1016

co, čeho nač. P. jedno na 10 jablek, Jg.,
vody na kolo. Vys. Přidaj, Hospodine,
dnuov králových na dni jeho. Výb. I. 505. —

— co, se čeho k čemu. 45 k 60 = 105.
Us. Vůli svou k čemu p. Troj. P. dělníka
k dělníkům. Vys. Bláta k louži přidává
(zlo zvětšuje). Prov. P. oheň k slámě Us.
K něčí straně se p. Dch. Očividně se ne-
mění smysl, k té-li čili k oné-li se vazbě při-
dáme. Sš. J. 23. Přidal jsem se k trhu jejich
= přišel jsem, bin dazu gekommen. NB. Tč.
Vz konec článku.— co, čeho komu. P.
ubitému ran, Br., někomu slávy, Br., času,
V., sobě noci, Zlob., srdce, mysli, V., mlýnu
vody, Vys., někomu starosti, Šm. — J. tr.

— co o čem. Přidává tu o poselství svém.
Sš. J. 89. Přidává tuto Petr, čeho tam není,
o ovlaze a ochladu; O času, kdy se to stalo,
nic nepřidává sv. Lukáš. Sš. Sk. 37., 35.
(Hý.). — co komu čím. Kdo pak z vás
pečováním může přidati vzrostu svému loket
jeden? Sš. L. 124. Ale takovýmto počínáním
přidali fariseové srdnatosti člověku prozřel-
covi. Sš. J. 165. — co v čem (kdy) :
v koupi, V., ve hře. Šm. K soudu některé
osoby v počtu dostatečném p. J. tr. — komu
čeho kam: do vína vody, Har., oleje do
lampy, Us., mlýnu do kamene (více obilí do
kamene pouštěti). Vys. Kalmus mezi léky
p. Byl. — koho komu za co: za soudce,
Háj., za strážného. Vrat. 63. — komu na
čem: na mzdě; tato vazba' nemá žádného
dokladu, lépe: p. mzdy, nadlepšiti, přilepšiti
mzdy. Jv. — co odkud proč. Že Lukáš
z vlastního k docílení většino důrazu příběh
ten skutečný ač později stalý přidal. Sš.
Sk. 64. — se. Přidá se to = přihodí se
to, es ereignet sich. Slov. Co se tam při-
dalo (= přihodilo)? Na Ostrav. Tč. To se
často (mi) přidává. Us.

Přídatkový, přívlastkový, Attribut-. Vz
Věta přívlastková.

Přidatný=přísadný, hinzufügbar, hinzu-
gethan, hinzugefügt, Hinzugesetzt. P. kolečko,
Techn, plocha, Presl, nervy (vycházející
z míchové částky mozkovice). Ssav.

Přidav, u, m., přidávení, das Beidrücken
z. B. des Siegels. Kázal jsem tento list tisku
svého p-vem utvrditi. Er. Reg. 145. Cf. Při-
dáviti.

Přidavač, e, m., zednický, der Zugeber.
V hutnictví p. — kdo rudu do kychty sype,
der Auftrager, Auflaufer. Šp.

Přidavatel, e, m., der Zugeber. Jg.

Přidavatelka, y, přidavatelkyně, ě, f.,
die Zugeberin. Jg.

Přidávati, vz Přidati.

Přídavek, vku, m. = přidánek. P., strs.
рrіdёvъкъ, koř. dé, příp. -ъkъ. Mkl. B. 255.
Die Zugabe, Zuthat, Zubusse, der Zusatz;
die Zulage. P., přívěšek, přímětek, přídarek.
P. na maso, der Fleischbeitrag, na jízdní
výstroj, zur Anschaffung des Reitzeuges, na
peníz, die Medaillenzulage, osobní, die Per-
sonalzulage, pro stáří, die Alterszulage. Čsk.
P. každých 5 let, die Quinquennalzulage (kvin-
kvennalka). Dch. P. stálý, stavební, p. stavi-
telským úředníkům. J. tr. P. v koupi (pří-
važek); p. nad váhu, nad věno (dání man-

želské); ku knize, (der Anhang). V. P. závaží,
aby rovná byla váha. V. Chce míti p. (při-
dáno). P-vkem nám čtvrtku plátna přiměřila.
D. P-vkem něco dostati, někomu dáti. Sych.

Přidáviti (zastr.), il, en, ení; pndavovati
= přitlačiti, přitisknouti, zu-, bei-, auf-
drücken. Výb. I. 1060, 2. — co: pečeť. V.
- co k čemu (čím): Pečeť k listu p. Ros.
Tělo železnými vidlami k lése přidavujíc
pekli. Leg.

Přídavka, y, f., dar, který posýlají na
svatbu pozvaní hosté napřed ku svatební
hostině. Na Želivsku. Sř.

Přídavkovati, přídavky připojovati, Zu-
sätze machen. Mus.

1. Přídavný. P. jméno, adjectivum, das
Beiwort. Př. jméno znamená jakosť n. vztah,
který se ne o sobě myslí, nébrž jako na věcech
samostatných ulnulý ku př.: zelený, dobrý.
Zk. v S. N. I. 34. P. jména dělíme dle vý-
znamu, tvaru a původu. 1. Dle významu
jsou jména p-ná a) jakostná, označujeme-li
jimi vlastnosti osob n. věcí, které jim pří-
slušejí dle jejich přirozenosti, povahy, pů-
sobení, podoby, chuti, barvy atd., jako:
horký, teplý, studený, dobrý, zlý, rychlý,
sladký, černý, klasovitý a p. Tvoříme pak
je od kmenů slovesných n. od kmenů pod-
statných jmen odtažitých. — b) Přisvojovací,
jimiž vytýkáme, čí co jest n. od koho co po-
chází. Vz Otcův, Přisvojovací. — c) Vztažná
(dle jiných také odejmenná n. poměrná),
jimiž vytýkáme poměry místa, času, původu
aneb vypovidáme, nač co jest: lesní, zadní,
jarní, dnešní, dubový, hadí, liščí, koňský,
božský, vaječný, měsíčný; šicí, psací atd.
Tvoříme je od jmen srostitých n. od infini-
tivů. — 2. Dle tvaru jsou přídavná jména
a) neurčitá, vz doleji; — b) určitá, vyzvu-
kují-li ve všech rodech sing. ve dlouhou
samohlásku a) -ý, -á, -é (trojího zakon-
čení), ß) í (jednoho zakončení). Vz doleji.
— 3. Dle původu: a) domácí a cizí: hodný,
milý; falešný; b) prvotná a odvozená: suchý,
mdlý; lidský, božský; c) jednoduchá a slo-
žená: dobrý, zlý; lhostejný, jarobujný, kra-
lupsko-turnovská (dráha) atd Vz doleji. Bž.
123. —125. — Přídavné jméno určitě zakon-
čené v -ý, -á, -é, a -í ve slovanštině nic ji-
ného není nežli neurčité jméno přídavné se
zájmenem ji, ja, je v jedno srostlé. Přídavná
pak jména mající složené skloňování tímto
člen nahrazují a proto určitými slovou (tedy
nikoli proto, že v určité koncovky -ý, -á,
é n. -í se končí, nvbrž že zájmeny jsou
určena). Mkl. Cf. Ht. Ml. 210.: Určitými
slovou a dlouhými koncovkami vynikají
proto, že povstala spojením a stažením dvou
živlů, z neurčitého přídavného jména a z uka-
zovacího zájmena ji, ja, je, které zde určitý
člen jiných jazyků zastupuje. Cf. Mtc. 1870.
40. V prvotní době obě částky samostatně
se skloňovaly. Úplný genetický vzorek tako-
vého skloňování sestavil P. Šafařík. V tomto
vzorku první místo drží jméno přídavné ne-
určité, skloňované jako podstatné téhož za-
končení; druhé zájmeno ji, ja, je v tom
způsobu, jak o sobě se skloňuje, třetí pak
určité přídavné stažením obou povstalé. Vz
Mus. 1847. str. 138.