1085

V instrumentale: a) místa: horem, dolem,
stranou, kolem, místy. — ß) Času: časem,
časy, zatím, brzkem. — y) Způsobu a míry :
kvapem, honem, pěšky, mlčky, podtají, stěž-
kem, stěžky, stěží atd. — 4) Jiná p. za-
temnila původ svůj stažením a skomolením
prvotné formy: zevnitř m. vze vnitř (ze vna
na vnitř), zejtra m. za jitra. Vz více v Zk.
I. 161.—164. Vz také Kz. str. 133.—136.,
Bž. 214.—217., Mkl. S. 157.-166. a Kt. str.
91. a násl. — Strany stupňování příslovcí
vzZk. 1.164.-166., Kz. 136.—137., Bž 133.,
Komparativ, Superlativ. — Pozn. Stupně
příslovek, jsou-li dvouslabičné, pozbývají
v obecné mluvě záslovného e: míň, líp, hůř,
dál, blíž m.: méně, lépe, hůře, dále, blíže;
víceslabičným se místo záslovného i přidává
c: moudřeji — moudřeje. — P. složená, vz
Slovo. — Znamená pak se příslovci 1.
místo a směry jeho. Jest-li zde kdo? Odjeli
odsud. Přišli odjinud. Sedl si naproti. — 2.
Čas a jeho strany. A tehdy mluvil k němu
toto. Oči mé vždy k němu patří. Rodiče
jsou živi až posavad. — Pozn. Příslovce
místa a času z pravidla jenom s tvary časo-
slovnými, zřídka s jmény podstatnými se
spojují; ale příslovci způsobu netoliko časo-
slovo, nýbrž i jméno podst. a přídavné neb
jiné příslovce místněji se určuje. Vždyjsem
tě z toho káral. Kudy si chodil. Člověk za-
jisté moudrý. Zcela dobře jsi mluvil. Kos. —
3) Jakost, stupeň, míra, množství. Takto
pravil. Železo zakalené několikrát ocel slove.
Modly docela vymizejí. Šel napřed asi půl
honu před nimi. — Pozn. Místo příslovcí
jakosti a kolikosti jazyků cizích, zejména
německého, má čeština ráda přívlastky. Jsem
celý tvůj. Prvá vstala kněžna. Všechen se
hrůzou třesu. — 4. P. jsou moci zjištující,
zaostřující, omezující, vylučující a přecháze-
jí tím zhusta v spojky. Vz Zajisté, Toliko,
Ba, Však, Anobrž, Ovšem, Třeba, Jinak,
Nýbrž, Až atd. — Příslovci omezují se

a) časoslova: Pomalu vyháněl je od sebe. —

b) Adjektiva. Jsem toho málo povědom. —

c) Zájmena. To málo kdo čítá. — d) Pří-
slovce. Ten kosatec velmi zřídka přináší
květ. — e) Substantivum, ku kterémuž když
se přičiní a) příslovce místa a času, činí se
to způsobem přívlastků souřadných. Obeslal
král na sněm knížata syny někdy krále Ji-
říka. Slýchal jsem, že jest syn Jiříka Vacka
odsud měšťana. Kašpar Šlik byl tří pořád
císařů kancléř. Brt. S. §. 11. — ß) Přičiní-li
se p. neurčitého množství a čísla, pojí se
v nominativu a akkusativu s genitivem jména
svého, v ostatních pádech přičiní se způsobem
jmen přídavných. Mrtvých všude hojně le-
želo. S více lidmi jsem obcoval nežli vy
všichni. Byl drahně let u vězení. — Pozn.
1. Když se p. opětuje, tehdy se tím pojem
sesiluje. Blíže blíž poplenili vše vlasti. Již
již Tataré se v náspy hnali. Zk., vz více
tamtéž II. str. 82.-88. — Pozn. 2. Někdy
se p-cí špatně užívá m. přechodníků a jiných
obratů. Žena polekaně ucouvla m.: polekána
jsouc, leknutím, z leknutí, ulekši se. Ne-
pozorovaně odešel m.: pozorován nejsa, bez
povšimnutí atd. Brs. 150. — Cf. S. N. Vz
Příslovečný.

Příslovečně, adverbiell. Bž. 144.

Příslovečný, adverbiell. Určením p-čným
omezujeme výrok dle místa, času, způsobu
a příčiny. 1. P-čné určení místa na otázky:
kde? kam? odkud? kudy? a) Kde? Všude
dobře, doma nejlépe. Šťastný na koni a ne-
šťastný pod koněm. Nepřátelé okolo Hradce
plenili. — b) Kam? Kázal všem v les ve-
jíti. Rytíř bral se k hradu. Šli mezi lid. —
c) Odkud? Ze skály vyprýštila se voda.
Červivá jablka se stromu letí. — d) Kudy ?
Poutníci svou cestou šli. Lesem šel a stromů
neviděl. Král mimo Žitavu jel. — 2. Příslo-
večné určení času na otázky: kdy? jak
dlouho? dokud? od které doby? a) Kdy?
Měsíc osvěcuje svět nočního času. Sedláci
každý den tu bývají s obilím. S východem
slunce hnuli jsme se z přístavu. Okolo de-
sáté hodiny jsme vyjeli. — b) Jak dlouho ?
Postál malou chvíli tiše. To se několik let
dálo. Ptáček přes celou noc zpíval. — c)
Dokud ? Seděli do noci. Toho jest neukázal
po dnešní den. — 3. P-čným určením způ-
sobu označujeme a) jakost děje na otázku
jak ? kterak ? b) kolikost na otázku kolik ?
kolikrát? zač? po čem? c) vztažnosi k ně-
čemu. — a) Jakost děje. Draho nekupuj a
darmo nebeř. Nikdo bez práce nejí koláče. —
b) Kolikosť. Chlouby s pytel a lži se dva,
O živý svět bych to neučinil. Roh divokých
oslů toliko pídi zdýlí jest. — c) Vztažnosi.
Žižka byl slep na obě oči. Vím, že jsi po
letech mlád. Kvapný v řeči, kvapný ve všem.
— 4. O p-čném určení příčiny. Příčinu ne-
boli to, čím nějaký účin podmíněn jest, ro-
zeznáváme trojí: skutečnou, možnou a při-
puštěnou. I. Příčinou skutečnou označujeme
1) osobní původ děje trpného (původce) na
otázku kým? od koho? Věc Bohem souzená
nemíjí. Udatný Alexandr a od špatného
chlapa zhynul. — 2. Věcný původ děje aneb
stavu nějakého, (příčinu.) na otázku proč ?
Vlasy se mu hrůzou ježily. Maria hořem
plakala. Od radosti dal se clo zpěvu. Po do-
mácím zelí břicho nebolí. — 3. Prostředek,
nástroj a prostředníka činnosti. Koho Bůh
chrání svým štítem, nezahyne v boji lítém.
Na zlatou udici snadno ryby chytati. V karty
nehraj. Starý zákon dán skrze sluhu, nový
skrze ,syna. — 4. Látku a to a) látku vý-
robní, ze které co zhotoveno jest. Bůh člo-
věka z hlíny stvořil. Císař kázal drahým
kovem množství hvězd po vší věži zříditi. —
b) Látku obsahovou. Pramen čisté vody. —
5. Pohnutku, čím puzen jsa podmět děj pod-
niká a účel, za kterým se co děje. Boháč
dává pro pověsť, chudý pro česť. Šla děv-
čátka na jahody. Budu choditi po koledě. —
b) Důvod poznatku, dle čeho co poznáváme,
posuzujeme. Ptáka poznáš po peří, vlka po
srsti a člověka po řeči, kroji a chodu. —
II. Příčina možná neboli podmínka ozna-
čuje to, bez čeho by něco jiného nebylo:
Oheň bez podnětu nehoří. Při svorné vůli
jde vše do hůry. — III. Příčina připuštěná
neboli přípustka. Přes naší zápověď do města
se vrátil. — Pozn. Podmínka i přípustka
z pravidla vyjadřují se větami podmíneč-
nými a připouštěním. Brt, S. §. 29.—34. —
Vz Doplňování. — P-čné určení a to ne



	1085

	V instrumentale: a) místa: horem, dolem, stranou, kolem, místy. — ß) Času: časem, časy, zatím, brzkem. — y) Způsobu a míry : kvapem, honem, pěšky, mlčky, podtají, stěž- kem, stěžky, stěží atd. — 4) Jiná p. za- temnila původ svůj stažením a skomolením prvotné formy: zevnitř m. vze vnitř (ze vna na vnitř), zejtra m. za jitra. Vz více v Zk. I. 161.—164. Vz také Kz. str. 133.—136., Bž. 214.—217., Mkl. S. 157.-166. a Kt. str. 91. a násl. — Strany stupňování příslovcí vzZk. 1.164.-166., Kz. 136.—137., Bž 133., Komparativ, Superlativ. — Pozn. Stupně příslovek, jsou-li dvouslabičné, pozbývají v obecné mluvě záslovného e: míň, líp, hůř, dál, blíž m.: méně, lépe, hůře, dále, blíže; víceslabičným se místo záslovného i přidává c: moudřeji — moudřeje. — P. složená, vz Slovo. — Znamená pak se příslovci 1. místo a směry jeho. Jest-li zde kdo? Odjeli odsud. Přišli odjinud. Sedl si naproti. — 2. Čas a jeho strany. A tehdy mluvil k němu toto. Oči mé vždy k němu patří. Rodiče jsou živi až posavad. — Pozn. Příslovce místa a času z pravidla jenom s tvary časo- slovnými, zřídka s jmény podstatnými se spojují; ale příslovci způsobu netoliko časo- slovo, nýbrž i jméno podst. a přídavné neb jiné příslovce místněji se určuje. Vždyjsem tě z toho káral. Kudy si chodil. Člověk za- jisté moudrý. Zcela dobře jsi mluvil. Kos. — 3) Jakost, stupeň, míra, množství. Takto pravil. Železo zakalené několikrát ocel slove. Modly docela vymizejí. Šel napřed asi půl honu před nimi. — Pozn. Místo příslovcí jakosti a kolikosti jazyků cizích, zejména německého, má čeština ráda přívlastky. Jsem celý tvůj. Prvá vstala kněžna. Všechen se hrůzou třesu. — 4. P. jsou moci zjištující, zaostřující, omezující, vylučující a přecháze- jí tím zhusta v spojky. Vz Zajisté, Toliko, Ba, Však, Anobrž, Ovšem, Třeba, Jinak, Nýbrž, Až atd. — Příslovci omezují se a) časoslova: Pomalu vyháněl je od sebe. — b) Adjektiva. Jsem toho málo povědom. — c) Zájmena. To málo kdo čítá. — d) Pří- slovce. Ten kosatec velmi zřídka přináší květ. — e) Substantivum, ku kterémuž když se přičiní a) příslovce místa a času, činí se to způsobem přívlastků souřadných. Obeslal král na sněm knížata syny někdy krále Ji- říka. Slýchal jsem, že jest syn Jiříka Vacka odsud měšťana. Kašpar Šlik byl tří pořád císařů kancléř. Brt. S. §. 11. — ß) Přičiní-li se p. neurčitého množství a čísla, pojí se v nominativu a akkusativu s genitivem jména svého, v ostatních pádech přičiní se způsobem jmen přídavných. Mrtvých všude hojně le- želo. S více lidmi jsem obcoval nežli vy všichni. Byl drahně let u vězení. — Pozn. 1. Když se p. opětuje, tehdy se tím pojem sesiluje. Blíže blíž poplenili vše vlasti. Již již Tataré se v náspy hnali. Zk., vz více tamtéž II. str. 82.-88. — Pozn. 2. Někdy se p-cí špatně užívá m. přechodníků a jiných obratů. Žena polekaně ucouvla m.: polekána jsouc, leknutím, z leknutí, ulekši se. Ne- pozorovaně odešel m.: pozorován nejsa, bez povšimnutí atd. Brs. 150. — Cf. S. N. Vz Příslovečný.	Příslovečně, adverbiell. Bž. 144. Příslovečný, adverbiell. Určením p-čným omezujeme výrok dle místa, času, způsobu a příčiny. 1. P-čné určení místa na otázky: kde? kam? odkud? kudy? a) Kde? Všude dobře, doma nejlépe. Šťastný na koni a ne- šťastný pod koněm. Nepřátelé okolo Hradce plenili. — b) Kam? Kázal všem v les ve- jíti. Rytíř bral se k hradu. Šli mezi lid. — c) Odkud? Ze skály vyprýštila se voda. Červivá jablka se stromu letí. — d) Kudy ? Poutníci svou cestou šli. Lesem šel a stromů neviděl. Král mimo Žitavu jel. — 2. Příslo- večné určení času na otázky: kdy? jak dlouho? dokud? od které doby? a) Kdy? Měsíc osvěcuje svět nočního času. Sedláci každý den tu bývají s obilím. S východem slunce hnuli jsme se z přístavu. Okolo de- sáté hodiny jsme vyjeli. — b) Jak dlouho ? Postál malou chvíli tiše. To se několik let dálo. Ptáček přes celou noc zpíval. — c) Dokud ? Seděli do noci. Toho jest neukázal po dnešní den. — 3. P-čným určením způ- sobu označujeme a) jakost děje na otázku jak ? kterak ? b) kolikost na otázku kolik ? kolikrát? zač? po čem? c) vztažnosi k ně- čemu. — a) Jakost děje. Draho nekupuj a darmo nebeř. Nikdo bez práce nejí koláče. — b) Kolikosť. Chlouby s pytel a lži se dva, O živý svět bych to neučinil. Roh divokých oslů toliko pídi zdýlí jest. — c) Vztažnosi. Žižka byl slep na obě oči. Vím, že jsi po letech mlád. Kvapný v řeči, kvapný ve všem. — 4. O p-čném určení příčiny. Příčinu ne- boli to, čím nějaký účin podmíněn jest, ro- zeznáváme trojí: skutečnou, možnou a při- puštěnou. I. Příčinou skutečnou označujeme 1) osobní původ děje trpného (původce) na otázku kým? od koho? Věc Bohem souzená nemíjí. Udatný Alexandr a od špatného chlapa zhynul. — 2. Věcný původ děje aneb stavu nějakého, (příčinu.) na otázku proč ? Vlasy se mu hrůzou ježily. Maria hořem plakala. Od radosti dal se clo zpěvu. Po do- mácím zelí břicho nebolí. — 3. Prostředek, nástroj a prostředníka činnosti. Koho Bůh chrání svým štítem, nezahyne v boji lítém. Na zlatou udici snadno ryby chytati. V karty nehraj. Starý zákon dán skrze sluhu, nový skrze ,syna. — 4. Látku a to a) látku vý- robní, ze které co zhotoveno jest. Bůh člo- věka z hlíny stvořil. Císař kázal drahým kovem množství hvězd po vší věži zříditi. — b) Látku obsahovou. Pramen čisté vody. — 5. Pohnutku, čím puzen jsa podmět děj pod- niká a účel, za kterým se co děje. Boháč dává pro pověsť, chudý pro česť. Šla děv- čátka na jahody. Budu choditi po koledě. — b) Důvod poznatku, dle čeho co poznáváme, posuzujeme. Ptáka poznáš po peří, vlka po srsti a člověka po řeči, kroji a chodu. — II. Příčina možná neboli podmínka ozna- čuje to, bez čeho by něco jiného nebylo: Oheň bez podnětu nehoří. Při svorné vůli jde vše do hůry. — III. Příčina připuštěná neboli přípustka. Přes naší zápověď do města se vrátil. — Pozn. Podmínka i přípustka z pravidla vyjadřují se větami podmíneč- nými a připouštěním. Brt, S. §. 29.—34. — Vz Doplňování. — P-čné určení a to ne