шя

mělo. Gb. Kromě fonetického a etymologi-
ckého psáni jest ještě historické, když se
totiž píše tak, jak se psávalo a poněvadž
se tak psávalo, třeba by výslovnosť k ji-
nému psaní ukazovala. V p-se českém mělo
by se psáti na př. po etymologicku včcší
anebo věčší, po foneticku věcí a píše se
po historicku větší, poněvadž od 16. stol.
všeobecně se tak píše. Historické psáni je
někdy zároveň etymologické, jako na př.
když nepíšeme mnoství, jak se mluví, nýbrž
množství, jak se od 15. stol. píše a jak zá-
roveň původ slova velí. Pravopis jest tedy
rozdílný podlé trojí rozdílné zásady: fone-
tický velí psáti tak, jak se vyslovuje, ety-
mologický tak, jak původ slova žádá a histo-
rický tak, jak se psávalo. Tři tyto zásady
v některých případech si jsou na příč a dle
každé bylo by napsání jiné na př. foneticky
ouřad, etymologicky úřad a historicky bylo
by auřad; ale větším dílem aspoň dvěma
a někdy všem třem jistou měrou se hoví,
na př. české těžký jest historicky a ety-
mologicky napsáno, český historicky a fone-
tický, spona foneticky, historicky a etymo-
logicky. Gb. Úv. 58. P. český^- je většinou
fonetický, ale na mnoze také etymologický
a historický. Gb. Úv. 59. V nejstarších pa-
mátkách českých p-u fonetického více se
užívá než v nynějších, píše se na př. vesměs
vrastvo, mnostvie atd. Nedostatky staroče-
ského pravopisu jen nedostatečnost' abecedy
latinské vinna jest, která pro mnohé hlásky
české znamének neměla, tak musilo na př.
c za c, č i k, i za i, í, y, ý sloužiti atd.
Později za příkladem německým staly se
oblíbenými litery všelijak skládané, psalo
se cz místo c, rs nebo rz místo ř, chc m.
č, zz m. s atd., na př. zzwathy m. svatý,
viechzssi m. větší, zlee m. zlé, lidskaa m.
lidská atd. Tento způsob psání (p. spřežkový)
trval až do Jana Husa, který p. český opra-
vil. Na místo skládání liter zavedl diakri-
tická znaménka, totiž čárku, která se na
samohlásku dlouhou kladla, a puntík, místo
něhož později klička nastoupila, kterou se
znamená prostá litera abecedy latinské, když
ne svůj původní, nýbrž některý příbuzný
zvuk znamenati má, na př. š, č, ť atd.; p.
diakritický. Tím se abeceda česká dle po-
třeby rozmnožila, písmo české dostalo ja-
snější, úhlednějí a stručnější tvar a stalo se
zřetelnějším, v p-se proklestila se dráha dů-
sledným pravidlům. V knihách tištěných
se však p. Husův pro nedostatek znamén-
kovaných písmen zdlouhavě ujimal a teprv
přičiněním bratří českých, kteří v něm ně-
které proměny učinili, všeobecná platnosť
se mu zjednala. P. tento, potom též bratrský
a kralický zvaný, od bible kralické (1593.)
až do Dobrovského Lehrgebäude (1819.) té-
měř bez proměny byl v užívání. Avšak již
během této doby zmizel rozdíl mezi tvrdým
a měkkým l. Dobrovský pak navrhl psáni
i a í po c, š a z, když toho analogie žádá,
místo výhradního dosud y a ý a zaměnil v
v počátku slova náležitým u, čímž w se
stalo zbytečným (p. analogický); r. 1842.
přijala Matice česká j za g, í za j, a j za y
v superlativu a imperativu (její m. gegj,

nejlépe m. neylépe, dej m. dey; p. skladný)
a (r. 1849.) ou zavedeno m. ú i místo histo-
rického au a v za w. S. N. (Gb.). Vz více
v Gb. Úv. 20., 58.-62., Hl. 2.-6., 68.-75.,
152.

Pravopísebnosť, pravopísemnosť, i, f.
= pravopis. Víd. list.

Pravopisee, sce, m., der Rechtschreiber.

Pravopisný, Rechtschreibungs-. P. úloha.

Pravoplatnost', i, f., die Rechtsgiltig-
keit. Dch.

Pravoplatný, rechtsgiltig. Šm.

Pravopodstatnosť, i, f., der Rechtsbe-
stand. D. exc.

Pravopotlstatný, rechtsbeständig. Jg.

Pravopravý, echt u. recht.

Pravopřestupce, e, m., der Gesetzüber-
treter. L.

Pravoprorok, a, m., pravý prorok, der
wahre Prophet. Opak: licho- n. lžeprorok.
Sš. J. 276.

Pravoradce, e, pravoradník, a, m., pol.,
juris consultus, der Rechtsgelehrte. L.

Pravořečný, veridicus. Troj. 3. 2.

Pravorovný, gleiches Recht habend. Šm.

Pravoslaví, n., die Orthodoxie, šp. m.:
pravověrnosť, pravověří, vz Pravoslavný.

Pravoslavnosť, i, f., šp. m.: pravověr-
nosť, vz Pravoverný.

Pravoslavný, šp. překlad řec. ůy&ódoioi
= pravověrný. KB. V MV. nepravá glossa.
Pa,

Pravosť, i, f., náležitost, jak má býti, die
Richtigkeit, das Wahre. P. způsobu psáni,
hodin. D. — P., pravda, původitosi, přesnost
(spisu), die Wahrheit, Echtheit, Authentie.
P. něčeho prokázati. Sš. I. 9. Pochybuje se
o p-sti těch věcí. Ros. P. listu toho svěde-
ctvími těmi nade všelikou pochybnosť pový-
šena se býti spatřuje. Sš. I. 16. P. záleží ve
skutečném pojití od těch spisovatelů, jimž se
kniha, spis připisuje; přesvědčujeme se o ní
dvojí cestou, 1. vniternou knihy samé po-
vahou (= důvody vniternými) a 2. vněšnými
svědectvími hodnověrných mužů (důvody
vněšnými). Sš. Mt. 14., 15. — P., rovnost.
D. — P. — spravedlnost. Nad národy pa-
noval ve svrchované pravosti. Br. Taková
jest boží p. Kom.

Pravostavna, y, f., pol., rovnováha, die
Schrot-, Bleiwage. L.

Pravostavnosť, i, f., die senkrechte Stel-
lung, pol. L.

Pravostavný, senkrecht, pol. L.

Pravostrážce, e, m., ochránce práva, der
Gesetzwächter. L.

Pravosudník, a, m., der Kritiker. Novot.

Pravosudný, kritisch. P. zběhlosť. Novot.

Pravota, y, f.pravosť, die Echtheit. Ráj.,
J. tr. P. listu k Římanům. Sš. I. 16. — P.,
pře, rozepře, spor. Na Slov. J. tr.

Pravotah, a, m., der Processverzögerer.
Kom. L. 119.

Pravotář, e, m., der Advokat. Rk.

Pravotářství, n. = advokatství, řečni-
ctví, die Advokatur. Na Slov. J. tr.

Pravotění, n., hledání práva, vedení pře,
das Processiren. Veleba obce křesťanské
p-ním a souzením-se před pohany se ruší.
Sš. I. 198.