s ním o to řeči. Nedávej se s ní do řečí,
neb zlou hubu má. R. přijde k reči. Us.
Mám s ním širokou řeč. Jel. Ř. od jiného
není (nemá jiného účelu). Kos. Ol. I. 22. Co
nám nesete? I přicházím k vám jen na
kousek řeči. Us. na Mor. Hý. Poslúchali, jaká
řeč mezi námi bude. NB. Tč. Ajta sedm vidí
andělů tam státi, s jeho synem svatým milé
řeči bráti. Sš. Bs. 74. Byl jsem s ním v řeči.
Us. Brt. A tyto řeči postúpili sú někteří
doktorové s kanovníky, s faráři a s mnichy
u Prazě v radnici. Hus. II. 59. — 6. Ř.,
slova spojitá ku přesvědčení a pohnutí ně-
koho, die Rede, Anrede. Ř. pěkná, výmluvná,
bedlivě uvážená, mistrovsky složená, noční
lampou pomazaná, V., jadrná, obranní, D.,
hrobní, Sych., příležitá, uvozovací n. úvodná,
pochvalná (chvalořeč), z patra n. z náhla,
z paměti, bez přípravy, bez úvodu, v po-
padky, oslavovací n. k slavnosti, pamětná
(na památku něčí), ústní, písemní, očisťovací,
na rozloučenou, na odchodnou, na rozchod-
nou, loučící, vítací, školní, školská, na odiv,
oddávací (při od davkách), obranná. Nz. Ř.
obžalovací, obžalobná, soudní, politická, ko-
nečná,,, vstupní (nastupovací). Vz Prosa,
S. N. Ř. horská, die Bergpredigt. Šm. Figura,
obrat, ozdoba, okrasa řeči. Nz. Řeč k lidu
učiniti, udělati; řečí svou obsáhnouti a vy-
vésti; řeč krásně postaviti. V. Řečník činí
řeč podlé řečnického umění; přístup k řeči
(exordium); zavírka a konec řeči; začátek
řeči učiniti. Kom. R. míti o něčem. Dch. Ř.
na řeč; ř. odvratná; ř. proti řeči (odpověď).
J. tr. Ovšem těžší hřiech učiní, ktož po této
mé řeči přísahy dopustí; A tak z této řeči
máš, že ...; Stala se řeč ke mně; Aj v té
řeči sv. Pavla máš, proč ruka panská meč
nese cierkvi svaté. Hus. I. 97., 138., 174.,
176. Již se k svej řeči navráci. Smil. v. 80.
Ř. k někomu obrátiti; Řeč hojná na slova.
Skl. V. 135., 345. Ř. svou zavírati. Bart. IV.
32. Ř. skonati. Kat. 2870. Páni odložili pó-
hon i řeči do Brna do více pánuov. Půh.
I. 257. Anděl k ní ř. mluvil. Br. Ř. (kázání)
míti. D. Jadrnou řečí porazil jalovou vý-
mluvu. Sych. Krátká ř. a pěkné slovo vy-
může u pánů mnoho. Prov., Jg. O lásce
chci najprve řeč podejíti; O tomť šíře pro-
mluvím, když řeč zdvihnu o almužně. Št.
N. 208., 304. Těla hnutím řeć provázeti
(tělesnými pohyby); V řeči k někomu se
obrátiti (apostrophe). Nz. Ř. držeti, J. tr.,
V., lépe a obyč.: činiti, míti; srovnej před-
cházející. Ř. dokonati, zavříti, řeči konec udě-
lati. V. Krátká to řeč, ale uzlovatá (moudrá,
vtipná). Č. Má podmaštěnou řeč. Č. Uhladil
si řeč liščím ocáskem. Č. Řeč se mu sama
líhne (mluví plynně a přiměřeně). Vz Mlu-
vení. Č. Ani k řeči ani k seči (ani do úřadu
ani do vojny). Vz Nepotřebný. Č. — 7. Ř.,
uhrn všech zvuků zvl. lidských sloužících za
znamení citu, myšlének, jazyk, die Sprache,
Zunge. I zvířata mají svou ř. Us. R. česká,
německá, řecká, latinská, francouzská, vlaská
atd., Us., svatováclavská (česká), živá (která
se posud mluví ku př. ruská, polská atd.),
mrtvá (ku př. starořecká, latinská), cizí, Us.,
mateřská, přirozená, vlastní. V. Řeč nevzdě-
laných národů bývá chudá, vzdělaných bo-

hatá. Us. Také mají se postaviti, aby česká
řeč nehynula; pojme-li Čech Němkyni, aby
děti ihned se česky učily a nedvojily řeči. Hus.
I. 133. Ve více řečech psáti. Učitel řeči. D.
Z oné řeči do této překládati, tlumočiti. V.
Z jedné řeči do druhé vykládati. Br. Něja-
kou řečí mluviti. Har. Ř. uměti. Háj. Uží-
vati české řeči. V. Kdo se za vlastní řeč
stydí, hodenť, potupy všech lidí. Koll., 0.
Znatel řeči. Srn. Doučiti se řeči, vycvičiti
se v řeči. Nz. Knihu anglickou řečí sepsati.
Ml. Reč českú již sú zkazili němčinú; Řeči
česky měli by sě učiti děti v Čechách; R.
česká v „tom jest krátka. Hus. I. 379., II.
123. — R. jednací v starém českém soudě
(česká), vz Pr. 1869. str. 630. a násl. — 8. Ŕ.
přímá a nepřímá. Položí-li kdo slova jiného
n. svá, jak je sám vynesl, tedy jmenujeme
řeč takovou přímou (oratio directa, recta),
ku př. Pravil: Jest mi zima. Zavěsíme-li je
na časoslově, kterým je ohlašujeme, takovou
řeč jmenujeme nepřímou n. větou dokládací,
ku př.: Pravil, že jest mu zima. Klade pak
se v řeči nepřímé 1. indikativ se spojkou že,
když se řeč něčí za věc událou, za věc sku-
tečnou vystavuje (věty úsudkové vyjadřu-
jeme větami vyjadřovacími s že. Brt.). Od-
pověď od sebe dali, že se spolu v lásce sná-
šejí. —- 2. Nebo spojka a s konditionalem že
by, když obsah řeči povahu věci pouze my-
šlené aneb žádané do sebe má (imperativ
vyjadřujeme větou žádací s aby, ať. Brt. Vz
Ať). Požádal knížete, aby mu to místo dal,
že by chtěl tu sobě hrad pevný postaviti.
Háj. Otec řekl synovi, aby se chránil zlých
tovaryšů (m.: Chraň se. Tedy se spojkou
aby rozkaz do řeči uvádí. Ht.). — Poznam.
Ostatní věty zůstávají buď nezměněny neb
označuje se závislosť konditionalem aneb
slovcem prý. Brt. Vz Prý. — 3. První a
druhá osoba řeči přímé mění se v řeči ne-
přímé v osobu třetí, jsou-li od osoby řeč
nepřímou uvozující rozdílny. Říkávala: Kdo
co má mého, ten toho užívej = že kdo co
má jejího, ten aby toho užíval. — 4. Jsou-li
mluvící a ohlašující osoby jednostejné, zá-
jmena první osoby i v řeči nepřímé se po-
dřizují. I šel jsem k němu, žádal jsem ho
za to řka: Jestliže bych ten dům koupil,
chci tobě na domě svém, který prodám,
Jistou summu vykázati. I šel jsem k němu,
žádal jsem ho za to, jestliže bych ten dům
koupil, že jemu chci na domě svém, který
prodám, jistou summu vykázati. — 5. Někdy
se obě řeči míchají. Ona pravila, že toho
není, aby jí dal pokoj; máš-li co ke mně,
máš právo. Svěd. — 6. Někdy i řeč přímá
od spojky že se počíná, která je zde jen
uvozovací. On odpíral, že jsem nevzal nic.
Svěd, — 7. Zhusta se časoslova uvozovací
vypouštějí. Na to já (pravil), že jest to tak
dobře, Zk. S. 518., Ml. II. 70. Vz Brt. S. §. 517.

2. Reč, e, f., Řeteč, něm. Retsch, ves
u Mírovic.

Řečák, a, m., thelphusa. korýš. Krok.

Rečanka, y, f., caulinia, rostl. R. křehká,
c. fragilis. FB. 6.

Řečankovitý. R. rostliny, najadeae.

Řečany, dle Dolany, ves u Přelouče. PL.