Předchozí (1013)  Strana:1014  Další (1015) |
|
|||
1014
|
|||
|
|||
Sš. II. 374. (Hý.), — se = snažiti se, pilnosť
vynaložiti, starati se o něco, sich bemühen, sich bestreben, sich befleissen, sich anstrengen, zuthun, aufbieten. Jg. Přičiň se, Bůh ti po- může. Us. Dch. — se čím. Pán Bóh svú milostí sě p-nil. Arch. I. 8. — se oč (s kým). Živě se o něco p. V. P. se o něčí vyhla- zení. Kram. P. se o zjednání listin. J. tr. Přičinili se s ním o království jeho. Br. Chceme se o ty peníze p. Vrat. 174. — Kom. — se jak. Člověk spolu s milostí boží se p. a spolupůsobiti musí. Sš. J. 215. — s inft. V tom od přirození příklad vzíti přičiníme se. Kom. — aby. Br. Příčinka, y, f., vz Příčina, V.
Přičinlivosť, i, f., pilnosť, činnosť, sta-
rání-se oč, die Betriebsamkeit, Thätigkeit. D., Kram. Přičinlivý, pilný, činný, betriebsam,
thiitig. D. P-včmu dvojí život. Pk. P. strana (pohyblivá), eine rührige Partei. J. tr, —- P., podnikavý, unternehmend. Proch. Příčinnosť, i, f., spojení, dle kterého jedna
vvěc druhé jest příčinou, die Causalität, Ur- sächlichkeit. Marek. Zákon příčinnosti. Marek. Postupovati podlé p-sti. Sš. II. 310. Příčinný, mající příčinu, příležitosť (zastr).
Byl příčinnějí = příčinnější, více příčiny, přípravy a potřeby к vojně mající, gerüsteter, mächtiger. Výb. I. 143. — P., ursächlich, causativus, causalis. P. časoslova (vz Časo- slovo), souvislost', spojka, spojení, svazek. Nz. Obdoba a parallelismus vymáhá p-nou hříchu a smrti lidské souvislost' s Adamem. Sš. I. 03. V textu řeckém čte se částice p-ná. Sš. Mt. 87. P. věta. Věty příčinné jsou věty pří- slovečné. Z pravidla v nich bývá indikativ. Uvozují se: 1. spojkou a; věta hlavní bývá obyčejně formy tázací. Kam od tebe půj- deme, pane, a ty slova věčného života máš. Vz A (1. 8. b.). — 2. Spojkou jež, ježto. Bál jsem se tebe, ježto jsi člověk přísný. Vz Ježto. — 3. Spojkou jelikož. Ustanovil jsem nocovati u něho, jelikož mne o to prosil. Vz Jelikož. — 4. Spojkou když. Když jinak nemůž býti, již to musím učiniti. Vz Když. — 5. Spojkou poněvadž. Poněvadž jsi ty pohrdl uměním, pohrdnu i já tebou. Vz Po- něvadž. — 6. Spojkou že (v hlavní větě obyč. proto). Proto lichotí, že tvých peněz chtí. Vz Že. -- Vz více v Brt. S. §. 491. Příčinoslovně, causal. Zájmena toho užívá
p. Sš. I. 31. Příčinoslovný = příčinný, causal. P.
částice. Sš. I. 139. Příčipek, pku,m. = příštipek.Div. z ochot.
Přičísti, čtu, čti, čta (ouc), četl (čtla, čtlo),
čten, ení; přičítati = více čísti, připočítati, zuzählen, zurechnen; připsati, přivlastniti, zuschreiben, zurechnen, zueignen, beilegen, ansinnen, beimessen, imputiren; čtením ošiditi, betrügen. Jg. — abs. Šenkýřky umějí přičítati. Us. — koho kam: mezi své přátely. Br. Ži- dovka jemu dva zlaté lichvy k tomu přičtla. NB. Tč. Cvičení historií k cvičením paměti při- čteno býti může. Kom. P. k svým přátelům. V. P. něco někomu k lehkomyslnosti. Jg. Jeden počet k druhému p. Opt. Zlý úkon sluší tedy tím více k vině přičítati, čím . .. |
MP. 38. — co komu. Chč. 452., J. tr. Mladí
sobě rádi let přičítají a staří ujímají. Mudr. 308. Odpuštění hříchu přičítá se smrti jeho. Sš. I. 57. Přičetl mu několik zlatých. Ros. P. někomu vinu, zásluhu. D., V. P. sobě něco. D. Kdo nevěda zlého se dopustil, sprostnosti na tu chvíli přičti. Kom. To modlám svým přičítali. Br. Něco dobrého, zlého někomu přičítati. V. P. někomu pří- činu něčí smrti. V. činy člověku jen tehdá přičteny býti mohou k zásluze nebo k vině ... MP. 35. — co komu za co. Přičetl to sobě za poctu. Cyr. Přičítati nějaký skutek za zločin. J. tr. P. si pýchu za slušnosť. Chč. 446. — se dle čeho. Podlé toho (pravidla) zlé činy vzdělaného (člověka) k větši vině se přičítati musejí nežli tytéž činy nevzdě- laného. MP. 38. Přičišeti, vz Přičichnouti.
Přičítání, n., die Zurechnung, Imputation.
Sš. I. 51. Přičitatelnosť, f., die Zurechnungsfähig-
keit. Vz S. N. Přičitatelný, příčetný, zurechnungsfähig.
Zlob. Příčiti, 3. os. pl. -čí, přič, příče (íc), il,
en, ení. — čemu = odpírati, entgegen sein, sich stemmen, widerstreiten, widersprechen. Kom. L. 230., Prot. 229. — se komu (kde) = na příč se obraceti, sich quer legen, sich sperren o. stemmen. An genius jazyka ře- ckého takovému skracování se příčí. Sš. L. 1. Příčí se mu to (má k tomu nechuť). Ros. Příčí se mi kosť v hrdle. Us. Avšak veškeren ráz vypravování příběhu toho ta- kovému výkladu buď přirozenému buď polo- vičatému se příčí; Ale tu opět výrok Ště- pánův zdá se p. písmu starého zákona. Sš. Sk. 56., 76. — Alx. 1102. -se s čím. Tento okamžitý pocit nepříčí se (nepotýká se) s tímtohle výrokem Páně. Sš. J. 258. — P., na příč postaviti, durchrichten, schränken. — co: plachty (při honbě). Šp. Příčitka, y, f., přičítání, sčítání čeho na
koho, přimínění (Sš. I. 50.) v theologii — úsudek, jímž někdo za svobodného původce úkonu svého a jeho následků se vyhlašuje a jemu na základě jeho jednání buď zásluha aneb vina se přiříká, die Zurechnung, Impu- tation. MP. 36. P. je dvojí: 1. částečná, vzta- huje-li se úsudek toliko k jednotlivému úkonu; a 2. celková, osnuje-li se úsudek na základě všech činů člověka. Určitá vodivá pravidla p-ky. MP. 36, Také zákon přirozený p-tku stanoví. Sš. I. 64. Příčka, y, f., tenká zeď, jížto se jednotlivé
místnosti ve staveních od sebe oddělují. Vz S. N. Die Zwischenmauer. Čsk. P. železná, dřevěná, hořejní; hlava příčky, der Trag- kopf (v mlynářství). Šp. P. na harfě, das Oberholz. Hd. — P., příhon, vz Příčník. Na Ostrav. Tč. -- P. v horn., die Spreitze; der Schachtbolzen. Bc. Vz Příč. Příčkem = na příč, vz Příč, Kom. P
a na kříž leží. Dl. Přičlánkovati, přičleniti, il, ěn, ění,
angliedern, Dch. — co. Příčle, e,f., der Querschweller an der
Eisenbahn. Šm. |
||
|
|||
Předchozí (1013)  Strana:1014  Další (1015) |