1008

Přičesati, česám a češi; přičesnouti, při-
čísnouti, snul a sl, ut, utí; přičísávati, při-
česávati, ab-, aufkämmen; přitrhati, noch
dazu lesen. — co komu: vlasy. Us. — co
k čemu. Přičesej ještě k tomu několik
hrušek (přitrhej). Ros. — Jg.

Příčeska, y, m., žertovně, der Friseur.
Dch.

Příčestí, n., participium, das Mittelwort.
P. náleží k jménům přídavným a tvoří se
od slovesných kmenů. (P. nejsou nic jiného
leč od časoslov odvozená přídavná jmena
a tudy slovanská p. rovně jako přídavná
dvojího jsou způsobu, totiž neurčitá a určitá.
Č. Sr. ml. 271., 345).). P. jest tedy forma
jmenná utvořená z kmene slovesného, jejíž
význam základně souvisí s významem téhož
kmene, ale koncovkou svou vzhledem k způ-
sobu, rodu, číslu, pádu a času se obměňuje;
čili jinak řečeno, p. může býti činné, z vratné
n. trpné, může koncovkou rod označiti a se
skloňovati a děj, který se jím náležitému
logickému podmětu připisuje, může spadati
do minulosti, přítomnosti aneb budoucnosti.
Dle toho měla by sem náležeti i tak zvaná
nomina agentis, jejichž koncovka též podlé
rodu logického podmětu se mění, ale obyčej
jest v mluvnici jen ty jmenné tvary slovesné
za příčestí pokládati, které jsou vlastně
jména přídavná a užívání jich předpokládá
již jistý stupeň stilistické a logické zralosti,
neboť vesměs rozlišiti se dají ve věty, které
tu staženy a v pouhý přívlastek svého lo-
gického podmětu přetvořeny jsou. V jazy-
cích indoeuropských vyvinulo se takovýmto
stahováním pobočných vět veliké množství
participialních forem, které zde v krátkosti
vyčítáme: 1. P. činné, tvořené koncovkou
-ant neb -nt od kmene času přítomného, mi-
nulého a budoucího na př. skr. praes. ad-ant,
lat. edens; řec. qt^o-vr, fut. кѵбо-ѵт, aor.
tyvyo-vT (nom.: уйцыv, і.vбмv, цvуыv).— 2. P.,
činné s významem času minulého tvořené kon-
covkou -vant, skrác.-vät, -vans, us a t. d.
(z kořene va habere, nt, přípony partici-
pia předešlého a s, koncovky nominativu).
V slovanštině tak zvaný přechodník minulý
u kmenův otevřených příponou -vъ (m. vъs
z vans), u kmenů zavřených pouhým ъ (m.
ъs z ans tvořený na př. dаvъ (masc. a neutr.
z davъs m. davans), fem. da-vъšі (m. da-
vъsjá). — 3. P. tvořené koncovkou -ta, mi-
nulé trpné, řec. ylv-róq, lat. inclytus m. in-
clutus; slov. slu-tъ, kle-tъ od klьn, věs-tъ
notus z věd-tъ. — 4. P. tvořené koncovkou
-na jest jako předešlé významem minulé
trpné; v některých jazycích indoeuropských
jen jako jméno přídavné se vyskytuje; řec.
Otn-1'ó-g m. ôefi-vó-я ctěný, TÉK-vo-r zrozené;
lat. ple-nu-s naplněný, mag-nu-s vyrostlý,
veliký; lit. pil-na-s naplněný, plný; goth.
a. slovanština mají vedlé přípony -na také
-ana (dle svých zvukoslovných zákonův
ovšem zvláště přistrojenou) na př. děla-пъ,
ehvalj-епъ. — 5. P. tvořené příponami -ma
n.-mana významu trpného nebo medialního;
koncovky ty připojují se ku kmenům času
minulého, přítomného aneb budoucího: řec.

ťO-Uř-ťO-C, кѵвО-иГѴО-і,-, ).V(1Ú-fiCVO-í ,

Mtfo-š'; lat. alu-mnu-s živený; slovanština má

jen koncovku -ma a tvoří jí příčestí trpné
a med. přítomného času: dado-mъ, dělaje-mъ
atd., z čehož nynějším slovanským jazykům
jen skrovné zbytky zůstaly. (V češt.: vědom,
pitom, lakom, vidom, znám, svědom, vz M.,
Mkl. B. 232., Bž. 175. Tvořilo se jen od
sloves neskonalých přechodných. Vz Mkl.
S. 830.). -- 6. P. činné budoucího času tvo-
řené příponou -tar zachovalo se vlat. ama-
turus. -— 7. Kromě těchto příčestí vyskytují
se ještě mnohá v jednotlivých jazycích indo-
europských ku př. v slov. p. minulé činné
-lъ, -la, -lo z původní přípony jmenné -ra
na př. znаlъ gna-rus. Gb. (Vz více v S. N.
VI. 135.)- V češtině máme posud tato

příčestí: A) Příčestí činné času minu-
lého. Toto jest zvláštností řečí slovanských,
jíž ani litevština nemá. Tvoří pak se pří-
ponou -l (lъ), -la. -lo bez spony k infini-
tivnému kmeni přiraženou : pek-1, nes-1. bi-l.
slu-1 (slouti), mnul, hoře-1, chváli-1, děla-1,
kupova-1. Schl. Cf. S. N. VIII. 668.
Pozn. 1. V jihovýchodních slovanských ře-
čech d a t před tímto -/ vypadává: рlеlъ
m. рlеtlъ, раlъ m. padlъ.. Schl. Pozv. 2.
Po souhláskách v muž. rodě v obecné mluvě
/ se zamlčuje: nes, třás, záb, puk, pek, trh
m.: nesl, třásl, zábl, pukl, pekl, trhl, ale:
nesla, neslo. Gb.. Jir. -- Pozn. 3. Dvousla-
bičná slovesa v -íti a -ýti ukončená mají
v činném příč. času minulého a ve slovech
od něho odvozených krátkou kořenovou samo-
hlásku: píti- pil, šíti- šil, číti-čil, krýti-
- kryl, vyžilý, rozčilený. Mk. V již ('ech.
i mimo to se krátí ku př. hral, ale: stál,
smál, tál atd. U sloves 2. tř. mluví se tam-
též: mjinou (minul), vjinou (vinul), padnou
a pad, sednou a sed, klepnou a klep. Kts.
Na mor. Zlínsku dlouží se samohláska kme-
nová v příčestí minul. čin. v kmenech zavře-
ných : nésl, vézl, védl, pékl. V témž příčestí
dlouží tam všecka slovesa samohlásku před
l v rodě mužském: volál, chodíl, ale: vo-
lala, chodilo. (Brt.). — Pozn. 4. Slovesa 2.
tř., jichž kmen souhláskou jest ukončen,
tvoří přič. času minulého činné i trpné i bez
-nu: zamknouti — zamknul - zamkl, zamk-
nut — zamčen; trhnouti — trhnul — trhl,
trhnut — tržen. Mk. Dle Brs. 19. jest příč.
tvořené dle 1. tř. (sekl a sečen, bodl a bo-
den, dotekl a dotčen) lepší než příč. tvo-
řené dle 2. tř.: seknul a seknut atd —
Pozn. 5. Některá slovesa 3. tř., která mají
infinitiv tré- a víceslabičný, měla v infini-
tivě místo ě samohlásku a, která se v pří-
čestí (hlavně v nářečích) udržela: držal,
leťal, sedal, hrčal, ležal a i v passivu: držán.
slyšán m. držel, letěl, seděl, hrčel, ležel,
držen, slyšen. Vz Hořeti. — Proti češtině
jest a přehlasováno v (infinit. a) partc. pft.
sloves V. tř. vzoru hráti: hříl, příl, smíl
sa, okříl na Moravě. Brt. v Mtc. 1878. 2.
U Chč. má příč. minulé činné i trpné sloves
3. tř. jak u vzoru hořeti tak i držeti velmi
zhusta a za strb. é: ležal 338. a, podržal
166. a, mlčáno 9. a, omrzal 52. a, hořal 153.
a, hořalo 48. b., držali. 14. b. atd. Hlr.-B)
P. trpné času minulého. Toto tvoří se
dvojím způsobem, obyčejně od sloves pře-
chodných, někdy také podmětných a střed-