Předchozí (37)  Strana:38  Další (39) |
|
|||
38
|
|||
|
|||
s ním o to řeči. Nedávej se s ní do řečí,
neb zlou hubu má. R. přijde k reči. Us. Mám s ním širokou řeč. Jel. Ř. od jiného není (nemá jiného účelu). Kos. Ol. I. 22. Co nám nesete? I přicházím k vám jen na kousek řeči. Us. na Mor. Hý. Poslúchali, jaká řeč mezi námi bude. NB. Tč. Ajta sedm vidí andělů tam státi, s jeho synem svatým milé řeči bráti. Sš. Bs. 74. Byl jsem s ním v řeči. Us. Brt. A tyto řeči postúpili sú někteří doktorové s kanovníky, s faráři a s mnichy u Prazě v radnici. Hus. II. 59. — 6. Ř., slova spojitá ku přesvědčení a pohnutí ně- koho, die Rede, Anrede. Ř. pěkná, výmluvná, bedlivě uvážená, mistrovsky složená, noční lampou pomazaná, V., jadrná, obranní, D., hrobní, Sych., příležitá, uvozovací n. úvodná, pochvalná (chvalořeč), z patra n. z náhla, z paměti, bez přípravy, bez úvodu, v po- padky, oslavovací n. k slavnosti, pamětná (na památku něčí), ústní, písemní, očisťovací, na rozloučenou, na odchodnou, na rozchod- nou, loučící, vítací, školní, školská, na odiv, oddávací (při od davkách), obranná. Nz. Ř. obžalovací, obžalobná, soudní, politická, ko- nečná,,, vstupní (nastupovací). Vz Prosa, S. N. Ř. horská, die Bergpredigt. Šm. Figura, obrat, ozdoba, okrasa řeči. Nz. Řeč k lidu učiniti, udělati; řečí svou obsáhnouti a vy- vésti; řeč krásně postaviti. V. Řečník činí řeč podlé řečnického umění; přístup k řeči (exordium); zavírka a konec řeči; začátek řeči učiniti. Kom. R. míti o něčem. Dch. Ř. na řeč; ř. odvratná; ř. proti řeči (odpověď). J. tr. Ovšem těžší hřiech učiní, ktož po této mé řeči přísahy dopustí; A tak z této řeči máš, že ...; Stala se řeč ke mně; Aj v té řeči sv. Pavla máš, proč ruka panská meč nese cierkvi svaté. Hus. I. 97., 138., 174., 176. Již se k svej řeči navráci. Smil. v. 80. Ř. k někomu obrátiti; Řeč hojná na slova. Skl. V. 135., 345. Ř. svou zavírati. Bart. IV. 32. Ř. skonati. Kat. 2870. Páni odložili pó- hon i řeči do Brna do více pánuov. Půh. I. 257. Anděl k ní ř. mluvil. Br. Ř. (kázání) míti. D. Jadrnou řečí porazil jalovou vý- mluvu. Sych. Krátká ř. a pěkné slovo vy- může u pánů mnoho. Prov., Jg. O lásce chci najprve řeč podejíti; O tomť šíře pro- mluvím, když řeč zdvihnu o almužně. Št. N. 208., 304. Těla hnutím řeć provázeti (tělesnými pohyby); V řeči k někomu se obrátiti (apostrophe). Nz. Ř. držeti, J. tr., V., lépe a obyč.: činiti, míti; srovnej před- cházející. Ř. dokonati, zavříti, řeči konec udě- lati. V. Krátká to řeč, ale uzlovatá (moudrá, vtipná). Č. Má podmaštěnou řeč. Č. Uhladil si řeč liščím ocáskem. Č. Řeč se mu sama líhne (mluví plynně a přiměřeně). Vz Mlu- vení. Č. Ani k řeči ani k seči (ani do úřadu ani do vojny). Vz Nepotřebný. Č. — 7. Ř., uhrn všech zvuků zvl. lidských sloužících za znamení citu, myšlének, jazyk, die Sprache, Zunge. I zvířata mají svou ř. Us. R. česká, německá, řecká, latinská, francouzská, vlaská atd., Us., svatováclavská (česká), živá (která se posud mluví ku př. ruská, polská atd.), mrtvá (ku př. starořecká, latinská), cizí, Us., mateřská, přirozená, vlastní. V. Řeč nevzdě- laných národů bývá chudá, vzdělaných bo- |
hatá. Us. Také mají se postaviti, aby česká
řeč nehynula; pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned se česky učily a nedvojily řeči. Hus. I. 133. Ve více řečech psáti. Učitel řeči. D. Z oné řeči do této překládati, tlumočiti. V. Z jedné řeči do druhé vykládati. Br. Něja- kou řečí mluviti. Har. Ř. uměti. Háj. Uží- vati české řeči. V. Kdo se za vlastní řeč stydí, hodenť, potupy všech lidí. Koll., 0. Znatel řeči. Srn. Doučiti se řeči, vycvičiti se v řeči. Nz. Knihu anglickou řečí sepsati. Ml. Reč českú již sú zkazili němčinú; Řeči česky měli by sě učiti děti v Čechách; R. česká v „tom jest krátka. Hus. I. 379., II. 123. — R. jednací v starém českém soudě (česká), vz Pr. 1869. str. 630. a násl. — 8. Ŕ. přímá a nepřímá. Položí-li kdo slova jiného n. svá, jak je sám vynesl, tedy jmenujeme řeč takovou přímou (oratio directa, recta), ku př. Pravil: Jest mi zima. Zavěsíme-li je na časoslově, kterým je ohlašujeme, takovou řeč jmenujeme nepřímou n. větou dokládací, ku př.: Pravil, že jest mu zima. Klade pak se v řeči nepřímé 1. indikativ se spojkou že, když se řeč něčí za věc událou, za věc sku- tečnou vystavuje (věty úsudkové vyjadřu- jeme větami vyjadřovacími s že. Brt.). Od- pověď od sebe dali, že se spolu v lásce sná- šejí. —- 2. Nebo spojka a s konditionalem že by, když obsah řeči povahu věci pouze my- šlené aneb žádané do sebe má (imperativ vyjadřujeme větou žádací s aby, ať. Brt. Vz Ať). Požádal knížete, aby mu to místo dal, že by chtěl tu sobě hrad pevný postaviti. Háj. Otec řekl synovi, aby se chránil zlých tovaryšů (m.: Chraň se. Tedy se spojkou aby rozkaz do řeči uvádí. Ht.). — Poznam. Ostatní věty zůstávají buď nezměněny neb označuje se závislosť konditionalem aneb slovcem prý. Brt. Vz Prý. — 3. První a druhá osoba řeči přímé mění se v řeči ne- přímé v osobu třetí, jsou-li od osoby řeč nepřímou uvozující rozdílny. Říkávala: Kdo co má mého, ten toho užívej = že kdo co má jejího, ten aby toho užíval. — 4. Jsou-li mluvící a ohlašující osoby jednostejné, zá- jmena první osoby i v řeči nepřímé se po- dřizují. I šel jsem k němu, žádal jsem ho za to řka: Jestliže bych ten dům koupil, chci tobě na domě svém, který prodám, Jistou summu vykázati. I šel jsem k němu, žádal jsem ho za to, jestliže bych ten dům koupil, že jemu chci na domě svém, který prodám, jistou summu vykázati. — 5. Někdy se obě řeči míchají. Ona pravila, že toho není, aby jí dal pokoj; máš-li co ke mně, máš právo. Svěd. — 6. Někdy i řeč přímá od spojky že se počíná, která je zde jen uvozovací. On odpíral, že jsem nevzal nic. Svěd, — 7. Zhusta se časoslova uvozovací vypouštějí. Na to já (pravil), že jest to tak dobře, Zk. S. 518., Ml. II. 70. Vz Brt. S. §. 517. 2. Reč, e, f., Řeteč, něm. Retsch, ves
u Mírovic. Řečák, a, m., thelphusa. korýš. Krok.
Rečanka, y, f., caulinia, rostl. R. křehká,
c. fragilis. FB. 6. Řečankovitý. R. rostliny, najadeae.
Řečany, dle Dolany, ves u Přelouče. PL.
|
||
|
|||
Předchozí (37)  Strana:38  Další (39) |