Předchozí (1015)  Strana:1016  Další (1017) |
|
|||
1016
|
|||
|
|||
co, čeho nač. P. jedno na 10 jablek, Jg.,
vody na kolo. Vys. Přidaj, Hospodine, dnuov králových na dni jeho. Výb. I. 505. — — co, se čeho k čemu. 45 k 60 = 105.
Us. Vůli svou k čemu p. Troj. P. dělníka k dělníkům. Vys. Bláta k louži přidává (zlo zvětšuje). Prov. P. oheň k slámě Us. K něčí straně se p. Dch. Očividně se ne- mění smysl, k té-li čili k oné-li se vazbě při- dáme. Sš. J. 23. Přidal jsem se k trhu jejich = přišel jsem, bin dazu gekommen. NB. Tč. Vz konec článku.— co, čeho komu. P. ubitému ran, Br., někomu slávy, Br., času, V., sobě noci, Zlob., srdce, mysli, V., mlýnu vody, Vys., někomu starosti, Šm. — J. tr. — co o čem. Přidává tu o poselství svém.
Sš. J. 89. Přidává tuto Petr, čeho tam není, o ovlaze a ochladu; O času, kdy se to stalo, nic nepřidává sv. Lukáš. Sš. Sk. 37., 35. (Hý.). — co komu čím. Kdo pak z vás pečováním může přidati vzrostu svému loket jeden? Sš. L. 124. Ale takovýmto počínáním přidali fariseové srdnatosti člověku prozřel- covi. Sš. J. 165. — co v čem (kdy) : v koupi, V., ve hře. Šm. K soudu některé osoby v počtu dostatečném p. J. tr. — komu čeho kam: do vína vody, Har., oleje do lampy, Us., mlýnu do kamene (více obilí do kamene pouštěti). Vys. Kalmus mezi léky p. Byl. — koho komu za co: za soudce, Háj., za strážného. Vrat. 63. — komu na čem: na mzdě; tato vazba' nemá žádného dokladu, lépe: p. mzdy, nadlepšiti, přilepšiti mzdy. Jv. — co odkud proč. Že Lukáš z vlastního k docílení většino důrazu příběh ten skutečný ač později stalý přidal. Sš. Sk. 64. — se. Přidá se to = přihodí se to, es ereignet sich. Slov. Co se tam při- dalo (= přihodilo)? Na Ostrav. Tč. To se často (mi) přidává. Us. Přídatkový, přívlastkový, Attribut-. Vz
Věta přívlastková. Přidatný=přísadný, hinzufügbar, hinzu-
gethan, hinzugefügt, Hinzugesetzt. P. kolečko, Techn, plocha, Presl, nervy (vycházející z míchové částky mozkovice). Ssav. Přidav, u, m., přidávení, das Beidrücken
z. B. des Siegels. Kázal jsem tento list tisku svého p-vem utvrditi. Er. Reg. 145. Cf. Při- dáviti. Přidavač, e, m., zednický, der Zugeber.
V hutnictví p. — kdo rudu do kychty sype, der Auftrager, Auflaufer. Šp. Přidavatel, e, m., der Zugeber. Jg.
Přidavatelka, y, přidavatelkyně, ě, f.,
die Zugeberin. Jg. Přidávati, vz Přidati.
Přídavek, vku, m. = přidánek. P., strs.
рrіdёvъкъ, koř. dé, příp. -ъkъ. Mkl. B. 255. Die Zugabe, Zuthat, Zubusse, der Zusatz; die Zulage. P., přívěšek, přímětek, přídarek. P. na maso, der Fleischbeitrag, na jízdní výstroj, zur Anschaffung des Reitzeuges, na peníz, die Medaillenzulage, osobní, die Per- sonalzulage, pro stáří, die Alterszulage. Čsk. P. každých 5 let, die Quinquennalzulage (kvin- kvennalka). Dch. P. stálý, stavební, p. stavi- telským úředníkům. J. tr. P. v koupi (pří- važek); p. nad váhu, nad věno (dání man- |
želské); ku knize, (der Anhang). V. P. závaží,
aby rovná byla váha. V. Chce míti p. (při- dáno). P-vkem nám čtvrtku plátna přiměřila. D. P-vkem něco dostati, někomu dáti. Sych. Přidáviti (zastr.), il, en, ení; pndavovati
= přitlačiti, přitisknouti, zu-, bei-, auf- drücken. Výb. I. 1060, 2. — co: pečeť. V. - co k čemu (čím): Pečeť k listu p. Ros. Tělo železnými vidlami k lése přidavujíc pekli. Leg. Přídavka, y, f., dar, který posýlají na
svatbu pozvaní hosté napřed ku svatební hostině. Na Želivsku. Sř. Přídavkovati, přídavky připojovati, Zu-
sätze machen. Mus. 1. Přídavný. P. jméno, adjectivum, das
Beiwort. Př. jméno znamená jakosť n. vztah, který se ne o sobě myslí, nébrž jako na věcech samostatných ulnulý ku př.: zelený, dobrý. Zk. v S. N. I. 34. P. jména dělíme dle vý- znamu, tvaru a původu. 1. Dle významu jsou jména p-ná a) jakostná, označujeme-li jimi vlastnosti osob n. věcí, které jim pří- slušejí dle jejich přirozenosti, povahy, pů- sobení, podoby, chuti, barvy atd., jako: horký, teplý, studený, dobrý, zlý, rychlý, sladký, černý, klasovitý a p. Tvoříme pak je od kmenů slovesných n. od kmenů pod- statných jmen odtažitých. — b) Přisvojovací, jimiž vytýkáme, čí co jest n. od koho co po- chází. Vz Otcův, Přisvojovací. — c) Vztažná (dle jiných také odejmenná n. poměrná), jimiž vytýkáme poměry místa, času, původu aneb vypovidáme, nač co jest: lesní, zadní, jarní, dnešní, dubový, hadí, liščí, koňský, božský, vaječný, měsíčný; šicí, psací atd. Tvoříme je od jmen srostitých n. od infini- tivů. — 2. Dle tvaru jsou přídavná jména a) neurčitá, vz doleji; — b) určitá, vyzvu- kují-li ve všech rodech sing. ve dlouhou samohlásku a) -ý, -á, -é (trojího zakon- čení), ß) í (jednoho zakončení). Vz doleji. — 3. Dle původu: a) domácí a cizí: hodný, milý; falešný; b) prvotná a odvozená: suchý, mdlý; lidský, božský; c) jednoduchá a slo- žená: dobrý, zlý; lhostejný, jarobujný, kra- lupsko-turnovská (dráha) atd Vz doleji. Bž. 123. —125. — Přídavné jméno určitě zakon- čené v -ý, -á, -é, a -í ve slovanštině nic ji- ného není nežli neurčité jméno přídavné se zájmenem ji, ja, je v jedno srostlé. Přídavná pak jména mající složené skloňování tímto člen nahrazují a proto určitými slovou (tedy nikoli proto, že v určité koncovky -ý, -á, é n. -í se končí, nvbrž že zájmeny jsou určena). Mkl. Cf. Ht. Ml. 210.: Určitými slovou a dlouhými koncovkami vynikají proto, že povstala spojením a stažením dvou živlů, z neurčitého přídavného jména a z uka- zovacího zájmena ji, ja, je, které zde určitý člen jiných jazyků zastupuje. Cf. Mtc. 1870. 40. V prvotní době obě částky samostatně se skloňovaly. Úplný genetický vzorek tako- vého skloňování sestavil P. Šafařík. V tomto vzorku první místo drží jméno přídavné ne- určité, skloňované jako podstatné téhož za- končení; druhé zájmeno ji, ja, je v tom způsobu, jak o sobě se skloňuje, třetí pak určité přídavné stažením obou povstalé. Vz Mus. 1847. str. 138. |
||
|
|||
Předchozí (1015)  Strana:1016  Další (1017) |