762

se staví, že se při supinech sloves přechod-
ných místo akkusativu genitiv klade. Zk.
Skl. 660. S. jest též (jako infinitiv) odtažené
podstatné jméno a Rozeznávalo se u nás od
infinitivu tvrdým t a krácením kmenové
samohlásky milovat, nest, bit atd. Ht. Sr.
ml. 82. Cf. Šf. Strč. ml. 103. Příponou s-na
jest tedy -t (-tъ) a kromě této tvrdosti pří-
pony (infinitiv má příponu: -ti. -tъ, -ť) liší
se supinum od infinitivu a) tím, že se
v něm, je-li, jednoslabičné, samohláska ne-
dlouzí (spáti — spat); b) že má u sebe, je-li
sloveso přechodné, předmět z pravidla a
to hl. ve starších památkách v genitivu (in-
finit, v akkusativu: loviti ryby, jdu lovit
ryb). — Pozn. Příponu -t (-ťb) připínáme ku
kmeni infinitirnému. Kmenová samohláska
zůstává v supině z pravidla krátka, je li
kmen infinitivní jednoslabiční): nest, past.
bit, dat a pod. Bž. 174., Mkl. W. 373., Šf.
Strč. ml. 103. Cf.: hlasat, sběrat a p. Dle
Bž. 23. a 177.— 203. máme ve vzorech šesti
tříd: nest, pjat (třet), bit, vinout (Šf. Strč.
ml. 98.: vinut), trhnout (Schl. v Gymnasial-
zeitsehriftu 1850. 743. dle Šf.: trhnut), umět,
hledět, činit, volat, krájet, mazat, brat, hřát,
milovat; ve vzorci péci není tam supina (vz
763. b). Ve strsl. I. 1. ves-tъ (Mkl. W. 98.),
2. nes-tъ (100.), 3. gre-tъ (ku: greb-ъ, 101.),
1. peští, (k pek-ъ, 102.), o. pe-tъ (103.), 6.
mré-ťъ (105.), 7. bi-tъ (107.); II. dvigna-tъ
(110.); III. 1. umê-tь (112.), 2. trъpê-tъ
(113.); IV. hvali-tъ, (115); V. 1. dêla-tъ
(118.), 2. kla-tъ (120.), 3. bra-tъ (122.), 4.
děja-tъ (123.); VI. likova-tъ (124.). V s-nu
skracuje se í buď v i neb v ě dle původu
hlásky í: bit, pit, mlet, řec (říci), žec (žíci,
žehu), střec (střehu). Prk. Povstala-li dlouhá
kmenová samohláska stažením (u sloves V. tř.
5.; vzorec Hřáti, vz Bž. 202.), nekrátíme jí
v s-ně: přijď se kát (m. kajat); ou zůstává:
přijde soudit, šel sloužit. Nyní zřídka šetří
se pravidla o krácení v supině. Bž 23. — S.
jmenuje se tedy jako v litevštině a v latině,
tak také ve slov. jmenná forma utvořená od
kmene slovesného příp. -tu (-tъ) s funkcí in-
finitivu podobnou tam, kde by tento visel
na slovese, které nějaký pohyb, chůzi,
posýlání, ruch, směřování, stíhání, do-
stižení znamená, pročež tato funkce dostiž-
ným způsobem n. supinem nazvána jest. Lat.
eoctum, lit. pektu(m) a slov. peštb m. pek-tъ.
jsou akkusativy (také u Schl., Mkl.), jako
sanskr. pak-tu-m, což je úplně přiměřeno
skladbě, v jaké přicházejí, totiž po slove-
sech dostihu, po kterých ve starších jazy-
cích všude se klade akkusativ bez před-
ložky, cf. řec. otWíJr ti tu, lat. domum eo.
Sem náležejí též lat. vazby Romain veni atd.,
pro které slovanština a jiné jazyky před-
ložek užívají: přišel jsem do Ríma. A jako
v posledním příkladě Romam měl bych ve
větě veniet judicatum také judicatum — na
soud, k souzení přeložiti, neboť supinum
judicatum jest vlastně akkusativ k nomi-
nativu judicatus. Z toho jde na jevo, proč
má s. svůj předmět v genitivu; proto totiž,
že jest vlastně podstatné jméno a poněvadž
předmět slovesa z akkus. do genit. přestu-
puje, když sloveso v podstatné jméno se pře-

tvoří, ku př. soudí živé i mrtvé. Z toho pod-
statné jméno s předmětem v genitivu: soud
živých i mrtvých; a poněvadž ve větě přijde
soudit supinum soudit jest akkus. jména pod-
statného = na soud, tedy má i po supinu
zůstati předmět v genit.: přijde soudit ži-
vých i mrtvých. Dle Gb. ve S. N. VIII. 1132.
S tím se shodují Ht., Mkl. a Schl., čteraeť
u nich: S. za jednotný nominativu rovný
akkusativ považovati dlužno. K lat. na -tum
má se tedy zcela tak, jako na př. mor. pří-
slovkový akkusativ dom m. dom-ъ, k lat.
domum (liše se od něho tím, že pravidelně
genitiv řídí, je-li sloveso přechodné). Ht.
Sr. ml. 264. S. jest infinitiv s funkcí od
ostatních infinitivů rozdílnou a označuje účel
u sloves pohybu a odpovídá tvarem a vý-
znamem lat. supinu (v -tum). Mkl. S. 874.
Das Suffix -tъ bildet substantiva actionis,
von denen sich jedoch nur zwei Casus er-
halten haben a) der sing, akkus., der die
Funktion des lat. Supinum hat: bite percus-
sum, délatъ actum, litъ fusum. Mkl. B. 165.,
W. 72. Dle Mkl. řídí s. místo akkus. genitiv
dělivý (partitivní). Ib. S. 874. a 489. Známá
jest vec, že ve starých památkách slov. ja-
zyka kromě infinitivu se nachází s., kterého
Slované rovně tak užívali jako Římané svého
s-na na -tum t. j. po slovech, jež mají vý-
znam chodění a vůbec pohybování. Schl.
v Mus. 1849. III. 153. — Příklady: Kam půjdu
hledat tebe ? Pass. Jedú bránit svého dvora.
Dal. 21. Šel sloužit mše. Háj. Jdi kázat
slova božího. Pass. Chodila tkat plátno. Br.
Když jest tento hospodář vinnice sám při-
šel volat dělníkóv; Protož nepuojdeť Lazar
máčet (či mačet? tištěno: maežet) prstu
u vodě; Vyšel jest, který rozsívá, rozsie-
vat semene svého. Chč. P. 118. a., 341. a.,
132. a. Cf. Vyšel, aby rozsieval siemě své.
Chč. P. 132. a. Pojď, můj milý, z druhé
strany zazdvihnout mi těžké trávy. Nár. pís.
Když se hlava klepe, jdi spat. Prov. Tamo
k vrchu (odebeřme se) bohům hlasat milých
slov. Rkk. 15. Přihodil jsem se ke bráně
vyšehradské jda kopat písku. Svěd. Uslyše
že vlasti na záchodě otpravi sě poznat nra-
vóv cuziech. Rkk. 45. Když byl šel král
na radnici konsulů ssadit. V. Přišel rodin-
ného svého města podmanit. Kr. Běžali tre-
stat mnichův. Háj. Přes moře plul hledat
své panie a svých dětí. Pass. Tamo k vrchu
pohřebat mrch. Rkk. 15. Spat se položím.
V., Pass. Muoj král poslal mne hledat mi-
struov; Jde připravovat vám nebeského krá-
lovství. Pass. Vstáváte ráno túlat se po pití
a pit až do večera; Někda mě má mátě po-
sláše žat na pole. Výb. I. Apoštolé rozešli
sú se po světě kázat. St. A ta naše mladá
panna šla na lúku hrabat sena. Sš. Ps. 608.
Dojdi nabrat dřeva na náton. Us. u Uher.
Brodu. Kd. Jdi scat na brus. U Domažlic.
Slm. Šla jsem nemodlená spat. Us. Do toho
dušička enom spat chodí (o tom, kdo bídně
vypadá); Šéł kopat peněz. Na mor. Zlínsku.
Brt. Kam ptáci pit chodívají. Brt. v Mtc.
1877. 145. Ach Andulko, Andulko, běž ty
bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat;
Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó
spat; Jedu orat za vodičku. Sš. P. 106.,