svou jasnou (na pr. t-d, s-z, . . .) a liší se
vespolek proudem, za něhož se článkují :
při temných je proud prudký, při jasných
mírný. Naproti obojíma pak jsou hlásky
jiné, při kterých síla proudu nečiní rozdílu
žádného; a to jsou souhlásky plynné a samo-
hlásky, jež u příčině této nazývati můžeme
indifferentními. Novočeské ř je souhláska
plynná a indifferentní, neboť neznamenáme,
že by byl rozdíl, když ji vyslovíme za proudu
mírného a za proudu prudkého. Ale jinak
bylo ve výslovnosti staročeské; v té někdy
rozeznávalo se jasné ř (= rž) a temné ř
(= rś). Tomu nasvědčuje theorie a to po-
tvrzuje praxis některých starých rukopi-
sův. Theoreticky žádáme, aby bylo ř jasné
i temné, poněvadž je smíšeninou plynného
r se sykavkou a poněvadž sykavky všecky
se různí na jasné a temné; a žádáme dále,
aby ř v sousedství souhlásky jasné znělo
jasné (na př. pohřben, ř jasné = rz, poněvadž
sousední souhlásky h a b jsou jasné), a v sou-
sedství souhlásky temné temné (na pr. po-
křtěn, ř temné = rś, poněvadž k a ť jsou
souhlásky temné). Prakticky pak potvrzuje
se ona theorie těmi rukopisy starými, které
souhlasně s ní píší žádané temné ř spřežkou
rs (rf) a žádané jasné ř spřežkou rz. Jsou
to zejména, pokud mi povědomo, Zlomky
táborské (vytištěné od A. Vrťátka v Mus.
1874. 116.— 120.) a Žaltář klementinský (rkp.
knihovny univers, pražské sign. 17. A. 12.).
Úkolem následujících řádků jest, ukázati
zevrubným přehledem dokladů z kodexu
posledné jmenovaného, že rozdíl mezi psa-
ným rz a rf zakládá se na rozdílném znění
staročeského ř a že ve staročeské výslov-
nosti rozdíl mezi jasným rz a temným rs
druhdy byl rázný a zřetelný, ješto i písaři
někteří v písmě jej znamenali. Následují
příklady na str. 240.— 243. V List. filolog.
1879. 52. pričiňuje příklady z Listu s nebe
(St. skl. III. 259.-262.) a z codexu praž.
knihovny veřejné sign. 17. C. 15. psaného
r. 1392. a obsahujícího Tomáše Štítného řeči
nedělní a sváteční. Vz o též věci Gb. ve
Sborníku věd. mus. IV. 275. a Gb. Hl. 97. —
V ř mění se r: 1. před ě, i, í: bratr —
bratři — bratří, dobrý člověk — dobří lidé,
dobrý — dobře, široko — šíře, tur — tuří,
míra — míře, chytrý — chytřejší. Ale v jiho-
západních Čech.: bystrejší, dobrejší, Šb., a
v obec. ml.: dobrý lidi, starý mužové, Us.,
ve vých. Čech.: tři kapry, Šb.; v Krkonš.
se mění: dobřej. Šb.— 2. Před a, á, stojí-li
m. strč. ia: přál (prial), řad. — 3. Větším
dílem i před původním e, mimo vokat. sg.,
předchází-li jen jedna souhláska: Petře,
bratře, vz B (ku konci). — 4. V 2. a 3. os.
sg. a v 1. a 2. pl. praes.: mru, mřeš, mře,
mřeme, mřete, mrou (v obec. mluvě i v, ostat-
ních osobách: mřu, mřou, třu, třou. Šb.). —
5. Na konci slov. u masc. v -ář, -íř, -ýř,
kde b vypadlo a u všech fem. v r: tvář,
sběř. Ht. — 6. Ořu (orju), pářu (párju). Ht.,
Kt. 3. vyd. 25. Vz Gb. Hl. 97. — Pozn.
Před e(= b) se nemění: krev, retný, rez. Ht.
— Ř střídá se v češtině 1. s ž: bařina —
bažina, žebro — řebro, žebřík — řebrík, ře-
řavý — žeřavý, řeřáb — žeráv (v již. Čech.

řežáb m. jeřáb. Kts)., řeřicha — žericha.
Gb. 111. 102., Ht., v obec. mluvě: mládeř,
drüber, krádeř m. mládež (gt. mládeže), drů-
bež, krádež. Jir. — 2. H r, vz R se střídá
s ř. — R přípona jmen podst.: tesa-ř, Č.,
úhoř, vepř. Bž. 227. Debř, strl dbb-rb. Mikl.
li. 87. Na mor. Zlínsku se ř přisouvá: krejčíř
= krejčí, Brt. v Mtc 1878. 7. — Jména podst.
masc. v ř ukončená skloňují se dle II. sklo-
nění; fem. dle Daň (kromě:Jař, sběř, tvář,
zděř, zvěř, tato dle Kosť). — Ř neplatí nikdy
za samohlásku: hřmot, hřměti. Kz. — Po ř
nepiš nikdy y (ý), védy jen i (í).

-ra, přípona subst.: dcera, jiskra, sestra,
D., míra, síra, máz-d-ra, sádra. Mkl. B. 86.
Vz Tvořeni slov.

Raab, a, m., mě. v Horn. Rakousích. Vz
S. N. — R., ves u Pardubic.

Rab, a, m., strsl. rabb vedlé robb, servus.
Mkl. li. 74. R., zajatý, der Gefangene, D.;
nevolník, otrok, der Sklave, Knecht, Leibei-
gene. Na Slov. Plk.

Ráb, a, m., mě. v Ullřich, Raab, lat.
Jaurinum, Arabonia, maď. Györ (D'ör). Vz
více v S. N. — Bában, a, m. — Baltský.

Raba, y, Rabice, e, f., řeka ve Štýrsku
a Uhřích, der Raabfluss; řeka v Krakovsku.
— R., v pol. - roba, nevolnice, die Gefan-
gene; Sklavin. Vz Rab.

Rabáč, e, m., rabiák, chlap urvalá, ur-
valec, ein ruchloser Mensch, der Galgenvogel.
U Rychn. Msk.

Rabák, u, m., drsnící rám, v souken., der
Rauchback. Šm.

Rabakov, a, m., ves u Bousova,

Rabarbara, rebarbara, rebarbora, y,
f., reveň, rheum palmatum, Rhabarber, f. a
m., rostl. R. bílá, čínská, francouzská, mni-
šková, rakouská, ruská n. bucharská n. mo-
skevská, turecká, vodní. Kh. Vz Kk. 153., 154.

Rabarbarový, rebarbarový, rebarborový,
reveňový, Rhabarber-. R. šťáva, prášek,
kapky. Bern.

Rábati se, těžce někam se bráti, unbe-
hilflich wohin gehen, kriechen. — se kam:
na seno (lézti tam). Marek. — se s čím —
táhati se, sich mit etwas schleppen. Mar. —
Jg. Cf. Hrabati sc.

Rabátko, a, n., příční záhon v zahradě,
die Rabatte, das Gartenbeet.

Rabatt, u, m., z it.. předplatné, úroky;
výhodná srážka, der Abzug, Nachlass vom
bestimmten Preise einer Waare, vz Srážka.
Rk.

Rabbi, obyč. rabín, a, m., židovský učitel
náboženství, hebr. vl. = můj mistr, můj pán
(Hý.), der Rabbi, Rabbiner, jüdischer Gesetz-
lehrer. Rk. Vz více v S. N.

Rabec, bce, m. = rab, rob. Víra svobod-
nými činí r-ce. Sš. Bs. 17.

Rabek, bku, m., v Krknš. = polička na
stěně. Kb.

Řábek, bku, m., řápek, kohoutek u sudu,
der Fasshahn. Jg.

Rábený, vyrobený, erzeugt. Hedvabí
z bourců r-né. Bdl.

Ráběř, e, f., rabování, das Rauben. L.

Rabí, n., mě. u Sušice, vz S. N., Tk. IV.
738. — R., f., coll., strsl. rabbja, rabija,
příp. -ija, servi. Mkl. B. 69., aL. 113.