138

perativu též všude tam bude musiti užívati,.
kde děj v jeho opětováni vyjádřiti buď
chceme neb musíme: Nebývejme marné chvály
žádostiví, jedni druhých popouzejíce a jedni
druhým závidíce. Nestřílejte vlaštovek. Ale
však nezklamávej více, že bys nepropustil
lidu obětovati Hospodinu. Jmenovitě se ne-
skonalého imperativu užívati musí tenkráte,
když někomu zapovídáme, co právě učinil.
Tak chlapci, který kamenem někam hodil,
ani v obecné mluvě neříká se nehod kamenem,
nýbrž neházej kamenem, leč by se slůvko
více přidalo: nehod tam více kamenem. Po-
dobně pravíme nemrskej koně, nechť pak
kůň několikráte neb i jednou mrsknut byl.
Nekupuj něco takového a neošidíš se. Ne-
choď tam více a budeš míti pokoj. Nevy-
lévej zde špínu a ujdeš podruhé domluvě.
Nevyhnutelně zapotřebí jest místo tvaru ne-
skonalého v záporu skonalého, kde zakazo-
váním svým ne tak děj v jeho začátcích,
které snad již nastoupily, nýbrž spíše do-
vršení, zúplnění děje nějakého zameziti
chceme, tedy když varujeme něčeho, čehož
by se někdo mimo úmysl svůj mohl dočiniti.
Tak pravíme neopatrným: Neupadni, nepře-
vrhni sklenice, nepíchni se, nespal se, neutop
se, neztrať těch peněz, neuhoď se, nenastuď
se, nezamaž se atd. Slovo řekni, jen se ne-
podřekni. Nezapomeň hrušky v popele. Nedej
zahynouti nám i budoucím. Nestaniž se dobře
hříšnému, aniž prodleni buďte dnové jeho.

— Pozn. Neskonalá měla by zde smysl buď
jiný neb zcela žádný; tak by bylo neupadej
(na př. v hřích nějaký) jen iterativní (opa-
kovací); nepřevrhuj té nádoby řeklo by se
jen tomu, kdo nádobu převrhnouti chce, ne
však onomu, kterého varovati chceme, aby
z neprozřetelnosti jí nepřevrhl. Z předchá-
zejícího jde, že se skonalého imperativu při
záporu v smyslu právě dotčeném pravidelně
užívá jen tenkráte, když zabrániti chceme
děj od toho, kterému se zapovídá, nezamý-
šlený neb aspoň v prospěchu jeho se neza-
kládající. Tak se dle ducha řeči spisovné
kupujícímu, jehož koupě nějaké varovati
chceme, neřekne nekup, nýbrž nekupuj toho.

— Pozn. Skonalý imperativ záporný ve vě-
tách, jako: kup nekup, vše mi jedno — příď
si ty neb nepřijď, nestojím o tě — vysvět-
luje se svou podmínečnou povahou: Jestli
koupíš nebo nekoupíš, přijdeš nebo nepřijdeš,
vše mi jedno. Skonalých sloves ovšem i v zá-
porném imperativu klásti nutno všude, kde
příhodných neskonalých sloves není: Neza-
strel n. neutop toho ubohého psa. Od sloves
jdu, jedu, nesu, vezu užívá se v záporném
imperativu formy opětovací, obyčejně tedy:
nechoď, nejezdi, nenos, nevoz. Avšak přece
říci se musí, když děj již před se jde: nejdi,
nejeď tak rychle, nenes, nevez to tak ne-
opatrně. Kz. — Pozn. 2. Vynáší-li se zá-
porný imperativ řečí nepřímou, užívá se
formy opětovací místo formy skonalé. Radím
mu, aby nejezdil. Háj. — Pozn. 3. Při im-
perativě rozeznáváme tedy dvé forem: imp.
neskonalý: chytej, chytávej a imperativ sko-
nalý: chyť. Zk. Onen znamená trvání n. opa-
kování činu, tento nastoupení stavu skona-
lého. Vn. Imperat. skonalého užíváme toliko

ve větách, když činem tvrdivým přikazujeme.
Vz více v Tn. 207. a Zk. Skladbě 622.-627.
— Imperativů poď a hybaj užívá se někdy
za indikativ, když se živě vypravuje. Pichł
peníze do kapce a hybaj ven. Vzáł sekyru
na rameno a poď do lesa. Na mor. Zlínsku.
Brt. — Imperativ se opisuje: 1. druhou
osobou času budoucího indik. časoslov ťrva-
cích n. jednodobých, aby se naznačilo, že
mluvící vyplnění vale své na jisto očekává;
někdy jest důraznější, někdy jemnější než
imperativ. To mi uděláš. To mi neprodáš.
Nebudeš toho činiti. Kos. — 2. Částicemi
ať, nechat s indik.: Ať toho nečiníš. Vz tyto
částice. — 3. Otázkou. Proč mi to děláš?
Svěd. Proč se rozmýšlíš ? Kom. — 4. Slovesy:
chtíti, roditi, míti, ráčiti: Neroď plakati.
Pass. Nechtěj se mi posmívati. Br. Člověk
má mnoho slyšeti, málo mluviti. Zk. Račte
si sednouti. Nechtějte to podepsati. Mkl. —
5. Zkrácenými větami, imper. schází. Vodu
(přineste)! Pomoc! Hš. Hlavně scházívá buď:
Chvála Bohu (buď). Mkl. S. 799. — Dosti
zhusta vyjadřuje se mírný rozkaz nebo
prosba kondicionalem aneb i jinými způsoby:
Abyste šli k obědu (= poďte). Francku!
abys šéł pro mlatce do stodoly. Ale ne abys
myslel . . . Potom ne abyste ostali doma!
Veď abysme šli! Ja di, ja nech toho, ja co
bys chodil! Mohl bys tam ít. No neposýłáte
si, nejdete si na ty jabka! (— pošlete si). Ko-
pala, orala červenýma volania (— kopej, orej.
Mtc. 1879. 1(36). Brt. — líozkazovací způsob
pojí se se jménem, při čemž koncovka i často
v o přechází. Čespivo, duspivo vedlé pivo-
dus, hryzikůrka (škudlík), hubilen, kazilen,
kalivoda, kazimrav, kazirod, kazistyd, kazi-
svět, kazivíno, krutohlav (Wendehals), lomi-
hlav, mastihuba (labužník), močihuba, moč-
huba, močihub (opilec), mřihlad (a hlado-
mřič), mstidruh, odřihost, otevřhuba, paso-
břich, pasořit, plaširyba, pletikoš (kdo koše
plete), pletinoha, pudivítr (ztřeštěnec), straš-
pytel (zbabělec), šaliplachta (pudivítr), tluč-
huba, třasořitek či třasořitka (pták), tratiloj,
Räuber am Lichte, třesorudý, vrtipata (pudi-
vítr), vrtohlav, vydřiduch, vydřiduška, vy-
dřigroš, vydřihost. Mkl. B. 372. Dle Prk.
nejsou to imperativy, nýbrž kmeny slov osné,
často analogií změněné, často otřelé; velmi
hojné kmenyIV.tř. na -i dali vznik mnohým
z jiných tříd.

Rozkazovač, e, m., der Gebieter, Befehler.

Rozkazováčka, y, f., die Gebieterin.

Rozkazovačný, rád rozkazující, gebiete-
risch.

Rozkazování, n., das Befehlen, Gebieten.
Klat.

Rozkazovaný; -án, a, o, geboten, befoh-
len.

Rozkazovatel, e, m. — rozkazovač.

Rozkazovatelka,y,rozkazovatelkyně,
ě, f., die Befehlerin, Gebieterin. 1).

Rozkazovati, vz Rozkázati.

Rozkazovně, způsobem rozkazu. R. slova
svá Pavel vynesl. Sš, Sk. 154.

Rozkazovný — rozkazný, gebieterisch.
Bern.

Rozkdákati, kdákám a kdáči — roz-
křičeti, ausplaudern, ausgackern. Us.