1116

národy vešlé do svatyně mé. Lakomec statku
nashromážděného neužívá. Dnové naši jsou
jako stín běžící po zemi bez zástavy. - 2.
(Čís/ovkou a náměstkou adjektivní. Dva obědy
se nervou. Naši dnové jsou sčítáni. — 3.
Jménem podstatným souřadným. Ve spojení
tomto vyskýtá se: a) jméno rodové a dru-
hové. Ptáka výra nad sebou uzřel. Vylovil
rybu štiku. Žala trávu metlici. — b) Jméno
obecné a vlastní. Bílina město od Pražan
dobyto jest. Táboří hradu Žlebů dobyli.
Odtud jsme jeli k Jordanu řece. — Pozn.
Druhdy užíváme za jméno vlastní příslušného
adjektiva. Táborští město pražské (= město
Prahu) chtěli jsou ztéci. Ale vz Přístavka.
-- 4. Pády prostými a) nejčastěji genitivem:
Priamus byl řečí spravedlivých milovník. Ko-
nali slavnosť stánku. Toho času bylo zatmění
slunce. — 1)) Dativem. Lakomstvo je služba
modlám. Starý vlk psům zábava. Hannibal
byl nepřítel Římanům. — c) Instrumentalem.
Cesta životem není procházka polem. Víno
má chuť sudem. -- 5. Pády předložkovými.
Já jsem anděl s nebe. Ústí nad Orlicí. Dvéře
od té kaplice jsou zazděny. Pepíčku od
koní, kam jsi dal podkovy? Měl jsem pí-
šťalu o devíti dírkách. Opat byl člověk beze
vší zlosti. Trh na dobytek. Rostou jako
plané v lese dříví. Kom. Adam ze Šternberka
na, Hoře. V. Sešli se ten čtvrtek před květnou
nedělí. Svěd. Rána po biči působí modřinu.
Br. Dal mu dary od stříbra. Háj. Řeči bez
rozumu. Mudr. Zápona na hrdlo, nádoba na
mléko, niť k šití pytlů, zeď proti ohni, láska
k Bohu, chuť k učení. Us. — G. Infinitivem.
Moc a právo měl je trestati (eos puniendi).
Udělá mi se chuť podívati se do města. —
7. Příslovkami. Pro ledas při půhony činili.
Žádného sem a tam toulání nebylo. Brt. S.
§ 23. Vz tam více příkladu. — Pozn. 1. Jméno
přídavné (taktéž adjektivná náměstka, pří-
čestí, určitý přechodník a číslovka) srovnává
se se substantivem, kterému se přivlastňuje
jak ? Vz Přídavný. — Pozn. 2. U číslovek
základních od pěti počínajíce a u číslovek
dvé, tré, čtvero atd. klademe určené subst.
v genitiv a výrok do 3. os. sg. neutr. Pět
myslivců přišlo do hospody. Obé dítek brzo
umřelo. Mk. — Pozn. 3. P. souřadný roz-
šiřuje se někdy u větu, vezme-li se týž za
přísudek věty nové, která se vztažným zá-
jménem (jako podmětem) začne. Dobrý otec
pečuje o blaho dítek = otec, který dobrý
jest,'p. o. b. d. Š. a Ž. — Pozn. 4. P-tkem
podřadným omezuje se jméno podstatné,
když se místo, čas, jakosf, obsah, původ,
bitka, účel atd. jeho jmenují. — Jak se pří-
vlastky podřadné se souřadnými zaměňují.
1. Při osobných jménech zaměňuje se genitiv
přívlastkový, když sám o sobě stojí, obyč.
adjektivy přisvojovacími v -ův, -ova, -ovo,
-in, -ina, -ino. Tak i místo genitivů pří-
vlastkových mne, tebe, nás, vás, sebe, jí, koho,
někoho užíváme přídavné formy: můj, tvůj,
náš, váš, svůj, její, čí, něčí. To jest město
Davidovo (Davida). A ten sloul Libušin
peníz. Tys bratr její a ona sestra tvá. —
Pozn. Je-li genitiv ten s přívlastkem spojen,
záměna se nečiní. Manželka Soběslava dru-
hého byla dcera Mečislava, knížete polského.

To jest všech nás obyčej (ale: to je náš
obyčej.). -- 2. Při jménech věcných zamě-
ňuje se p. podřadný za souřadný, když se p.
k jménu podstatnému jako znak rozlišovací
připojiti má. V příčině této užívá se formy
adjektivné ode jmen podstatných odvozené.
V jazyk u něm. užívá se složených jmen pod-
statných. Souřadné tyto p-stky znamenají
a.) podmět a majitele jména omezeného: slovo
knížecí, srsť kozí, blýskání hromové, moc
větrová, ozdoba lidská, východ sluneční, otec
čeledín'; — b) předmět činnosti: známosť
boží (Boha), stráže žalářová, léčení telesné,
stráž žalářní; — c) jakost, její míru a stupeň;
člověk mravný (dobrých mravů), řeka rybná,
ryba hlavatá, prut klasovitý, člověk tvrdo-
hlavý; — d) obsah a látku: den trhový,
hory cínové, koruna trnová, čas vánoční,
vlna hedvábná; — e) účel a původ: lopata
chlebová (na chléb), rána nožová (od nože),
číše vodná (na vodu), bolesť morní, nůž krá-
jecí, cihla krycí; — f) místo a čas a jiné
okolnosti: trpení křížové (na kříži), válka
bavorská (s Bavory), pád rájský, dílo vi-
ničné,vítr východní, řeřicha potoční. Zk. Skl.
305. a násl., Zk. Ml. II. 44.-45. Vz v Zk.
více příkladů — Vz Přímětek, Enallage,
Positiv, Komparativ, Superlativ, Epitheton,
Perissologie, Příslovečné určení, -ův, Mtc.
1870. 37., Genitiv (Dodatek II.—I. 391. b.),
Ndr. §. 481., Ht. Sr. ml. 25., Přístavka,

Přivlastiti, il,ěn, ění, přivlašťovati =,
přivlastniti. Us. Č.

Přívlastkový, Attributiv-. P. věta. a)
výsledná, vz Výsledný; b) vztažná, vz Vzta-
žný; c) uvedená spojkou když. Zle jest, když
jazyk před rozumem ubíhá. Bůh neslyší, když
pes na hvězdy laje. Brt. S. §. 506. p. 3. — P.
genitiv, vz Genitiv a Přívlastek podřádný.

Přivlastnitel, přivlastitel, e, m.. Zu
eigner, m.

Přivlastnitelka, přivlastitelka, při-
vlastnitelkyně, přivlastitelkyně, ě, f.,
die Zueignerin.

Přivlastniti, il, ěn, ění; přivlastňovali,
za vlastní přičísti, zu-, über-, vereignen;
pojistiti, zusichern. Jg. — co komu (čím):
soudem, V., losem. Er. P. bohyně horám,
V., někomu knihu, Kram., sobě samému
mnoho přivlastňovati. V. An nás drahocen-
nou krví sobě přivlastnil a přisvojil. Sš. I.
22. — jak. Titul to byl, jenž ve výlučném
významu se mu přivlastňoval. Sš. J. 33. Oni
nadepsaní . . . toho nadepsaného dědictví
sobě pod šos ani jinak všeho ani na díle
osobovati ani p. nemají. Zř. F. I. G. 40. —
komu čeho. Kdoby mu takových ctností
p-nil, šp. m.: takové ctnosti (akkus). Brt. —
co k čemu. Zemi dobytou k svému kní-
žectví p. Háj. — koho v co: v počet přá-
tel. Ojíř. — komu co za co. Za kořisť si
přivlastnil několik drahých kaménků z krá-
lovské koruny. Sych.

Přivlastnovací, zueignend.

Přivlastňování, n., přivlastnění, die Zu-
eignung. Šm.

Přivlažiti, il, en, ení; přivlažovati =
vláhy přidati, mehr anfeuchten; pomalu pr-
šeti, wenig o. oft regnen o. anfeuchten. Jg.
Hezky tam přivlažuje. Ros.