1014

Sš. II. 374. (Hý.), — se = snažiti se, pilnosť
vynaložiti, starati se o něco, sich bemühen,
sich bestreben, sich befleissen, sich anstrengen,
zuthun, aufbieten. Jg. Přičiň se, Bůh ti po-
může. Us. Dch. — se čím. Pán Bóh svú
milostí sě p-nil. Arch. I. 8. — se oč (s kým).
Živě se o něco p. V. P. se o něčí vyhla-
zení. Kram. P. se o zjednání listin. J. tr.
Přičinili se s ním o království jeho. Br.
Chceme se o ty peníze p. Vrat. 174. — Kom.
— se jak. Člověk spolu s milostí boží
se p. a spolupůsobiti musí. Sš. J. 215. —
s inft. V tom od přirození příklad vzíti
přičiníme se. Kom. — aby. Br.

Příčinka, y, f., vz Příčina, V.

Přičinlivosť, i, f., pilnosť, činnosť, sta-
rání-se oč, die Betriebsamkeit, Thätigkeit.
D., Kram.

Přičinlivý, pilný, činný, betriebsam,
thiitig. D. P-včmu dvojí život. Pk. P. strana
(pohyblivá), eine rührige Partei. J. tr, —-
P., podnikavý, unternehmend. Proch.

Příčinnosť, i, f., spojení, dle kterého jedna
vvěc druhé jest příčinou, die Causalität, Ur-
sächlichkeit. Marek. Zákon příčinnosti. Marek.
Postupovati podlé p-sti. Sš. II. 310.

Příčinný, mající příčinu, příležitosť (zastr).
Byl příčinnějí = příčinnější, více příčiny,
přípravy a potřeby к vojně mající, gerüsteter,
mächtiger. Výb. I. 143. — P., ursächlich,
causativus, causalis. P. časoslova (vz Časo-
slovo), souvislost', spojka, spojení, svazek. Nz.
Obdoba a parallelismus vymáhá p-nou hříchu
a smrti lidské souvislost' s Adamem. Sš. I.
03. V textu řeckém čte se částice p-ná. Sš.
Mt. 87. P. věta. Věty příčinné jsou věty pří-
slovečné. Z pravidla v nich bývá indikativ.
Uvozují se: 1. spojkou a; věta hlavní bývá
obyčejně formy tázací. Kam od tebe půj-
deme, pane, a ty slova věčného života máš.
Vz A (1. 8. b.). — 2. Spojkou jež, ježto.
Bál jsem se tebe, ježto jsi člověk přísný.
Vz Ježto. — 3. Spojkou jelikož. Ustanovil
jsem nocovati u něho, jelikož mne o to prosil.
Vz Jelikož. — 4. Spojkou když. Když jinak
nemůž býti, již to musím učiniti. Vz Když.
— 5. Spojkou poněvadž. Poněvadž jsi ty
pohrdl uměním, pohrdnu i já tebou. Vz Po-
něvadž. — 6. Spojkou že (v hlavní větě
obyč. proto). Proto lichotí, že tvých peněz
chtí. Vz Že. -- Vz více v Brt. S. §. 491.

Příčinoslovně, causal. Zájmena toho užívá
p. Sš. I. 31.

Příčinoslovný = příčinný, causal. P.
částice. Sš. I. 139.

Příčipek, pku,m. = příštipek.Div. z ochot.

Přičísti, čtu, čti, čta (ouc), četl (čtla, čtlo),
čten, ení; přičítati = více čísti, připočítati,
zuzählen, zurechnen; připsati, přivlastniti,
zuschreiben, zurechnen, zueignen, beilegen,
ansinnen, beimessen, imputiren; čtením ošiditi,
betrügen. Jg. — abs. Šenkýřky umějí přičítati.
Us. — koho kam: mezi své přátely. Br. Ži-
dovka jemu dva zlaté lichvy k tomu přičtla.
NB. Tč. Cvičení historií k cvičením paměti při-
čteno býti může. Kom. P. k svým přátelům.
V. P. něco někomu k lehkomyslnosti. Jg.
Jeden počet k druhému p. Opt. Zlý úkon
sluší tedy tím více k vině přičítati, čím . ..

MP. 38. — co komu. Chč. 452., J. tr. Mladí
sobě rádi let přičítají a staří ujímají. Mudr.
308. Odpuštění hříchu přičítá se smrti jeho.
Sš. I. 57. Přičetl mu několik zlatých. Ros.
P. někomu vinu, zásluhu. D., V. P. sobě
něco. D. Kdo nevěda zlého se dopustil,
sprostnosti na tu chvíli přičti. Kom. To
modlám svým přičítali. Br. Něco dobrého,
zlého někomu přičítati. V. P. někomu pří-
činu něčí smrti. V. činy člověku jen tehdá
přičteny býti mohou k zásluze nebo k vině ...
MP. 35. — co komu za co. Přičetl to sobě
za poctu. Cyr. Přičítati nějaký skutek za
zločin. J. tr. P. si pýchu za slušnosť. Chč.
446. — se dle čeho. Podlé toho (pravidla)
zlé činy vzdělaného (člověka) k větši vině
se přičítati musejí nežli tytéž činy nevzdě-
laného. MP. 38.

Přičišeti, vz Přičichnouti.

Přičítání, n., die Zurechnung, Imputation.
Sš. I. 51.

Přičitatelnosť, f., die Zurechnungsfähig-
keit. Vz S. N.

Přičitatelný, příčetný, zurechnungsfähig.
Zlob.

Příčiti, 3. os. pl. -čí, přič, příče (íc), il,
en, ení. — čemu = odpírati, entgegen sein,
sich stemmen, widerstreiten, widersprechen.
Kom. L. 230., Prot. 229. — se komu (kde)
= na příč se obraceti, sich quer legen, sich
sperren o. stemmen. An genius jazyka ře-
ckého takovému skracování se příčí. Sš.
L. 1. Příčí se mu to (má k tomu nechuť).
Ros. Příčí se mi kosť v hrdle. Us. Avšak
veškeren ráz vypravování příběhu toho ta-
kovému výkladu buď přirozenému buď polo-
vičatému se příčí; Ale tu opět výrok Ště-
pánův zdá se p. písmu starého zákona. Sš.
Sk. 56., 76. — Alx. 1102. -se s čím. Tento
okamžitý pocit nepříčí se (nepotýká se)
s tímtohle výrokem Páně. Sš. J. 258. — P.,
na příč postaviti, durchrichten, schränken.
— co: plachty (při honbě). Šp.

Příčitka, y, f., přičítání, sčítání čeho na
koho, přimínění (Sš. I. 50.) v theologii —
úsudek, jímž někdo za svobodného původce
úkonu svého a jeho následků se vyhlašuje
a jemu na základě jeho jednání buď zásluha
aneb vina se přiříká, die Zurechnung, Impu-
tation. MP. 36. P. je dvojí: 1. částečná, vzta-
huje-li se úsudek toliko k jednotlivému úkonu;
a 2. celková, osnuje-li se úsudek na základě
všech činů člověka. Určitá vodivá pravidla
p-ky. MP. 36, Také zákon přirozený p-tku
stanoví. Sš. I. 64.

Příčka, y, f., tenká zeď, jížto se jednotlivé
místnosti ve staveních od sebe oddělují. Vz
S. N. Die Zwischenmauer. Čsk. P. železná,
dřevěná, hořejní; hlava příčky, der Trag-
kopf (v mlynářství). Šp. P. na harfě, das
Oberholz. Hd. — P., příhon, vz Příčník. Na
Ostrav. Tč. -- P. v horn., die Spreitze; der
Schachtbolzen. Bc. Vz Příč.

Příčkem = na příč, vz Příč, Kom. P
a na kříž leží. Dl.

Přičlánkovati, přičleniti, il, ěn, ění,
angliedern, Dch. — co.

Příčle, e,f., der Querschweller an der
Eisenbahn. Šm.