822

jmeno přímo ku podmětu věty, vynáší se ve
všech třech osobách zájmenem svůj (kdykoli
se něco podmětu též věty přivlastňuje). Cti
otce svého a matku svou. Br. Té hanby
svým přátelům neučiním. Svěd. Já jsem
(tys, on) vzal svůj klobouk; my jsme (vy
jste, oni) vzali svůj klobouk. — Pozn. V la-
tině a němčině klade se suus, sein jen
tehdáž, vlastní-li se co podmětu, který je
ve třetí osobě; pakli je podmět v 2. osobě,!
klade se tuus, dein, je-li v první osobě,
klade se meus, mein: amo amicum meum,
ich liebe meinen Freund, miluji svého přítele;
amas tuum amicum, du liebst deinen Freund,
miluješ svého přítele; amat suum amicum,
er liebt seinen Freund, miluje svého přítele,
taktéž ovšem i v počtu množném. Kos. —
Pozn 2. Svůj klade se zhusta, táhne-li se
ku podmětu zcela obecnému, žádným
zvláštním slovem nevyjádřenému. Kos. Brt.
ve S. 91. praví: Avšak netoliko vztahem ku
podmětu grammatickěmu, nýbrž i vztahem
ku podmětu logickému (i nevyjádřenému)
užívá sejí, má-li do sebe význam jeho (jich)
vlastní. Svá vóle jest i ráj i peklo. Hus I
191. Naposledy všecko své jmění jim bylo
pobráno a mnozí z nich až do naha slečeni.
Sl. Lépe státi za svým snopem než za cizím
mandelem. Prov. Každému své hoře (svá
křivda) hořké a příkré. Č. M. 183. Svá
vlastní jeskynka lepší než sinajská hora;
Lepší jedno oko své nežli cizí dvě; Svá
vlasť každému nejmilejší a mně má; Datlovi
svůj nos nepřekáží; Čas práci a zábavám
svá doba. Brt. S. 91. — Cf. Mkl. S. 104.
Ale cf. Svobodno jest nám podlé vůle naší
(m.: své) živu býti. V. Vz doleji. — Pozn. 3.
Často stává svůj zbytečně m. si. Volili ho
za svého předsedu m.: volili si ho za před-
sedu. Mk. — Pozn. 4. Chybně tedy: Pan
polesný byl pochválen za jeho snahu m.:
za svou (za jeho = za snahu někoho jiného
než jest pan polesný). Naopak: Vzdáváme
díky panu B. za blahodárné působení své m.:
jeho (děkujeme za působení pana B. a ne
za své). Mk. — Pozn. 5. Kde přivlastnění
podlé přirozenosti samo sebou se rozumí, tu
se svůj vynechává. Psal jsem již rodičům
(svým). Mk. — S. = meus, tuus, suus, mein,
dein, sein, táhne-li se ku podmětu věty. Cf.
Mkl. S. 101. Chci tě milovati do své smrti.
V. O svůj krajíc zavadil. Kom. Ve všem
toliko svých věcí hledati. Br. Udělal jsem
svou věc; nejsem více svůj; on žádá svých
věcí; to má své místo (jest tomu tak);
ctíme svůj stav; děláte svou povinnosť (věc);
pod svou ochranu vzíti. D. Koupil jsem to
za své peníze. Jděte po svých, po svém;
Svou poklonu (činím); Nebudu se s nim
hádati; nechám ho a pomyslím si svůj díl;
Byl ve svém, nemusil býti u cizích lidí. Us.
Dch. Jestliže kdo koho chce ctíti, cti na
své (na svůj groš). Sedl. Rychn. 37. Podaj,
krásná panno, pasečko svojeho; Nelituj tej
svojej úrody. Sš. P. 40., 201. Chodíme svě-
tom po svojej práci. Ht. Sl. ml. 202. Hleď
svého (díla). Brt. Musil jsem svým (svými
penězi, aus eigenem) platiti. Půh. I. 337.
A když takého položíte před oči svoji, ihned
plijete. Hus II. 245. Každý zná, ví své;

Každý své si odnese; Vzal za své; Poje-
deme po svých (nohách); Zametej před svým
prahem. Us. Kšá. Jdi k svým do domu svého.
Br. Ne svoji, ale boží sme. Kom. Jdi ku
své sestře. Prodám svůj dům. Us. Jakož
i my odpouštíme svým vinníkóm (našim
vinníkům podlé latiny). Hus. Vše po své
hlavě dělati. O své ujmě něco dělati. Us.
S nadějí svou se chybiti. Svůj čas dobře
vynaložiti. Us. Po svých jíti (svého si hle-
děti). Kts. Ve svém způsobu. Dej před svými
dveřmi umésti; Své jen hnízdo ohraz; Vy-
trhl trn z cizí nohy a vstrčil do své; Svého
stínu se bojí; Dílo chválí mistra svého. Prov.
Jg. Hleď svého a nech, což jest mého. Č.
Pověděl pan Pech: Svého hleď, cizího nech;
Pověděla žena Pechova: Ten nic nemá, kdo
svého nechová. Vz Lenosť. Lb. Hleď každý
svého a nech jinému jiného. Č. Každý sám
nechť hledí svého a nechá, což není jeho;
Každý své má opatřiti, v cizí se nesluší
tříti. Lom. — Pozn. Již v starší době tohoto
pravidla neprávem nešetřili. A já sám mně
(m.: sobě) nejbližší jsem. Háj. Vedlé vůle
boha vašeho učiňte. Br. Modlím se mému
milému Kristu. Pass. (Bž.). 20. Nejsem já
bit pro mú vinu. Žd. 345. Styďte se zlosti
vaší. Kom. Račiž mysliti pilně, aby (abys)
v tvém srdci nemylně měl na paměti Boha.
Dal. — S. = s vedlejším vyznamenáním dů-
raznosti, náležitosti, zvyklosti atd., substan-
tivum často se vypouští. Svým časem; na
svých nohách choditi; sám svůj pán; svým
pánem býti; svá hlava; Slíbíš-li za druhého,
dej své; Když u souseda hoří, odstav svého.
V. Na vrchu svou postaviti. Kom. Ještě
vždycky sedí na svém; Neústupně na svém
státi, býti. Br. Na své oči jsem to viděl.
Svou rukou (vlastní). Na svém místě zmínku
o tom učiním. Har. Jest to ve své míře (ná-
ležité). Us. Umřel svou smrtí (přirozenou).
Jg. Svůj div na něčem viděti; Od svého
živ jest. D. Přestati na svém. Hleděti svého
(své tobolky). Své toliko loví. Příliš ná-
ramně svou cení. Jen pořád svou vede. Ty
jen vedeš svou. Každý ve svou troubí. Vzal
za své (obdržel odměnu, Zlob.; pošel). Us.
Od svého na nehet neupustí; svému chtíti.
Sych. Po svých jíti, táhnouti = pryč se
kliditi. Táhni přece po svých. Br. Jdi po
svých. D. Žeň pávy po svých, z toho nic
nebude. Všeliká věc má svój čas a svú
chvíli. BO. Jedie svým časem. BO. Učiní to
svou dobou; Neměl svých zdravých smyslů)
pohromadě; Každý haní jen to svoje (o ne-
spokojených); To nebylo na svém místě;
Žádati svého; Nehnul se ze svého (mínění);
Šťastný, že je ve svém; On vede pořád jen
svou (řeč). Us. Dch. Aby poučil lidi, kteří
vezdy jenom svou na vrchu míti chtějí. Sš.
J. 120. Vedl si svou a nedal se přehlušiti.
Us. Provedli svou (vůli). Us. Ehr. Měli ji
jako svou (dceru). Us. Ptř. Přišel přece ku
svému. Us. Msk. Starý se svého (míněni)
nesešel. Sá. Sobě volný n. mocný = sám
svůj. J. tr. Dělati něco na svoji hlavu (auf
eigene Faust). U Opavy. Klš. Chtěl mermo-
mocí svou na vrch postaviti. Us. Odkud jsi?
Ja ze svej dědiny. Mor. Brt. Pracovať na
svoju ruku. Slov. Dbš 97. Svého řemesla