a) mužská, b) ženská, c) střední. Vz Jméno
(I. 646. b). Z významu jmen poznáváme při-
rozený jejich rod. Jména podstatná mají
z pravidla každé jen jeden rod určitý. Roz-
díl vytýká se zvláštními slovy: býk, kráva;
ohýbáním: pán — paní. Mřk. Některá jména
jsou rodu společného, obojrodá (generis com-
munis), snamenaji-li buď mužskou n. žen-
skou osobu n. bytosť: choť (muž nebo žena),
soudce, vůdce, nestyda, hosť, obhájce atd.
Cf. Mkl. S. 25. — Pozn. 1. Když osobu muž-
skou vůbec za věc soudíme, jest rodu žen-
ského: O ty kluku chytrá! Cf.: Kluk darebná,
klukovská, nerůdná. Us. Pse šibeničná! Us.
Jg. Ďásle ďáslovitá Us. Ten kluk nepravá!
Us. u Solnice. Milá brachu, to byla podí-
vaná. Ib. O blázne nemoudrá. Er. P. 398.
Kluk drzá, hanebná, komediantská, líná,
mordiánská, neřádná, pitomá, povedená, pra-
šivá, prohnaná, proklatá, pyšná, rozpustilá,
sakramentská, svinská, ševcovská, šibalská,
škrobená, škrobovská, uličnická, usmolená,
usmrkaná, uvozdřená, všetečná, všivá, za-
tracená, žalobnická, židovská; chlap chlap-
ská, borová, dubová, furiantská, hloupá,
hrubá, chytrá, lotrovská, mlsná, nečistá, ne-
svedomitá, nevařená, nepečená, ožrala, stará,
surová; chlapec ničemná; bandure hlavatá;
darebák darebácká; lump lumpácká; lotr
lotrovská; lenoch smradlavá, líná; žid smra-
dlavá, vypálená (pfiffig); život zatracená;
dub dubová; knedlík líná; vůl volská; osel
oslovská, ušatá; kůň lenivá, scíplá. Prk.
v Arch. für slav. Philologie. III. 5. Jak lze
tyto adj. tvary vysvětliti? O tom píše Prk.
v Km. (Nového běhu roč. I. č. 29.) takto:
Mívá se za to, že jsou takové adjektivné
tvary feminina, jež prý jsou tu oprávněna
tím, ana každá nadávka je snížením, což
prý velmi dobře se označuje femininem, sto-
jícím níže než masculinum, které mívá ve
skladbě před oním přednosť, nebo se praví,
že femininum je tu analogií, ony nadávky
(šelma, holota atd.) jsou prý obyčejně fe-
minina. Leč důvody ty nijak neobstojí, ne-
boť, abychom o prvním zcela pomlčeli, nejsou
výrazy jako : šelma, dareba, ničema, ostuda,
necuda a p. pouze femininy, nýbrž zhusta
i masculiny. Správný výklad jest ten, že
zmíněné tvary adjektivné jsou masculina na
-aj, v něž asi ve 14. stol. rozpouštělo se ý :
bayti, svatay, u payše atd. (Šf. Poč. 22.),
z čehož později přehláskou povstalo obecné
-ej: dobrej, svatej, bejt atd., které však
někdy i starší může býti než y samo. Ježto
pak nadávky jsou takořka ustrnulé tvary,
uchovaly se v této formě, toliko že odsuly
koncové j, za náhradu čehož dloužily a,
ovšem vlivem zvuku. Takto z kluku klu-
kovský vzniklo: kluku klukovskaj, kluku klu-
kovská atd. Co do zdlouženého a za náhradu
odsutého j sr. dat., lok. sg. fem. jí z jé a
to z jej, té z tej. Vz J. Dále sr. i naše adj.
masc. na -ý co do zdloužení. 0 též věci
mluví Prk. v Archivu für slav. Philologie
III. 6. obšírněji připojuje ku konci: Für
meine Ansicht über den Charakter der attrib.
Adjektiva will ich noch einen, wie ich dafür
halte, trittigen Beweisgrund anführen, der
das am meisten ins Gewicht fallende svn-

taktische Moment betrifft. Die betreffenden
Adjektiva nehmen nämlich in den Casus
obliqui eine Form an, die uns über ihr wahres
Genus nicht im geringsten im Zweifel lässt;
es lautet ja der sg. gt. akk.: kluka klukov-
ského, dat. kluku klukovskému, lok. kluku
klukovském, inst, klukem klukovským, pl.
nom. vok. kluci klukovští. Nie wird dem
attrib. Adj. die Endung des fem. gegeben,
was unbedingt stattfinden müsste, wenn es
wirklich ein femin. wäre. Uiberdiess zeugt
für den männlichen Charakter des attrib.
Adj. der Umstand, dass, wenn noch ein an-
deres attrib. Adj. o. Pronomen mit unbe-
stimmter Endung hinzutritt, dieses immer
die Form des masc. bekommt: kluku ni-
čemná jeden, tenhle chlap hrubá, zač stojí
ten zatracená žebrákoj psí život (so hörte
ich in Příbram); die mit bestimmter Endung
können sowohl auf -á als auf ihre gewöhn-
liche Form des masc. (-ý) ausgehen: tako-
váhle (takovýhle) lenoch líná. Schliesslich
sei noch bemerkt, dass die erwähnten Adj.
fast ausnahmslos hinter dem Subst. zu stehen
pflegen, was ebensowohl zur Abstreifung
des j als zur Verlängerug des a sehr viel
beitrug. Denn man gebraucht die erwähnten
Formen meistens im Vokativ und da hinter
diesem bei der Aussprache eine natürliche
Pause stattfindet, so verweilt unwillkührlich
die Stimme länger bei dem zuletzt hervor-
gebrachten Vokale a, der sich dazu schon
durch seine Breite ganz vortrefflich eignet,
und das j wird kaum hörbar, bis es endlich
durch die Länge des á gänzlich verdrängt
wird. Světozor (1878.191.), Jir. (v Mus. 1878.
312.) a Gb. (v Listech filolog. 1878. 78.) ne-
přistupují k tomuto mínění Prusíkově. Jiné
mínění o věci pronesl Bž. píše: Neshoda
rodová adjektiva se substantivem v nadáv-
kách, jako: kluku klukovská, chlape ne-
řádná a p. vykládána druhdy degradací
rodu, t. j. na označenou opovržení přidáno
prý schválně k podstatnému jménu rodu
muž. adjektivum v rodě ženském. Jiný vý-
klad v nejnovější době podal Fr. Prusi k.
Dle něho nejsou vzmíněná adjektiva rodu
ženského, nýbrž jsou to prý zastaralé vo-
kativy muž. rodu; když -ý rozvedeno v -aj
(ve XIV. stol.), říkalo se prý „kluku klu-
kovskaj", záslovné -j se pak prý odsulo a
zůstal tvar „klukovská". Tomuto výkladu
odporuje mimo některá podřečí, kdež sly-
šeti jen klukovskej, jako na Valašsku, na
Slovácku (na Hané: klukovské), anebo tvary
v -ej i v -á vedlé sebe, jako v jižních Če-
chách a v západní Moravě (Horáci), též rčení,
jež Pokrok v čís. 84. na r. 1878. jakožto ve
Hradecku obvyklé uvádí: „ty osle jakási".
Zde nelze pomysliti na odsutí hlásky j (ja-
kýsi — jakajsi == jakási), neboť j nestojí
v zásloví. Ostatně přičiňujíce přípony -si
k adjektivům a náměstkám ve rčeních po-
dobných opovržení, jež jimi zároveň se pro-
jadřuje, ještě zvyšujeme. Stůj ž zde třetí
výklad, jímž lze vzmíněnou neshodu vy-
světliti. Nejčastěji traktýrují se podobnými
epithety ženštiny nevzdělané. Kdo nechceš
věřiti, jdi do Prahy na ovocný, nebo do
Brna na zelný trh, i nebude ti dlouho če-