Předchozí (1088)  Strana:1089  Další (1090) |
|
|||
1089
|
|||
|
|||
Přisol, u, m., rosol, lak, die Lacke. D.
Přísolek, lku, m., přisolení, das Zusalzen.
Zvětralá sůl nehodí se k p-lku; S p-lkem co bráti n. slyšeti; Slova ta musejí se s ji- stým p-lkem slyšeti nebo jak se říká se zrnem soli bráti (cum grano salis). Sš. J. 124., 87., 127. Přisoliti, il, en, ení; přisolovati, zusal-
zen. — co čím: polévku solí. — čemu, komu. Pomni, abys všemu přisoloval. Kuch. kn. Tomu jsme přisolili (= zatopili, scharf zusetzen, einbrocken). Plk. Přisolím mu, že na mne bude pamatovati. Sych., Tč. — na koho (přisočiti, anklagen, anschwärzen). Lom. Dobře naň přisolil. Vz Poštívání. Č. Přisotiti, il, cen, ení, stossen, zustossen.
Slov. Přisou = přisahám. Dh. 116., 119 a j.
Přisouditi, suď, soudě (íc), il, zen, ení,
na Slov. děn a dění; přisuzovati = při- řknouti, přiříci, zuerkennen , zusprechen ; uložiti, an-, zuerkennen, verhängen; připo- čísti soudem, zurechnen ; usouditi, urtheilen, Urtheil fällen. Jg. — co komu (čím). mzdu, Jg., při, Aesop., cenu (přiznati), D., propadlé úroky. Us. Přísežní soudcové při- soudili mu toho nalezence. Sych. Tou reso- lucí domy klášteru přisouzeny byly. Apol. P. komu trest, pokutu. Us. P. někomu pravdu (přiříci). Slov. Mdlejšímu dědinu přisoudila. V. Přisúdí-li jemu páni to zboží. Půh. II. 326. Jich dědiny sobě přisúdiechu. Dal. 158. — co komu jak. Podlé pravdy někomu něco p. Arch. I. 139. Podlé vykládání onoho jenom slovo in^á^ate pohlavarům Petr při- suzuje. Sš. Sk. 40. Komuž páni podlé toho svědomí přisúdi, ten při tom ostaň. Půh. I. 387. — co na kom. Tu pokutu mají úřed- níci na něm p. Zříz. F. I. A byl-liby ten dluh na otci přisouzen. Vl. zř. 164. Jestliže by původ obdržal při o kterou summu a nebyla-liby mu ve dvou nedělích dána od toho, na komž mu jest přisouzena. Zř. F. I. P. komu na někom náklady, die Unkosten gegen Jemanden zuerkennen. J. tr., 1553. Er. — co komu kde, před kým. J. tr. — koho v co: v počet přátel. Us., Plk. — co, koho k čemu. Všecky k věčnému ži- votu nebo zatracení přisoudí. Scip. To jsou ti živí, jež má soudce k životu věčnému p. Št. Pro to slovo by ciesařem k zemi při- súzen; Až Vladislava k zemi přisúdichu. Dal. 91., 102. P. někomu něco k dědictví. Půh. 1.124. — aby. A Pilat přisoudil, aby se naplnila žádosť jejich. Proch. Že mi přisú- zeno, aby mi mú pečeť odvadila. Půh. II. 73. Přisoukání, n., přísuk, das Andrehen.
Us. Vz násl. Hý. Přisoukati, přisukovati, noch mehr dre-
hen ; andrehen, anknüpfen. — se = kroutivě přijíti, přilézti, herbeikriechen. Jg. — co. Ros. — co k čemu. Tkadlec po nasnování přisukovati počíná k třisním. Jg. K takové odpovědi nedalo se dobře přisoukati. Ehr. — se kudy. Had po skále se přisoukal. Us. Přisoustružiti, il, en, ení, přisoustruho-
vati, andrechseln. — co. Šm. Přisoušeti, vz Přisušiti.
Přisouti, suji, ul, ut, utí, přisouvati,
přisypati, zuschütten. — co, čeho kam |
(k čemu, do čeho). Vody do mléka. Us.
na Ostrav. Tč. Přisouvání, n., das Einschalten. P. jest
vsouvání jistých Klásek k podstatě slov ne- náležejících k odstranění neoblíbených sku- penin souhláskových. P. děje se jako od- souvání způsobem trojím: buď přibírá slovo neetymologický přírůstek s předu (předsou- vání), buď do prostředka (vsouvání), buď na konci svém (přisouvání vlastní n. p. v už- ším smyslu n. zasouvání). — A) P. sou- hlásek. O předsouvání souhlásek vz Před- souvání. — O vsouvání souhlásek vz Vsou- vání. — Přisouvání vlastní n. zasouvání je řídké: přisouvají se enklitická: ť m. ti, ž m. že, s m. si, vz tato. Kromě těchto máme dle Bž. 51. jen několik příkladů zásuvky v staré češtině a ve mluvě obecné. Ve strč.: jejéj m. jejé, paniej m. panie (dat.), město velikéj, pro velikéj bolesti. Obecná mluva zasouvá j, n, c: tentoc, tenton, tentonon, tentononc, tenhlen, tenhlenc, tenhlejc, vícejc; zez Plzně m. z (ze) Plzně. Na Mor.: jednúc, po inúc (jindy), krajčíř. Brt. v Mtc. 1878. 7. Cf. Gb. Hl. 118.—123. — B) P. samo- hlásek. V násloví sluje samohláska přisutá předsuvkou, ve slovostředí vsuvkou a v zá- sloví zásuvkou. Přisouvání samo bývá dvo- jaké buď významové čili dynamické, buď zvukové čili fonetické, a) P významové mění více méně význam slova. Vz Stupňování. — b) P zvukové nemění významu slov, nýbrž pouze zvuk jejich, objevuje se dosti zřídka jako ve všech jazycích vůbec tak i v staré češtině zvláště a to proto, poněvadž se každý útvar během času spíše otírá, než aby ho přibývalo. Objevuje se však zvu- kové p. v následujících případech: 1. o je předsuto v: o-brvy, osidlo, o-voce, ohřeblo n. hřeblo; 2. i, e, o, u, y stávají se všudy tam vsuvkami, kde se více souhlásek sběhlo odporných vyslovováni českému: kalich sr. něm. Kelch. Kt. Nejčastěji přisouvá se e, tak zvané vkladné, ku př. oheň m. ohň (strb. ognb), mozek m. mozk (strb. mozgb), mezek m. mezk (strb. mbzgb); sosen, vrstev, oken, společenstev m.: sosn, vrstv, okn, společenství jsem m. jsm z jesm, z čehož kořenné e se odsulo. Někdy bývá vkladné e zdlouženo: okénko, vědérko (zúženě: okýnko, vědýrko). Gb. Ш. 89., vz E (I. 342. b.). Místo a vedlé vkladného e slyší se v nářečích českých ještě jiné samohlásky, zejména y, o, u, ie. a á. Místo spisovného sedm říká se v Čech. obecně sedum, na Mor. a na Slov. sedem a vedlé toho i sedym a sedom; osm — osum — osem — osym; na Slov. gt. plur. sukien i sukán m. suken; místo vědérko slyší se dialekticky také vě- dárko atd. Gb. Hl. 90. Cf. Bž. 35. Přisouzení, n., die Zuerkennung. P. =
přiřknutí něčeho někomu, zvl. soudní při- řknutí sporné věcí straně, které za právo dáno. S. N. P. ceny. J. tr. Neb prosoudil-li ten, kterýž by poručil při, buď nestáním aneb p-ním (= nálezem). Zř. F. I. C. 25. Přisouzený; -en, a, o, zugesprochen. P.
věc. J. tr. Příspa, y, f., místo pískem přisypané,
návěj, eine Sandwehe. Boč. e ras. 1533. |
||
|
|||
Předchozí (1088)  Strana:1089  Další (1090) |