův, -ova, -ovo
užívá se totiž v některých krajích pro všecky
pády a pro všecky tři rody koncovky -ovic
z pravidla 1. u jmen rodin: Novák — Nová-
kovic; 2. u jmen řemesla označujících: kovář
— kovářovic, mlynářovic, krejčovic, truhlá-
řovic. Truhlářovic: syn, dcera, dítě, synové,
dcery, housata. Lídka Vaňkovic, sousedovic
Leonorka (u Klat.) Er. P. 439., 462. Nikdy
synovic, otcovic a p.; nikdy u jmen rodin-
ných, jsou-li to adjektiva: Novotný (ne:
děti Novotnovic, nýbrž : děti Novotného n.
Novotných). Tvoří se jen od jmen rodu
mužského. Ht. v Sr. m. 225. píše: Místo
přídavných na -ův ráda užívá (čeština) pod-
statného tvaru na -ovic, který není nic ji-
ného než množný, jedn. nominativu rovný

genitiv a co taký všecky skloňovací tvary
přídavných jmen na -ův právem a náležitě
zastupuje proto, že i ta z genitivu množ-
ného podstatných jmen vznikla. A Prk.
v Přisp. 12. praví: Podobně se to má s pa-
tronymickými tvary Boudojc, sousedojc a p.;
ty totiž vznikly vysutím retnice v z Boudo-
vic, sousedovic, jež zase sama utvořena jsou
příponou -ic z adj. possesivných Boudoví.,
sousedovь, znamenajíce syna neb potomka
Boudova, sousedova, v plur. Boudovici, sou-
sedovici děti, rodinu neb potomky Boudovy,
sousedovy; z tohoto plur. životného povstaly
názvy místné dle analogie neživotných masc.,
kdež nomin. plur. nahrazuje se pluralním
akkusativem: z Královici, Mirovici tedy:
Královice, Mirovice, jež se mají k sobě jako
hadi: duby, jako muži: meče. Genitivu plur.
životných patronymik užívá se s platností
possessivnou v tvaru starém, nerozšířeném:
-ovic, nikoliv: -ovicův; na př. potkal jsem
Vácslava (Annu) Boudovic, pohádal se s Lud-
milou Boudovic, půjčil peníze Anně Boudo-
vic atd., kdež Boudovic při určeném jméně
je tolik jako potomků Boudových, rodiny
Boudovy (Boudovské); též ellipticky může
státi takové patronymicum: hněvají se s Bou-
dovic (lidmi, rodinou), došel až k Boudovic
(statku, domu; sr. eis "Aiůov, év "Aidov, apud
Veneris); byli tu Boudovic (lidé; u Jindř.
Hradce: Boudů), což snad spíše sluší míti
za nomin. s otřelým i (na Chrudimště: byli
tu Boudovi) jako vedouc m. vedoucí. Změny
pak, jaké podstoupily tvary Boudovic, sou-
sedovic, Mirovice u výslovnosti, jsou dvojí
a) buď se též vysulo v: Boudoic, Miroice,
z čehož zase zamezením hiatu mohlo vznik-
nouti buď Boudojic, Mirojice, též na Plzeňště
pak na Mirovičtě, -oic dvouslabičně jako
-ojic), nebo Boudojc, Mirojce (na Plaště, Ma-
nětínště, Příbramště a i na Plzeňště); aneb
se vysulo i, a z Boudovc, Mirovce vzniklo
nutně Boudouc, Mirouce (na Manětínsku,
Mirovicku, Rožmit. a Pracheňsku) a staže-
ním Boudúc (u Krašťovic). Prk. V okolí Č.
Budějovic jeví se v užívání těchto tvarů
ta zvláštnosť, že v nom. sg. masc. neužívají
tvaru v -ojc, nýbrž jen v žen. a středním
rodě: To je Vonšů Jeník, Vonšojc děvečka,
Vonšojc děvčátko. Ve všech ostatních pá-
dech kteréhokoli rodu pravidelně říkají Von-
šojc: Dal jsem to Vonšojc (Jeníkovi, dě-
večce, děvčátku) atd. Bž. — Vz také Zk.
Tvarosl. 29. Ve vých. Čechách říkají: V tom
domňe vostávaj Tumovi, Sadilovi. Jir. — Vz
-ův, -ic, -ojic.

-ovice, přípona místních jmen: Budějovice,
Bělkovice. Pk. Vz -ovic.

-ovici, vz -ovic.

Ovícněti, ěl, ění, více míti než je třeba,
míti nazbyt, mehr haben als man braucht.
Kdo mnoho měl (manny nasbíráno), neovícněl.
Sš. I. 362.

Ovidi-us, a, m., znamenitý básník římský.
Vz S. N.

Oviklati, oviklávati, aufwackeln. Ros. —
co: strom. Us.

-ovina, přípona jmen podst. rodu žen.:
volovina, oslovina, vrchovina. Vz Tvoření
slov.