136

Rozkázaní, n., das Befehlen. — R. —
rozkaz. R-ním jeho zabit jest. Jel. R. krále
učiněné o bratru Matěje poustevníka. Bart.
221. 15. Na tvé r. V. Soud zemský nemá
odložen býti na r. královské a psaní, ani
jiní soudové bez obecného sněmu svolání.
Nál. 157. R. v nic obrátiti (nedbati ho). Bart.
3. 7. Z r. něco učiniti. Půh. II. 421. R-ním
něčím něco bráti. NB. Té. Vz Rozkaz. — R.,
poslední vůle. Umřel bez r. Ms. pr. pr.

Rozkázaný; -án, a, o, befohlen.

Rozkazatel, e, m , der Befehler, Gebieter.
Gtib. H. 13.

Rozkazatelka, y, rozkazatelkyně, ô,
f., die Gebieterin.

Rozkázati, rozkáži; rozkazovati = poru-
čiti, befehlen, gebieten, beordern, komman-
diren, schaffen; Hofmeistern; diktiren; zů-
staviti poslední vůlí, odkázati, testiren, ver-
machen. — abs. Ti kněžie jsú od Boha
ustanoveni, kteříž jsú živi, jako Bůh roz-
kázal. Hus I. 201. Toho trpěti nechci, leč
by právo rozkázalo. NB. Tč. — co. Mnoho
Rozkazují a sami prikázanie božieho neplní.
Hus I. 289. Nemá ižádný nad člověkem od-
súzeným popravy rozkazovati než purkmistr.
Sob. 35. — co oč. Což by o ty věci roz-
kázali, aby se stalo. Arch. I. 66., 67. — co
o čem. Kterak o té věci králova milosť
jemu rozkázala. Půh. II. 547. Vz Strany. —
podlé čeho. Což dílčí podlé toho dílčího
listu rozkáží, mají na tom obě straně dosti
míti. Půh. 11. 575. — kde. Dajž milostivý
spasitel, abychom tak učinili, jak jest v tomto
čtení nám r-zal. Hus II. 289. Kdež mnoho
pánů vládne a rozkazuje, tu se zřídka co
dobrého způsobuje. Prov. Doma si rozkazuj.
Us. — co komu. Všechněm rozkazuje. V.
Když on svojí chasi nikdy nerozkáže; Kdo
mě nevychoval, ten mi rozkazuje. Sš. P.
487,, 495. Což mi právo rozkáže. NB. Tč.
— k čemu kdy. Kdyžby židóm aneb knězi
bylo k dědictví při kšaftu rozkazováno,
testiren, vermachen. Sob. 29. — s inft. Roz-
kázal mu to udělati. Ros. Rozkázal jim vy-
stavěti město. Br. Apoštol jim udatnými
býti rozkázal. Zyg. Její otec r-zal jí dáti
její oddíl 50 hř. Půh. II. 175. Nejistě po
smrti r-zuje rozdávati ty věci, kterých s sebú
pobrati nemóž. Hus. III. 147. — Sš. Sk. 45.,
NB. Tč., Flav., Háj. — aby. Rozkázal mu,
aby to udělal. Us. Kristus Petrovi jest roz-
kázal, aby najprve šel k němu a sám ho
tresktal. Hus II. 201. — Kom., Háj.— jak:
podlé své vůle. Ler. — od čeho. Vtedy
mi, muj milý, od cebe rozkažu (rozvedou).
Pís. sl. 100.,— čím: rukou. Jd. — se =
rozlobiti se. Šml.

Rozkázavý, gebieterisch. Krok.

Rozkazce, e, m. = rozkazatel, pol.

Rozkázečí. Chci to listem r-čim svého
strýce ukázati. Půh. II. 421.

Rozkazeň, zně, f. = rozkázání, usouzení.
K r-zni jeho stlučen bude. BO.

Rozkazně, rozkazavě = přísně, stroze,
streng. R-zně jsme rozkázali vám. Sš. Sk.
59., 61.

Rozkazný, Befehls-. — R., rozkazující,
gebieterisch. D. R. hlas. Šml.

Rozkazovací způsob, imperativ (z lat.

imperativus i. e. modus), die gebietende Art.
Známka imperativu jest i a krácení samo-
hlásky kmenové. Beři se z hradu a otci mému
pověz. Výb. II. 66. Strany -i vz Gb. Jíl. 109.
12 ř. sh. a dole. Známka imperativu i totožná
jest se sanskr. já v potentialu; podlé toho
shoduje se imper. slovanský s řec. optativem
a lat. konjunktivem. Gb., Mkl. S. 767. Slovan.
imperat. jest původem a tedy i významem
optativ; základní pojem optativu jest přání:
beri = přeji si, abys bral. Mkl. B. 791. Kmen
imperativní tvoříme od kmene přítomného:
nesa-i; z ai vzniká ě, kteréž, stoji-li v zá-
sloví (v 2. os. sg.), v i se seslabuje. Bž. 171.
U sloves I. třídy kmene otevřeného, pak u IV.,
V. a VI. třídy mění se toto i v j, u sloves
ostatních tříd i se klade neb se vypouští;
vypouští se (vlastně seslabuje se v ь, jež na
mnoze se ztrácí, Bž. 171.), lze-li imp. snadno
vysloviti, ale předcházející souhláska se
v tomto případě směžduje a měkčí a sice d
v ď, t v ť, n v ň, k v c, h v z, r v ř. Cf. Bž. 40.,
42. — Dlouhá samohláska kmenová krátí se
v imp. jednoslabičném a krátká samohláska
podržuje se pak, i když imperativ sesilu-
jeme příklonným z, jakož i v pluralu (Bž.
22.). I. a) nésti — nes, b) píti — pi-j, II. mn-í,
III. hoň, IV. háze-j, V. kope-j m. kopa-j, VI.
milu-j; plésti — pleť, péci — pec (v obec.
mluvě: peč), tlouci — tluc (v obec. mluvě:
tluc), střehu — střez (v obec. ml. střež; ale
neústrojně i v písmě: lhu — lži, sekati — seč.
Bž. 40.), souditi — suď — sudiž — suďme —
suďte, klátiti — klať, sloužiti — služ, koupiti

— kup. Na mor. Zlínsku nerozlišují se hlásky.
Vz Mtc. 1878. 3. Pozn. — Vozn. U sloves
V. třídy se a před -i (-j) přehlasuje v e:
volati — vola — volaj — volej. — Pronáší-li
se rozkaz s důrazem, přičiňuje se částice z,
před kterou i, vynechalo-li se, opět na jevo
přichází: sudiž, slyšiž, honiž. — V imperat.
dvouslabičných sloves v -íti a -ýti ukonče-
ných (I. třídy kmene otevřeného) stahuje se
u výslovnosti ij vi a yj v ý: bíti — bij —
bí, krýti — kryj — krý. V písmě užívánu:
vedlé bij i bí, ale jen: kryj. Bž. 186. Dle
Gb. se v těchto případech j odsouvá a ná-
hradou i se dlouží. Vz Kvantita (1. 853. a).

— Která slovesa i mají, ta v pluralu ne-
seslaběné ě podržují (Bž. 171.): hoň — hoňme

— hoňte, běž — běžme — běžte; ale: sp-i,
sp-ě-me, sp-ě-te; modl-i se, modl-e-me se,
modl-e-te se, bdi — bděme — bděte; ě tedy
vypadává jako i, kde sloveso bez něho
snadno lze vysloviti: chvalme — chvalte
(chval), ale: řekněme, řekněte (řekni). Na
Moravě: mnime, řeknime, sednime m. mněme,
řekněme, sedněme. Vz I. a Slovník I. 563.
a. c). — Obecná mluva miluje, jak již uká-
záno bylo, také hustší sykavky v imperativu:
peč, vleč, pomož vedlé pomoz, noš, vož,
kaž m. pec, vlec,nos, voz, kaz. Vz Rozli-
šování. — Koncovky se v imperativu sg. od-
suly, odtud se tvar .2. osoby o všech osobách
užívá: čiň já, čiň ty, čiň on; v čísle množ-
ném užívá se u 3. os. koncovky osoby druhé:
čiňte oni. Kz., Zk., Mkl. Tedy cožkoli mluv
já, nezjednám-li, co on chce, nic nedbá. St.
skl. (Mkl. S. 799.). Sedni já neb ostaň, tobě
zjevný jsem. Kom. Vz Bíti, Hořeti, Vinouti.