1115

k životu novému; K miláčkovi svému Pan-derovi se přivinula; Kdož mi dá p. se k tělu
Pavlovu ? Podlé toho, přivineme-li se k tomu
rozdílu, jest . . .; Vazbami milosti své je
(lidi) ke Kristu přivinul a přitáhl; K apo-
štolům se p-nul; Přivíjeti se ke všem strastem
osudným národu israelského; Zhostivše se
bludů polianských ku pravému Bohu a poctě
jeho se přivinuli. Sš. L. 48., 70., 83., I. 11.,
J. 14., 203. Sk. 37., 81., 152. (Hý.). — ke
komu proč. Aniž pro jedinou pochvalu
svou ku Pánu se přivinuje. Sš. J. 36. — se,
koho kam jak. Se ctí jej k sobě přivine.
Smil v. 27. K tobě se mé srdce veškero
přivinuje v lásce nevýpravné. Největší však
svoboda, jest k Bohu z té duše se přivino-
vati; P. se s láskou k pohanům; Ze srdce
k pánu se přivinou; Úhrnem všichni náro-
dové ku církvi se přivinou. Sš. Bs. 180.; I.
87., 111. Mt. 166.; J. 175. (Hý.). — se komu,
ke komu kdy. Andělé přivinují se lidem
hned od jejich narození. Kom. Kdykoli se
ku Kristu za doby vzkříšení jeho až do na
nebe vzetí přivinovali. Sš. Sk. 39. — kde.
K děvečkám se na poli p-la (přidružila). BO.

Přivíti, věji, vz Přiváti.

Přivití, n., das Zuwinden. Šm.

Přívlač, e, f., druh síti, keser, das Streich-
netz. Sp.

Přivláčiti, il, en, ení, zueggen. — co:
pole. Us. — se kam, heranschlendern. Us. Tč.

Přivládati, herrschen. Tkadl. II. 56.

Přívlaky, dle Dolany, ves u Uh. Janovic.
PL.

Přívlasatý, ein wenig behaart. P. plody.
Rostl.

Přívlastek, stku, m., něco přivlastněného,
vlastnosť, příznak, die Eigenschaft. Veškery
p-ky božské (omnia attributa divina). Sš. J.
23. — P. v mluvnici, attributum, das Attri-
but. P. jest ta čásť řeči, kterou se jména
podstatná neb i jiná slova, užívá-li se jich
jako jmen podstatných, místněji omezují a
která bytně s nimi spojena jest jeden pojem
s nimi činíc k. u. krásný kůň (jen krásný
a žádný jiný), bílá tabule (jen bílá). Bílá
vrána jest řídká (ne vrána vůbec, nýbrž
jenom bílá). Zahrada otce mého (nikoli za-
hrada vůbec n. kterákoli). Prodal jsem svůj
klobouk. Vz Přístavka. Unter Attribut ver-
steht man in der Grammatik ein mit einem
Gegenstande zu einem Begriffe verbundenes
Merkmal. Putsche's Lat. Grmtk. S. 145. Ein
Substantiv kann auch durch ein anderes
Nomen näher bestimmt werden. Dies ge-
schieht 1. durch unmittelbare Verbindung
des Substantivs und des bestimmenden No-
mens zu einem einzigen Begriffe wie: dolus
magnus, hic mundus, quinque viri (hortus
regis), in welchem Falle das Bestimmungs-
nomen Attribut genannt wird. Schultz's Lat.
Gr. §. 243. O přívlastku mluvil prý řed. Jan
Lepař dne 31. ledna 1880. v Besedě učitelské
asi takto: Dědičným hříchem v grammatice
jest výměr: P. jest bližší určení podstatného
jména. Máme-li dle toho souditi, řeknu ku
př. o slově lavice, že jest jménem podstatným,
slovem tříslabičným, žekaždá slabika obsa-
huje jednu souhlásku a jednu samohlásku
atd. Co tuto vytčeno, jest sice zevrubnější

určení podstatného jména, totiž analyse, ni-
koli však přívlastek. Podobně i výmer, že
p.jest slovo, kterým se význam podstatného
jména omezuje, není vždy správný. Vyhovuje
ovšem v případech jako: vysoká lavice, nízká
lavice, školní lavice; ale řeknu-li: Všemo-
houcí, dobrotivý Bože, neomezil jsem význam
podstatného jména t.j. nezúžil se tím rozsah
pojmu Bůh, ježto jsem přihlížel k obsahu
představy podstatným jménem vyjádřené a
z obsahu pojmu svého o Bohu vytkl jsem
některé vlastnosti, o něž se chci ve své žá-
dosti opírati. Tak říkajíce: Drazí rodiče!
milý bratře! neomezujeme nikterak významu
podstatného jména, než uvádíme opět ně-
který znak obsahu. Dle předcházejícího mohlo
by se snad říci, že jest p. slovo, kterým
jednou vytýkáme druh v rozsahu, podruhé
znak obsahu. Avšak ani toto tvrzení ne-
bývá vždy přesné pravdivé. Řekneme-li:
dva bratři, tři bratři, máme na paměti řadu
některých individuí, jež z rozsahu pojmu
vypočítáváme — nikoli jeden druh; volajíce:
pátý žák ve třetí lavici, zase vytýkáme jedno
individuum z řady a konečně ve větě: čtvera
— (patera) zájmena patří k určitým vytý-
káme počet všech druhů (celý rozsah v druhy
rozdělený). Z předcházejícího pozorovati jest,
že pro žáky školy obecné nesnadno sestaviti
krátkou přesnou definici, a že nám tedy
v příčině té nejlépe poslouží otázky, jimiž se
po p-stku tážeme. Jsou to tyto : 1. Kolik -—
(aby byl vytčen počet), 2. kolikero (udání
všech druhů), 3. kolikátý (označení individua
v řadě), 4. který (určení jednotlivce). Hledíce,
jak výše uvedeno, k rozsahu pojmu, jest
tedy p. slovo přidané k podstatnému jménu
po otázkách: kolik, kolikerý, kolikátý, který.
A vytýkajíce nějaký znak z obsahu pojmu,
tážeme se naň otázkami;: jaký, čí, čeho'? Shr-
neme-li vše v jedno, vidíme, že p.jest slovo,
jež přidáváme k podstatnému jménu k otáz-
kám: jaký, čí, čeho, kolik, kolikátý, kolikerý
a který. Tento způsob výměru vede nejen
к snadnému poznání p-stku. ale činí také
žáky schopnými správně na p. se tázati a
vede jo i k poznání slov, jimiž p. bývá vy-
jádřen. Tak pozorují, že k otázce kolik
odpovídáme číslovkou určitou i neurčitou,
k otázce kolikátý číslovkou řadovou, k otázce
kolikerý číslovkou druhovou, k otázce který
ukazovacím zájmenem, k otázce jaký přídav-
ným jménem jakostným, k otázce čí přisvoj.
náměstkou a přisvoj. přídavným jménem,
k otázce čeho podstatným jménem. Učitel
i žáci dospělí z toho seznají, že přívlastkem
vytýká se buď znak obsahu, aneb čásť, po
případě celek rozsahu nějakého pojmu. Be-
seda učitelská 1880. č. 8. str. 105. — P-ky
slovou také přívlastkovým, attributivným
určením a dělí se na p-ky souřadné (při-
lnulé) a podřadné (závislé). P-tkem souřad-
ným bývá jméno přídavné, adjektivná ná-
městka, čísiovka, příčestí, určitý přechodník;
p-kem podřadným jsou jména v odvislém
pádě prostém n. předložkovém. Zk. P. vy-
jadřuje se tedy 1. přídavným jménem urči-
tým i přisvoj ovacím, určitým přechodníkem a
příčestím. Pěkné slovo železná vrata otvírá.
Sousedova kráva více mléka dává. Viděl jsem