Předchozí (135)  Strana:136  Další (137) |
|
|||
136
|
|||
|
|||
Rozkázaní, n., das Befehlen. — R. —
rozkaz. R-ním jeho zabit jest. Jel. R. krále učiněné o bratru Matěje poustevníka. Bart. 221. 15. Na tvé r. V. Soud zemský nemá odložen býti na r. královské a psaní, ani jiní soudové bez obecného sněmu svolání. Nál. 157. R. v nic obrátiti (nedbati ho). Bart. 3. 7. Z r. něco učiniti. Půh. II. 421. R-ním něčím něco bráti. NB. Té. Vz Rozkaz. — R., poslední vůle. Umřel bez r. Ms. pr. pr. Rozkázaný; -án, a, o, befohlen.
Rozkazatel, e, m , der Befehler, Gebieter.
Gtib. H. 13. Rozkazatelka, y, rozkazatelkyně, ô,
f., die Gebieterin. Rozkázati, rozkáži; rozkazovati = poru-
čiti, befehlen, gebieten, beordern, komman- diren, schaffen; Hofmeistern; diktiren; zů- staviti poslední vůlí, odkázati, testiren, ver- machen. — abs. Ti kněžie jsú od Boha ustanoveni, kteříž jsú živi, jako Bůh roz- kázal. Hus I. 201. Toho trpěti nechci, leč by právo rozkázalo. NB. Tč. — co. Mnoho Rozkazují a sami prikázanie božieho neplní. Hus I. 289. Nemá ižádný nad člověkem od- súzeným popravy rozkazovati než purkmistr. Sob. 35. — co oč. Což by o ty věci roz- kázali, aby se stalo. Arch. I. 66., 67. — co o čem. Kterak o té věci králova milosť jemu rozkázala. Půh. II. 547. Vz Strany. — podlé čeho. Což dílčí podlé toho dílčího listu rozkáží, mají na tom obě straně dosti míti. Půh. 11. 575. — kde. Dajž milostivý spasitel, abychom tak učinili, jak jest v tomto čtení nám r-zal. Hus II. 289. Kdež mnoho pánů vládne a rozkazuje, tu se zřídka co dobrého způsobuje. Prov. Doma si rozkazuj. Us. — co komu. Všechněm rozkazuje. V. Když on svojí chasi nikdy nerozkáže; Kdo mě nevychoval, ten mi rozkazuje. Sš. P. 487,, 495. Což mi právo rozkáže. NB. Tč. — k čemu kdy. Kdyžby židóm aneb knězi bylo k dědictví při kšaftu rozkazováno, testiren, vermachen. Sob. 29. — s inft. Roz- kázal mu to udělati. Ros. Rozkázal jim vy- stavěti město. Br. Apoštol jim udatnými býti rozkázal. Zyg. Její otec r-zal jí dáti její oddíl 50 hř. Půh. II. 175. Nejistě po smrti r-zuje rozdávati ty věci, kterých s sebú pobrati nemóž. Hus. III. 147. — Sš. Sk. 45., NB. Tč., Flav., Háj. — aby. Rozkázal mu, aby to udělal. Us. Kristus Petrovi jest roz- kázal, aby najprve šel k němu a sám ho tresktal. Hus II. 201. — Kom., Háj.— jak: podlé své vůle. Ler. — od čeho. Vtedy mi, muj milý, od cebe rozkažu (rozvedou). Pís. sl. 100.,— čím: rukou. Jd. — se = rozlobiti se. Šml. Rozkázavý, gebieterisch. Krok.
Rozkazce, e, m. = rozkazatel, pol.
Rozkázečí. Chci to listem r-čim svého
strýce ukázati. Půh. II. 421. Rozkazeň, zně, f. = rozkázání, usouzení.
K r-zni jeho stlučen bude. BO. Rozkazně, rozkazavě = přísně, stroze,
streng. R-zně jsme rozkázali vám. Sš. Sk. 59., 61. Rozkazný, Befehls-. — R., rozkazující,
gebieterisch. D. R. hlas. Šml. Rozkazovací způsob, imperativ (z lat.
|
imperativus i. e. modus), die gebietende Art.
Známka imperativu jest i a krácení samo- hlásky kmenové. Beři se z hradu a otci mému pověz. Výb. II. 66. Strany -i vz Gb. Jíl. 109. 12 ř. sh. a dole. Známka imperativu i totožná jest se sanskr. já v potentialu; podlé toho shoduje se imper. slovanský s řec. optativem a lat. konjunktivem. Gb., Mkl. S. 767. Slovan. imperat. jest původem a tedy i významem optativ; základní pojem optativu jest přání: beri = přeji si, abys bral. Mkl. B. 791. Kmen imperativní tvoříme od kmene přítomného: nesa-i; z ai vzniká ě, kteréž, stoji-li v zá- sloví (v 2. os. sg.), v i se seslabuje. Bž. 171. U sloves I. třídy kmene otevřeného, pak u IV., V. a VI. třídy mění se toto i v j, u sloves ostatních tříd i se klade neb se vypouští; vypouští se (vlastně seslabuje se v ь, jež na mnoze se ztrácí, Bž. 171.), lze-li imp. snadno vysloviti, ale předcházející souhláska se v tomto případě směžduje a měkčí a sice d v ď, t v ť, n v ň, k v c, h v z, r v ř. Cf. Bž. 40., 42. — Dlouhá samohláska kmenová krátí se v imp. jednoslabičném a krátká samohláska podržuje se pak, i když imperativ sesilu- jeme příklonným z, jakož i v pluralu (Bž. 22.). I. a) nésti — nes, b) píti — pi-j, II. mn-í, III. hoň, IV. háze-j, V. kope-j m. kopa-j, VI. milu-j; plésti — pleť, péci — pec (v obec. mluvě: peč), tlouci — tluc (v obec. mluvě: tluc), střehu — střez (v obec. ml. střež; ale neústrojně i v písmě: lhu — lži, sekati — seč. Bž. 40.), souditi — suď — sudiž — suďme — suďte, klátiti — klať, sloužiti — služ, koupiti — kup. Na mor. Zlínsku nerozlišují se hlásky.
Vz Mtc. 1878. 3. Pozn. — Vozn. U sloves V. třídy se a před -i (-j) přehlasuje v e: volati — vola — volaj — volej. — Pronáší-li se rozkaz s důrazem, přičiňuje se částice z, před kterou i, vynechalo-li se, opět na jevo přichází: sudiž, slyšiž, honiž. — V imperat. dvouslabičných sloves v -íti a -ýti ukonče- ných (I. třídy kmene otevřeného) stahuje se u výslovnosti ij vi a yj v ý: bíti — bij — bí, krýti — kryj — krý. V písmě užívánu: vedlé bij i bí, ale jen: kryj. Bž. 186. Dle Gb. se v těchto případech j odsouvá a ná- hradou i se dlouží. Vz Kvantita (1. 853. a). — Která slovesa i mají, ta v pluralu ne-
seslaběné ě podržují (Bž. 171.): hoň — hoňme — hoňte, běž — běžme — běžte; ale: sp-i,
sp-ě-me, sp-ě-te; modl-i se, modl-e-me se, modl-e-te se, bdi — bděme — bděte; ě tedy vypadává jako i, kde sloveso bez něho snadno lze vysloviti: chvalme — chvalte (chval), ale: řekněme, řekněte (řekni). Na Moravě: mnime, řeknime, sednime m. mněme, řekněme, sedněme. Vz I. a Slovník I. 563. a. c). — Obecná mluva miluje, jak již uká- záno bylo, také hustší sykavky v imperativu: peč, vleč, pomož vedlé pomoz, noš, vož, kaž m. pec, vlec,nos, voz, kaz. Vz Rozli- šování. — Koncovky se v imperativu sg. od- suly, odtud se tvar .2. osoby o všech osobách užívá: čiň já, čiň ty, čiň on; v čísle množ- ném užívá se u 3. os. koncovky osoby druhé: čiňte oni. Kz., Zk., Mkl. Tedy cožkoli mluv já, nezjednám-li, co on chce, nic nedbá. St. skl. (Mkl. S. 799.). Sedni já neb ostaň, tobě zjevný jsem. Kom. Vz Bíti, Hořeti, Vinouti. |
||
|
|||
Předchozí (135)  Strana:136  Další (137) |