Předchozí (1114)  Strana:1115  Další (1116) |
|
|||
1115
|
|||
|
|||
k životu novému; K miláčkovi svému Pan-
derovi se přivinula; Kdož mi dá p. se k tělu Pavlovu ? Podlé toho, přivineme-li se k tomu rozdílu, jest . . .; Vazbami milosti své je (lidi) ke Kristu přivinul a přitáhl; K apo- štolům se p-nul; Přivíjeti se ke všem strastem osudným národu israelského; Zhostivše se bludů polianských ku pravému Bohu a poctě jeho se přivinuli. Sš. L. 48., 70., 83., I. 11., J. 14., 203. Sk. 37., 81., 152. (Hý.). — ke komu proč. Aniž pro jedinou pochvalu svou ku Pánu se přivinuje. Sš. J. 36. — se, koho kam jak. Se ctí jej k sobě přivine. Smil v. 27. K tobě se mé srdce veškero přivinuje v lásce nevýpravné. Největší však svoboda, jest k Bohu z té duše se přivino- vati; P. se s láskou k pohanům; Ze srdce k pánu se přivinou; Úhrnem všichni náro- dové ku církvi se přivinou. Sš. Bs. 180.; I. 87., 111. Mt. 166.; J. 175. (Hý.). — se komu, ke komu kdy. Andělé přivinují se lidem hned od jejich narození. Kom. Kdykoli se ku Kristu za doby vzkříšení jeho až do na nebe vzetí přivinovali. Sš. Sk. 39. — kde. K děvečkám se na poli p-la (přidružila). BO. Přivíti, věji, vz Přiváti.
Přivití, n., das Zuwinden. Šm.
Přívlač, e, f., druh síti, keser, das Streich-
netz. Sp. Přivláčiti, il, en, ení, zueggen. — co:
pole. Us. — se kam, heranschlendern. Us. Tč. Přivládati, herrschen. Tkadl. II. 56.
Přívlaky, dle Dolany, ves u Uh. Janovic.
PL. Přívlasatý, ein wenig behaart. P. plody.
Rostl. Přívlastek, stku, m., něco přivlastněného,
vlastnosť, příznak, die Eigenschaft. Veškery p-ky božské (omnia attributa divina). Sš. J. 23. — P. v mluvnici, attributum, das Attri- but. P. jest ta čásť řeči, kterou se jména podstatná neb i jiná slova, užívá-li se jich jako jmen podstatných, místněji omezují a která bytně s nimi spojena jest jeden pojem s nimi činíc k. u. krásný kůň (jen krásný a žádný jiný), bílá tabule (jen bílá). Bílá vrána jest řídká (ne vrána vůbec, nýbrž jenom bílá). Zahrada otce mého (nikoli za- hrada vůbec n. kterákoli). Prodal jsem svůj klobouk. Vz Přístavka. Unter Attribut ver- steht man in der Grammatik ein mit einem Gegenstande zu einem Begriffe verbundenes Merkmal. Putsche's Lat. Grmtk. S. 145. Ein Substantiv kann auch durch ein anderes Nomen näher bestimmt werden. Dies ge- schieht 1. durch unmittelbare Verbindung des Substantivs und des bestimmenden No- mens zu einem einzigen Begriffe wie: dolus magnus, hic mundus, quinque viri (hortus regis), in welchem Falle das Bestimmungs- nomen Attribut genannt wird. Schultz's Lat. Gr. §. 243. O přívlastku mluvil prý řed. Jan Lepař dne 31. ledna 1880. v Besedě učitelské asi takto: Dědičným hříchem v grammatice jest výměr: P. jest bližší určení podstatného jména. Máme-li dle toho souditi, řeknu ku př. o slově lavice, že jest jménem podstatným, slovem tříslabičným, žekaždá slabika obsa- huje jednu souhlásku a jednu samohlásku atd. Co tuto vytčeno, jest sice zevrubnější |
určení podstatného jména, totiž analyse, ni-
koli však přívlastek. Podobně i výmer, že p.jest slovo, kterým se význam podstatného jména omezuje, není vždy správný. Vyhovuje ovšem v případech jako: vysoká lavice, nízká lavice, školní lavice; ale řeknu-li: Všemo- houcí, dobrotivý Bože, neomezil jsem význam podstatného jména t.j. nezúžil se tím rozsah pojmu Bůh, ježto jsem přihlížel k obsahu představy podstatným jménem vyjádřené a z obsahu pojmu svého o Bohu vytkl jsem některé vlastnosti, o něž se chci ve své žá- dosti opírati. Tak říkajíce: Drazí rodiče! milý bratře! neomezujeme nikterak významu podstatného jména, než uvádíme opět ně- který znak obsahu. Dle předcházejícího mohlo by se snad říci, že jest p. slovo, kterým jednou vytýkáme druh v rozsahu, podruhé znak obsahu. Avšak ani toto tvrzení ne- bývá vždy přesné pravdivé. Řekneme-li: dva bratři, tři bratři, máme na paměti řadu některých individuí, jež z rozsahu pojmu vypočítáváme — nikoli jeden druh; volajíce: pátý žák ve třetí lavici, zase vytýkáme jedno individuum z řady a konečně ve větě: čtvera — (patera) zájmena patří k určitým vytý- káme počet všech druhů (celý rozsah v druhy rozdělený). Z předcházejícího pozorovati jest, že pro žáky školy obecné nesnadno sestaviti krátkou přesnou definici, a že nám tedy v příčině té nejlépe poslouží otázky, jimiž se po p-stku tážeme. Jsou to tyto : 1. Kolik -— (aby byl vytčen počet), 2. kolikero (udání všech druhů), 3. kolikátý (označení individua v řadě), 4. který (určení jednotlivce). Hledíce, jak výše uvedeno, k rozsahu pojmu, jest tedy p. slovo přidané k podstatnému jménu po otázkách: kolik, kolikerý, kolikátý, který. A vytýkajíce nějaký znak z obsahu pojmu, tážeme se naň otázkami;: jaký, čí, čeho'? Shr- neme-li vše v jedno, vidíme, že p.jest slovo, jež přidáváme k podstatnému jménu k otáz- kám: jaký, čí, čeho, kolik, kolikátý, kolikerý a který. Tento způsob výměru vede nejen к snadnému poznání p-stku. ale činí také žáky schopnými správně na p. se tázati a vede jo i k poznání slov, jimiž p. bývá vy- jádřen. Tak pozorují, že k otázce kolik odpovídáme číslovkou určitou i neurčitou, k otázce kolikátý číslovkou řadovou, k otázce kolikerý číslovkou druhovou, k otázce který ukazovacím zájmenem, k otázce jaký přídav- ným jménem jakostným, k otázce čí přisvoj. náměstkou a přisvoj. přídavným jménem, k otázce čeho podstatným jménem. Učitel i žáci dospělí z toho seznají, že přívlastkem vytýká se buď znak obsahu, aneb čásť, po případě celek rozsahu nějakého pojmu. Be- seda učitelská 1880. č. 8. str. 105. — P-ky slovou také přívlastkovým, attributivným určením a dělí se na p-ky souřadné (při- lnulé) a podřadné (závislé). P-tkem souřad- ným bývá jméno přídavné, adjektivná ná- městka, čísiovka, příčestí, určitý přechodník; p-kem podřadným jsou jména v odvislém pádě prostém n. předložkovém. Zk. P. vy- jadřuje se tedy 1. přídavným jménem urči- tým i přisvoj ovacím, určitým přechodníkem a příčestím. Pěkné slovo železná vrata otvírá. Sousedova kráva více mléka dává. Viděl jsem |
||
|
|||
Předchozí (1114)  Strana:1115  Další (1116) |