930

hlavitý a téměř jediný p. jest syn boží; Ale
zvláštní p. modliteb jeho neustálých byl. Sš.
1. 23. P. nebo věc náhrady, p. vyšetřování.
Objekt (Gegenstand) einer Entschädigung,
einer Untersuchung; p. právní, das Rechts-
objekt; p. povinný, přikázaný, obligater
Lehrgegenstand. J. tr. P. vyučování, je-
dnání atd. P. jednání, der Verhandlungs-
gegenstand. Pr. To zajisté hlavitým jest
p-tem události té; P-tem lásky boží jenom
Bůh býti může. Sš. J. 295. 162. To, což
představeno jest, sluje p. Mark. Log. 16.
Dle doby (Form) a předmětu (Stoff). Krok.
I. a. 17. Apoštol p. ten o milosti boží to-
liko se strany boží vystavuje; O p-tu tom
se strany lidské teprv ku konci dotýká.
Sš. I. 101. — P. (v mluvnici) slove ta část'
věty, která osobu n. věc vyjadřuje, k níž
se výrokem vyslovená činnosť podmětu
táhne. Das Objekt. Větším dílem vyjadřuje
se akkusativem nějakého jména, ačkoliv
i v ostatních pádech s předložkou n. bez
ní býti může n. bývá; a není-li jím jméno
ve smyslu přísně grammatickém, na př. in-
finitiv n. supinum, tu zapomněli jsme pouze
jmenného značení těchto forem, aneb je-li
p-tem jiná v skutku nejmenná částka řeči
na př. částice některá, má v tomto případě
povahu jména podstatného. S. N. — P.
1. u adjektiv: a) genitiv: Jest blízek zá-
huby, žádostiv boje, účasten pochvaly.
b) Dativ: dobrý, mil}', příznivý, užitečný
(komu), schopný (k něčemu). c) Instru-
mental: vinen, jist, bohat (čím). Vz uve-
dená adjektiva. 2. U sloves: a) akkusativ:
vidím holuba, krmím koně, mořím lidi.
b) Genitiv a) když působení podmětu ne-
vztahuje se k celému předmětu, nýbrž jen
k jisté částce jeho. On pravdy nemiluje.
Nalij vína. Dej mi chleba. — (!) Genitiv od-
luky po časoslovech ubíhání a oddělování:
ujíti hrozných muk, stříci se hříchu. — y) Po
časoslovech složených s do: doběhl cíle. —
')) Po slovesech příčiny: lekám se hrozby,
děsím se hromobití. — f) Po slovesech po-
zbývání , žádosti, vyhledávání , požívání:
žízním krve, lačním chleba, žádám vyplnění
prosby. — f) Po slovesech složených s před-
ložkami: u, na, po, při: pozdvihla hlavy,
natrhal hrušek. — c) Dativ: opírám se tvé
vůli, divím se té pilnosti. — d) Instrumental
hlavně u sloves hýbání. Hýbám rukou, třesu
stromem, praštil holí. Malý jazýček, ale
vším tělem vládne. Srdcem pokorným Bůh
nezhrdá. — e) Z pádů s předložkami patří
sem ty, které nejsou určením přívlastkovým:
a) Akkus. s předložkami: na, o, v. Spolé-
hám na hůl. Hněvám se na strýce. Starám
se o tvé zdraví. Věřím v Boha. — (!) Lokal
s předložkami: na, o, po, v. Přestati na
mále. Přemýšlím o našem stavu. Bažím po
slávě. Kochám se v tvé lásce. Mk. — Ko-
nečně vyjadřuje se předmět infinitivem, vz
nahoře. Kdo nezná mlčeti, nezná i mluviti.
Sotva jsem uhýbati stačil. Brt. Vz o před-
mětu také Brt. S. §. 28. a o předmětném
infinitivu I. 577. b. a Brt. S. §. 404. — Vz
Doplňování.

Předmětelný, předmětný, objektiv. Ma-
rek.

Předmětenstvo, a, n., obsah všech před-
mětů vůbec, die objektive Welt, alles Objek-
tive. Otočen jest (člověk) všestranným pů-
sobením p-stva. Pal. III. a. 85.

Předmětnice, e, f. P. v dalekohledu
a v drobnohledu, das Objektiv. Vz Daleko
hled v S. N., KP. II. 169., 179., IV. 520.

Předmětniti, il, ěn, ění, předmětňovati.
předmětným činiti, objektiviren. Šm.

Předmětnosť, i, f., die. Objektivität. Pal
Mus. I. b. 108.

Předmětňování, n. = ona činnosť du-
ševní, skrze niž duše pocitům smyslovým
dává místo v předmětech kromě těla, das
Objektiviren. Blř.

Předmětný, k předmětu se vztahující.
objektiv, sachlich. Jestli důvod všeobecně
platný, sluje předmětný. Mark. P. slovesa,
vz Časoslovo.

Předmětový, objektiv, Fach-. Nej-
zadnější sklo k předmětu patřící (v daleko-
hledu) slove předmětové, ostatní všecky
slují oční. Sedl. P. sloh, báseň, čočka,
Nz., učitel, znalec, úd kommisse, studium
(Fach-), soud, das Kausalgericht. J. tr.
P. věta, vz Věta. P. nebo odborná škola,
die Fachschule. Pal. Radh. III. 215.

Předmilenství, n., zvláštní obliba, die
Vorliebe. Mus. 8. 128.

Předminouti, ul, utí, předběhnouti, vor-
laufen, vorkommen. St. skl. V. 42.

Předminulý čas. Za novější doby ne-
rádo předminulým časem se obchodí, dílem
úmyslně, dílem bez úmyslu. Kdo však
dobré staré knihy — zvláště biblí — po-
zorně čítá, zajisté shledá, že náležité uží-
vání předminulého času nejen vážnosti, ný-
brž i jadrnosti a zřetelnosti mluvě dodává.
Za našich dob ukázal jmenovitě Palacký,
jak časová tato forma slohu i k ozdobě
slouží. Pravda ovšem, že v největším počtu
případů minulý čas sloves jednodobých
a končících dostatečnou náhradou předmi-
nulého času jest, ano že bychom se bez
něho, jak zkušenost' ukazuje, zcela obejíti
mohli. Avšak není dobře pohrdati formou,
která nejen života schopna, nýbrž posud
úplně živa jest. Kdybychom formy za-
mítati měli proto, poněvadž nevyhnutelně
potřebny nejsou, tu by ani tvary opěto-
vací všecky obstáti nemohly. Že však
předminulý čas není formou v skutku tak
zbytečnou, jak by se zdálo, vidno i na
těchto příkladech: „Štípil pak byl Hospodin
Bůh ráj rozkoše od počátku: v němž po-
stavil člověka, jehož byl učinil." I. Mojž.
2. 8. (Jest na bíledni, že pouhé štípil se
nevyrovná formě byl štípil.). „Tedy přišel
opět do Káně galilejské, kdežto byl z vody
víno učinil." Jan 4. 46. (Kdyby zde nebylo
času předm., zajisté by se jen z předcháze-
jícího vypravováni vyrozuměti mohlo, že
čin proměnění vody již ukončen byl.) —
I. Předminulý čas (plusquamperfectum) vy-
týká děj, jenž jiný děj minulý předchází.
Předminulý čas rodu činného povstává při-
stoupením formy byl, a, o k tvaru času
minulého činného. Příklady : A protož, když
z mrtvých vstal, rozpomenuli se učedlníci
jeho, že jim to byl pověděl. Jan 2. 22.