1089

Přisol, u, m., rosol, lak, die Lacke. D.

Přísolek, lku, m., přisolení, das Zusalzen.
Zvětralá sůl nehodí se k p-lku; S p-lkem
co bráti n. slyšeti; Slova ta musejí se s ji-
stým p-lkem slyšeti nebo jak se říká se
zrnem soli bráti (cum grano salis). Sš. J. 124.,
87., 127.

Přisoliti, il, en, ení; přisolovati, zusal-
zen. — co čím: polévku solí. — čemu,
komu. Pomni, abys všemu přisoloval. Kuch.
kn. Tomu jsme přisolili (= zatopili, scharf
zusetzen, einbrocken). Plk. Přisolím mu, že
na mne bude pamatovati. Sych., Tč. — na
koho (přisočiti, anklagen, anschwärzen). Lom.
Dobře naň přisolil. Vz Poštívání. Č.

Přisotiti, il, cen, ení, stossen, zustossen.
Slov.

Přisou = přisahám. Dh. 116., 119 a j.

Přisouditi, suď, soudě (íc), il, zen, ení,
na Slov. děn a dění; přisuzovati = při-
řknouti, přiříci, zuerkennen , zusprechen ;
uložiti, an-, zuerkennen, verhängen; připo-
čísti soudem, zurechnen ; usouditi, urtheilen,
Urtheil fällen. Jg. — co komu (čím).
mzdu, Jg., při, Aesop., cenu (přiznati), D.,
propadlé úroky. Us. Přísežní soudcové při-
soudili mu toho nalezence. Sych. Tou reso-
lucí domy klášteru přisouzeny byly. Apol.
P. komu trest, pokutu. Us. P. někomu pravdu
(přiříci). Slov. Mdlejšímu dědinu přisoudila.
V. Přisúdí-li jemu páni to zboží. Půh. II.
326. Jich dědiny sobě přisúdiechu. Dal. 158.
— co komu jak. Podlé pravdy někomu
něco p. Arch. I. 139. Podlé vykládání onoho
jenom slovo in^á^ate pohlavarům Petr při-
suzuje. Sš. Sk. 40. Komuž páni podlé toho
svědomí přisúdi, ten při tom ostaň. Půh. I.
387. — co na kom. Tu pokutu mají úřed-
níci na něm p. Zříz. F. I. A byl-liby ten
dluh na otci přisouzen. Vl. zř. 164. Jestliže
by původ obdržal při o kterou summu a
nebyla-liby mu ve dvou nedělích dána od
toho, na komž mu jest přisouzena. Zř. F. I.
P. komu na někom náklady, die Unkosten
gegen Jemanden zuerkennen. J. tr., 1553.
Er. — co komu kde, před kým. J. tr. —
koho v co: v počet přátel. Us., Plk. —
co, koho k čemu. Všecky k věčnému ži-
votu nebo zatracení přisoudí. Scip. To jsou
ti živí, jež má soudce k životu věčnému p.
Št. Pro to slovo by ciesařem k zemi při-
súzen; Až Vladislava k zemi přisúdichu.
Dal. 91., 102. P. někomu něco k dědictví.
Půh. 1.124. — aby. A Pilat přisoudil, aby se
naplnila žádosť jejich. Proch. Že mi přisú-
zeno, aby mi mú pečeť odvadila. Půh. II. 73.

Přisoukání, n., přísuk, das Andrehen.
Us. Vz násl. Hý.

Přisoukati, přisukovati, noch mehr dre-
hen ; andrehen, anknüpfen. — se = kroutivě
přijíti, přilézti, herbeikriechen. Jg. — co.
Ros. — co k čemu. Tkadlec po nasnování
přisukovati počíná k třisním. Jg. K takové
odpovědi nedalo se dobře přisoukati. Ehr. —
se kudy. Had po skále se přisoukal. Us.

Přisoustružiti, il, en, ení, přisoustruho-
vati, andrechseln. — co. Šm.

Přisoušeti, vz Přisušiti.

Přisouti, suji, ul, ut, utí, přisouvati,
přisypati, zuschütten. — co, čeho kam

(k čemu, do čeho). Vody do mléka. Us.
na Ostrav. Tč.

Přisouvání, n., das Einschalten. P. jest
vsouvání jistých Klásek k podstatě slov ne-
náležejících k odstranění neoblíbených sku-
penin souhláskových. P. děje se jako od-
souvání způsobem trojím: buď přibírá slovo
neetymologický přírůstek s předu (předsou-
vání), buď do prostředka (vsouvání), buď
na konci svém (přisouvání vlastní n. p. v už-
ším smyslu n. zasouvání). — A) P. sou-
hlásek. O předsouvání souhlásek vz Před-
souvání. — O vsouvání souhlásek vz Vsou-
vání. — Přisouvání vlastní n. zasouvání je
řídké: přisouvají se enklitická: ť m. ti, ž
m. že, s m. si, vz tato. Kromě těchto máme
dle Bž. 51. jen několik příkladů zásuvky
v staré češtině a ve mluvě obecné. Ve strč.:
jejéj m. jejé, paniej m. panie (dat.), město
velikéj, pro velikéj bolesti. Obecná mluva
zasouvá j, n, c: tentoc, tenton, tentonon,
tentononc, tenhlen, tenhlenc, tenhlejc, vícejc;
zez Plzně m. z (ze) Plzně. Na Mor.: jednúc,
po inúc (jindy), krajčíř. Brt. v Mtc. 1878.
7. Cf. Gb. Hl. 118.—123. — B) P. samo-
hlásek. V násloví sluje samohláska přisutá
předsuvkou, ve slovostředí vsuvkou a v zá-
sloví zásuvkou. Přisouvání samo bývá dvo-
jaké buď významové čili dynamické, buď
zvukové čili fonetické, a) P významové mění
více méně význam slova. Vz Stupňování. —
b) P zvukové nemění významu slov, nýbrž
pouze zvuk jejich, objevuje se dosti zřídka
jako ve všech jazycích vůbec tak i v staré
češtině zvláště a to proto, poněvadž se
každý útvar během času spíše otírá, než
aby ho přibývalo. Objevuje se však zvu-
kové p. v následujících případech: 1. o je
předsuto v: o-brvy, osidlo, o-voce, ohřeblo
n. hřeblo; 2. i, e, o, u, y stávají se všudy
tam vsuvkami, kde se více souhlásek sběhlo
odporných vyslovováni českému: kalich sr.
něm. Kelch. Kt. Nejčastěji přisouvá se e,
tak zvané vkladné, ku př. oheň m. ohň
(strb. ognb), mozek m. mozk (strb. mozgb),
mezek m. mezk (strb. mbzgb); sosen, vrstev,
oken, společenstev m.: sosn, vrstv, okn,
společenství jsem m. jsm z jesm, z čehož
kořenné e se odsulo. Někdy bývá vkladné
e zdlouženo: okénko, vědérko (zúženě:
okýnko, vědýrko). Gb. Ш. 89., vz E (I.
342. b.). Místo a vedlé vkladného e slyší
se v nářečích českých ještě jiné samohlásky,
zejména y, o, u, ie. a á. Místo spisovného
sedm říká se v Čech. obecně sedum, na
Mor. a na Slov. sedem a vedlé toho i sedym
a sedom; osm — osum — osem — osym; na
Slov. gt. plur. sukien i sukán m. suken;
místo vědérko slyší se dialekticky také vě-
dárko atd. Gb. Hl. 90. Cf. Bž. 35.

Přisouzení, n., die Zuerkennung. P. =
přiřknutí něčeho někomu, zvl. soudní při-
řknutí sporné věcí straně, které za právo
dáno. S. N. P. ceny. J. tr. Neb prosoudil-li
ten, kterýž by poručil při, buď nestáním aneb
p-ním (= nálezem). Zř. F. I. C. 25.

Přisouzený; -en, a, o, zugesprochen. P.
věc. J. tr.

Příspa, y, f., místo pískem přisypané,
návěj, eine Sandwehe. Boč. e ras. 1533.