1020

daru a p.: cestné, mělně, měříčné, mostné,
skalné, vázané, vítané, tržné, útratné atd.
Vz více v Zk. Skl. str. 316.-32(3; Zk. Ml.
П. str. 40.- 41. a v článku Nový a cf. Brt.
S. §. 344. — O rodě ženském užívá so substan-
tívně tvarů vedených od příčestí trpného.
To je podívaná! Jaká je to přivítaná? To
je pěkná nadělená. Přijde na posezenou.
Sel na zkušenou. Byl na čekané. Dostal za
vyučenou. Odešli s nepořízenou. S mlčenou
nejdále dojdeš. Vz více v Brt. S. §. 344. b.

— Pozn. 3. Adjektiv substantivních nelze
jinými adjektivy zevrubněji určiti. Nikoli:
veliký učený. Nýbrž tu se spojuje a jmény
člověk, muž, načež adjektivum se určuje pří-
slovcem. Muž velmi učený, muž velice moudrý
a veliký mudřec, ale nikoli: veliký moudrý.
Ale přece se 1. s jiným adjektivem spojuje,
označuje-li se oním celá třída (rod) osob,
tímto třídy (rodu) zvláštní druh. Nemluvíme
o nepoctivém, nýbrž o lstivém nepoctivém
(nepoctivci); 2. spojuje se vazbou attribu-
tivnou s adjektivným pojmem početným.-
mnozí učení, někteří moudří. Kos. Vz Shoda.

— Kam se jméno přídavné klade? Pří-
davné jméno stává pravidelně před jménem
podstatným a jen dostatečná příčina je na
zad postrčiti může. Jedna z nich jest zvláštní
důraz, který na přídavné jméno padá: Člo-
věku starému darův i přirozených i nabytých
ubývá. S. a Z. — Jména přídavného uží-
váme častěji než v jiných příbuzných řečech,
kde místo něho kladou substantivum do ge-
nitivu n. do jiného pádu s předložkou aneb
bez ní. Genitivu jiných řečí odpovídá naše
adj., tvořené příponami -ův, -ový, -in (-ina,
ino), -ský, -ný. Vz tyto přípony. Avšak
klademe někdy hlavně v písemné řeči ge-
nitiv i místo adjektiv přisvojovacich. Dcera
Herodiady (m.: Herodiadina). Br. (Mkl. S.
7.—16.). — O stupních jmen přídavných
vz Komparativ, Superlativ. — Co do psaní
počátečního písmene jmen přídavných
jeví se veliký zmatek. Jedni píší český, druzí

Český, litoměřický a Litoměřický atd. Brs.
147. navrhuje, abychom je psali malými pís-
meny: český, litoměřický. Jinak prý ovšem
se věc má, je-li adjektivum takové částí
názvu geografického na př.: Byl jsem v Kaš-
perských horách, v Německém Brodě, v Čes-
kém Dubu; také: četl jsem Moravskou Or-
lici atd. Také přídavná jména vedená od
vlastních jmen velikými literami psána buď-
tež, poněvadž genitiv těchto jmen zastupuji:
Krokův, Libušin atd. (Brs. 147.). — Vz Pří-
čestí.

2. Přídavný, Neben-, Hills-. P. linie, nota.
Hd.

Přidědění či odědění = panování, v strč.
soudnictví přiřknutí úplného práva dědic-
kého n. vlastnického k dědině odporníkově.
S. N. Dle Gl. 170. v Čechách = čtvrté pa-
nování, vz Panování, Tov. k. 122., Kn. drn.
68. P. úředničí. Půh. II. 322.

Přiděditi, il, ěn, ění = někomu něco při-
vlastniti, dědicem učiniti, zueignen, einver-
leiben. — co komu. Abych těm, kteříž mne
milují, přidědila zboží věcné. Br. Nás k tomu
připrosili, abychom, panu Vankovi přidědili
a odhádali 8 hř. platu. Půh. II. 125. To jemu

plným úřadem přisúzeno, přihádáno i při-
děděno a zvedeno. Půh. Jemu bude odhá-
dáno a přiděděno úředníky. Půh. I. 200.
i Přiděděno a přihádáno jest Hanuši. Půh. 1.
219. Zvedl se na mé zboží v Bořutíně i p-dil
sobě v té úmluvě. Půh. II. 620. Kdo po
kráse jenom bledí, statku sobě nepřidědí.
Slez. Tč. — co k čemu. To přidědíno k zemi
má býti. Boč. exc. (1540.). — Vz Přidědění.
Přídech, u, m., der Hauchlaut. Přídechy
jsou hlásky jednotlivé, ježto se vnitř nebo
vně na kořeny a odvozené jich tvary nasa-
zují zcela maně a bez úmysla, jediné jistým,
ať dím, pudem fonetickým. Úkol jejich zá-
leží předně v tom, aby znění slov zjinačily
a hlavně zlahodily ku př. oves a voves
různí se od sebe jenom zněním, nikoli vý-
znamem. Nicméně i přídechy slouží i k mě-
nění významu, ale zcela jinač než přípony
(vz Přípona). Kdežto kořen s příponou ji-
ného hned významu nabývá, tož tvar pří-
dechem zjinačený k značení nového pojmu
nebývá obrácen než návykem dlouhým, když
potřeba k tomu nutí, aby se rozličné ob-
měny jistého pojmu i rozdílním zněním
slova od sebe různily. Tak ku př. oheň a
výheň zajisté prvotně totéž znamenaly; te-
prve když bylo třeba oheň vůbec rozezná-
vati od ohně v kovárnách, užito, pro tento
druhý přídešného tvaru výheň. Účinky pří-
dechů jsou tedy zvukoplodné a vkládání
jich zcela maně a kromě vůle lidské se děje.
Působení přídechů nejzřetelněji se jeví ve
slovech složených, kdež přídech rozdílné
součástky asi tak spojuje, jako malta ka-
meny ve zdi. Kořen ži s příponou infinitivu
spojen jest přídechem v: ži-v-iti. Taktéž:
há-j-iti, tr-h-ati, škád-1-iti, ži-v-ot atd. Nej-
důležitější přídechy, ježto od počátku doby
historické v jazyku slovanském a v češtině
zvláště působí, jsou: u (v), h (g), l, j. Mimo
to však není hlásky, která by aspoň v jistých
případech nestávala se přídechem. Přídechy
j a v vynikají tím, že působí v znění sou-
hlásky po nich následující, řidčeji v před-
cházející; h jen v hanáčtině náslovné u pro-
měňuje v o: hočiť m.: učiti. Při jiných
přídeších toho ještě méně. Vz jednotlivá
tato písmena (U, V, H, L, J), tam o tom
více. Vz Přisouvání, Vsouvání, Předsouvání.

— Pozn. 1. Jakkoli přídechové maně a bez
vůle a vědomí lidského vznikají a se na-
sazují, nic méně pozorovati jisté při nich
pravidlo přitažlivosti, ku př. d nasazuje se
před l a n, s před tř atd. Vz Předsouvání.

— Pozn. 2. Přídechové povahy jsou také
první i druhé části ve slovech zdvojením
kořene povstalých: hla-hol (hla-s), plá-pol

(plá-ti), ře-řáb, ře-řicha, bu-bák, krá-ko-rám
atd. Jir. P. klásti, dáti, p-chem opatřiti. Nz.

— P. v hudbě, der Ton. P. chrtánový, der
Gurgel- o. Kehlton, patrový, der Gaumenton,
nosový, der Nasenton. Hd.

Přidechnouti, vz Přidchnouti.

Přídechový. P. hlásky, die Hauchlaute.
Jg. P. známka, znamení. Šm. Vz Přídešník.

Přídek, dka, m., přádelník, der Spinner.
Ve Slez. D.

Přidělání, n., přičinění, die Anmachung.
Vz Přidělati.