463

P jest a) dle toho, kde se náležité nastrojení
mluvidel článkovacích v ústech vykonává čili
kde se která souhláska článkuje, souhláskou
retnou. Při vyslovování p jsou oba rty se-
vřeny a proud musí si násilným jich pro-
tržením cestu proklestiti, což se stává při
p za nárazem prudším, při b za nárazem
mírnějším, b) Dle toho, jaký je proud, za
kterého se která hláska článkuje, jest p sou-
hláskou temnou, c) Dle toho, zdali sou-
hláska jen na okamžik zazní anebo prodlou-
žiti se může, jest p souhláskou okamžitou
či němou. d) Konečně jest p vzhledem
ku měkkosti a vlivu měkčícímu souhláskou
obojetnou, poněvadž před samohláskami
měkkými nemění se tak jako souhlásky tvrdé.
Vz více v Gb. Hl. 20.—22. — P se střídá
a přestrojuje (vz Střídání a Přestrojování)
1. s k (q, c): peň — keň (zastr.; odtud kniha),
lat. prunia — strněm. brunna — krunýř,
péci — lat. coquere, pět — lat. quinque,
Gb. Hl. 94., popřiva — kopřiva, Jir., uštknouti
a uštiknouti místo a vedlé uštipnouti, paprať
(zastr.) — kapradí, prepelice (zastr.) — kře-
pelice, kluzký vedlé plzký, slov. kaluža vedlé
paluža atd. Ht. Zv. 84., kondrát z ponrava;
pod Krkonoš.: precektor. Vz K. — 2. S b:
blecha — lat. pulex, obvrať (zastr.) — oprať,
záblatník — záplatník, Gb. Hl. 93., poboněk
m. boboněk, ochapnouti m. a vedlé ochab-
nouti, cebule vedlé cibule m. cepule z lat.
cepa, cepula, Ht. Zv. 82., v již. Čechách:
babouk m. pavouk, babučina, Kts., ve vých.
Čech. a jinde: polvír (Barbier), půlmistr
(Burgmeister). Jir., Kb. Vz B. - 3. S f:
Čeština nemiluje f a má je jen ve slovech
cizích ku př. fara z něm. Pfarre. Avšak
i v těchto případech nahrazuje slovanština
zhusta tuto cizí hlásku některou příbuznou
hláskou domácí a převádí ph n. f v p nebo
b: Štěpán z Stephanus, fasten — postiti se —
půst, lat. scapha — něm. Schaff — škop —
škopek, Gruft — krypta, Gb. Hl. 94., v obec.
mluvě luciper z lat. lucifer. Kts. Ale ve
vých. Čechách slyší se / m. p: pejfnout,
m. fejfnout (pípnouti). Vz T. — 4. S t:
plampač m. tlampač, piplati m. tiplati (toto
od těpiti, típati), Jir., pipec — tipec, Ht.
Zv. 85., pitvořiti (m. potvořiti) — titvořiti,
Gb. Hl. 94., topol — lat. populus; ve vých.
Čechách : perpetin m. terpentin, Kb., u Vys.
Mýta: týte, s tenou, patýr, četyce m.: píte,
s pěnou, papír, čepice. Šb. Tyčka — pyčka
u plotu. Us. v Novopacku. Hlr. — Vz T, N.—
5. S h: štíhlý — slov. šťuplý, levhard z leo-
pardus. Ht. Zv. 84., Gb. Hl. 94. Dle Prk.
v Arch. für slav. Phil. II. 704: leopard —
levpart — levart — levhart. — 6. S m:
chlemtati a chleptati, slov. maškrtný vedlé
paškrtný, vz Ht. Zv. 82. — Vz Bž. 53. —
P se vysouvá ze skupenin pn, pt, pst,
ptm, mpn: neť m. neptЪ — lat. neptis, ko-
rotev (v Doudlebsku: krotfa, Kts.), m. ko-
roptev, sedm — lat. septem, cf. Ht. Zv. 83.,
temný, zemný strč.: tempný, zempný, Ht.,
cf. Šf. Poč. 26., a strany kamna — kampna,
Gb. Hl. 118.; Lomnice — strč. (XII.—XV.

stol.) Lompnice, Krumplov — Krumlov atd.
Pč. 35. a j. Cf. Bž. 50.; kanouti m. kap-
nouti dle kapati (na Slov. posud kapnúti),
kynouti (těsto kyne, kypí), lnouti (lpěti n.
lpíti), oslnouti (oslepnouti), tonouti (topiti
se), klenouti (sklep), sen (m. zastr. sepn),
dle spáti a dle Ht. sapnas, řec. ѵлѵод atd.,
Gb. Hl. 111., strč. obtrčiti m. obtrpčiti. Šf.
Poč. 25. (Gb. Hl. 112.). Sesuto je ze slov
žalm a žaltář proti psalmus a psalterium.
Gb. Hl. 112. V jižních a východ. Čechách :
struch m. pstruch, štros m. pštros. Kts., Jir.
— P zřídka se vsouvá: lkáti — plakati,
laziti — plaziti. L. — V Budějovsku a Opav-
sku jest po p slyšeti přídech j, i když i ná-
sleduje: pjiseň, pjivo (cf. Gb. Hl. 22.); ve
vých. Čechách a na Slov. naopak ě jako e
se vyslovuje: peknej, u Litomyšle pj == t,
pěknej = teknej. Jir. — O měkčení p a ne-
obojetném p vz Betnice a Obměkčování. —
Jakožto retná souhláska přijímá p pod prae-
jerovanými samohláskami v severových. ja-
zycích slovanských tak zvané vkladné či
epenthetické l, poněvadž není schopno změk-
čení, které v tomto případě u jiných sou-
hlásek nastupuje, ku př. kop-l-je, kopí. Vz
L, Gb. S. N. — Jména v -p ukončená rodu
muž. skloňují se dle I. sklonění; o vok. sg.
vz B a o lok. sg. vz Lokal; jména pak rodu
žen. skloňují se dle Kosť. — O komparaci
jmen přídavných, jichž kmen v -p ukončen
jest (tup-ý, tup-ější) vz B. — Po p piš y
ve slovech: pych (pýcha, pyšný, pýchati),
pykati, pýř, pysk, pytel (pytlák), rozptýliti,
kopyto, třpytiti se. Kz. — P. (skratek) =
pán; pp. = páni. Jg. — P. S. = postscri-
ptum, douška. — P. T. = praemisso titulo,
pomíjejíce titulu. S. N. — Nevěsta s pěti
p: peněžitá, pěkná, pracovitá, pokorná, po-
čestná. Us.

1. Pa-, předpona, znamená něco napodo-
beného, nepravého, pozdějšího, špatného, na
oko pravého : pablesk, patisk, pačesy, padě-
lati, pastorek, pahor, pahrbek, pajeď, pa-
louch, patoky, pařez, paběrky, paměť, pa-
louk. Mk., Mkl. B. 3.61. — Po- m. pa- (a se-
slabilo se v o): parob — poroba, pahuba —
pohubiti, pachuť i pochuť, paprslek — strč.
poprslek; podobně pro- m. pra-: pranárod —
pronárod. Gb. Hl. 77. Vz Bž. 36.

2. Pa, interj. Pa! mé panstvo spanilé!
Puch.

Paběnice, Pabienitz, ves u Kutné Hory.
PL., Vz Tk. I. 74., 154., III. 53., S. N.

Paběrek, rku, paběrky, ův, pl., m., od br
(br-áti), r se stupňovalo v ěr, vz R. Bž. 69.
P., co se po sebrání ještě béře n. najde,
jako na vinnicích, na stromích, na polích, die
Nachlese. Jg. Sbírání p-ků na vinnicích. V.
Vinař víno sbírá, p-kň chudým nechávaje.
Kom. Jan. 439. Sbierá p-ky po těch, ježto
víno sbierají. BO. — Paběrky, ostatky, reli-
quiae sanctorum, Uiberbleibsel. Pozůstalé po
svatých p-ky. Lut. Antik. 1592. P-ky ctíti. Ib.

Paběrkář, e, m. = paběrník. Jg.

Paběrkářka, y, f. = paběrnice.

Paběrkování, n., das Nachlesen. Br.